Během této doby pokračovala děsivým tempem i likvidace zlatého pokladu, který prý je majetkem České národní banky, rozuměj, bankovní rady, a proto si prý s ním může dělat co chce. A že prý zlato dnes k ničemu nepotřebují. Výsledkem takovéhoto nepochopení úlohy ČNB a mravních závazků úředníků vůči národu jsou obrovské hromady bezcenných papírů nazývaných zatím euro a malinká zaprášená hromádka zlata, třesoucí se někde v koutě.
Inflace se vyloženě utrhla ze řetězu, ale abychom se zbytečně nezahlcovali nějakými odbornými termíny, tak se prostě hezky česky zdražuje. Samozřejmě první na řadě jsou voda, potraviny, benzín, služby všeho druhu. Proč samozřejmě, protože to jsou věci, které si musíme většinou pořizovat denně nebo velmi často. Kdyby zdražovala auta, tak by se zase tak moc nestalo, kolikrát za život je kupujeme. Zdražovat podobné položky by bylo zbytečnou administrativou. Zato voda a jídlo, to je jiné, že ano?
Když nepočítáme ministry, poslance, senátory, předsedy a členy správních a dozorčích rad, včetně cizinců dohlížejících na domácí otroky na pásech, tak je velmi mnoho občanů České republiky odkázáno na 12 tisíc hrubého měsíčně při trojsměnném provozu. To, co zbude po úhradě nájmu, dopravy do zaměstnání a svačiny není ovšem ani na holé přežití, a se životem to už nemá vůbec nic společného.
Česká národní banka tedy splnila svůj cíl a může intervence proti české koruně ukončit. Na účtu jsou hromady bezcenných papírků, zásoby zlata jsou vydrancovány a zdražuje se tak, že mnozí lidé hladoví.
A proč ne? K čemu je původní domorodé obyvatelstvo? Je náročné, zhýčkané, pořád reptá a každou chvíli chce výplatu. A přitom je tak snadné ho nahradit. Stačí otevřít dveře a dovnitř vpustit hromadu kobylek. Ty se postarají o likvidaci zbytku a co na tom, že potom rozhodně jejich místo u pásu nezaujmou. Každou zbylou výrobu lze přeci přenést do zahraničí anebo si v rámci multikulturalismu dovézt odtamtud vlastní pracovní sílu.
Dnes se již nelze utěšovat tím, že to zatím ještě ujde. Vše došlo až tak daleko, že rodiče ve stále větší míře posílají svoje děti hned po skončení základní školy, tedy dnes v patnácti letech robotovat na montážní pásy. Místo toho, aby se rodiče snažily umožnit svým dětem co nejvyšší vzdělání a zajistit jim tak lepší postavení ve společnosti, posílají je hned pracovat. Co z takového dítěte, které je od patnácti let zavřené na tři směny u pásu může ve třiceti být. Naprostá troska. Jak se takto zničená bytost potom může orientovat ve společenském dění, jak může volit a jak asi bude vzdorovat přílivu cizinců. A to již raději ani nedomýšlím, jak takový mladý člověk založí rodinu, jaký bude jeho názor na děti a jejich vzdělání. Kolik generací potom nikdy nepozná nic jiného než robotu prokládanou živořením na sociálních dávkách. Takto bychom si jistě nikdo z nás budoucnost národa nepředstavovali.
To jsme to dopracovali. Když je ale možné dosáhnout změny, tak se hladové masy nechají ohlupovat recyklovanými koblihami anebo hulvátskými vulgaritami a buď zůstanou doma, anebo volí stále dokola tu stejnou tlupu, která vše způsobila svojí bezohlednou zkorumpovaností.
PhDr. Miroslav Sládek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
