My musíme přijmout zákon, když to trošku zjednoduším, že státní podnik, který vlastní stát, patří státu de facto. No to je blázinec. Neříkejme tomu technická novela, to je takové krycí, krycí... blázinec. A my to napravujeme novým zákonem, který sice má jednu větu. Říkám, nic proti ní, ale za prvé se můžeme ptát, jak to, že si (nesrozumitelné) nevšimli, když se to do legislativy dostalo. Druhá věc, a to je apel na nás všechny, neměli bychom měřit jakoby výkonnost Sněmovny počtem přijatých zákonů, případně počtem napsaných paragrafů. Podívejte se na zákon o zadávání veřejných zakázek a podívejte se na něj v průběhu let, jenom jak rostl, jak se zvedaly počty paragrafů. Ještě tři novely a bude tam i předepsaný podpisový vzor pro člena hodnotící komise. A k tomu bude jeho životopis a doložení rodného listu a nevím, co všechno. Místo abychom tady měli nějakou volnost, jasná jednoduchá, srozumitelná pravidla, tak se dostáváme(?) do absurdní situace, že podnik stoprocentně vlastněný státem nemůže podle platného zákona se účastnit veřejné zakázky. To není technická novela, to je smutný výsledek naší legislativní práce.

A je to podle mě i velké varování, že velmi často se stane, že v novinách je nějaký problém, já to nijak nezlehčuji, a druhý den někdo z nás už tady stojí (a říká?), já navrhnu novelu zákona, já navrhnu nový zákon. Místo abychom trvali na nějaké rozumné interpretaci zákona, na nějakém přirozeném právu, na tom, že můžeme postupovat podle zdravého selského rozumu, ne tím, že jsme všichni zahlceni desítkami, stovkami paragrafů v jednom jediném případě. Nicméně pokaždé když se ta novela schválí, tak vládní koalice, kterákoliv, podotýkám, udělá tiskovou konferenci a řekne: Milí občané, schválili jsme velmi důležitou klíčovou novelu, už to bude lepší. Abychom do pár týdnů nebo měsíců slyšeli: Musíme ji novelizovat, tam se objevila chyba, tady je výkladový problém, tady to není úplně jasné. Toto je typický příklad.

My jako klub nebudeme blokovat projednání podle § 90, podpoříme schválení, (nesrozumitelné), jenom jsem chtěl, ať se nad tímto absurdním příkladem zamyslíme, že takových příkladů je bezesporu více. Pokud čtete eseje našich významných soudců, kteří v nich píší, že už ani takto významní soudci nemají šanci se vyznat v té změti zákonů, paragrafů, předpisů, vyhlášek, nařízení vlády, tak co pak člověk, který se tím neživí. Nemá žádnou šanci se v tom orientovat. Na druhé straně platí takové to okřídlené: Neznalost zákona neomlouvá. Ale nás by nemělo omlouvat to, že tvoříme zbytečně mnoho zákonů, zbytečně složité a zbytečně komplikujeme život všem našim občanům.