Den ochrany osobních údajů bychom neměli jenom tak přejít mávnutím ruky. Na rozdíl od takového Světového dne toalet (pro zájemce: připadá na 19. listopadu) nebo Světovým dnem žen žijících na venkově (15. říjen), je to chvíle, kdy je určitě potřeba se zamyslet nad tím, zda naše práva nejsou pomalu, ale jistě olamována a omezována.

Žijeme ve světě, v němž je stále obtížnější definovat hranice toho, co je osobní svoboda a právo na soukromí. Ne nadarmo se říká, že největším vítězstvím teroristů z 11. září nebylo zřícení The Twin Towers či zasažení Pentagonu, ale protiteroristické zákonodárství a věznice Guantanamo. Pokud se něčeho obáváme tak, že kvůli nebezpečí omezíme svoje nebo cizí práva a zmenšíme prostor soukromí, pak jsme v myšlenkové rovině již podlehli. A pokud jsme podlehli v hlavě, nezvítězíme ani fyzicky.

V Čechách je boj s terorismem spíše lehkým mýtickým přeludem. Nebýt prezidenta, který se vydal na cesty, skoro bychom zapomněli, že máme vojáky v Afghánistánu. Místo teroristů vlastníme kmotry a boj s korupcí. Zdá se, že odposlechy telefonních hovorů a nasazování techniky do bytů i jinde, se stalo prakticky standardní součástí policejní práce. Přijali jsme jako v celku normální, že veřejný prostor je pod dohledem kamer, je zaznamenáván a kontrolován.