Přestože už dva roky poté na mapě světa ani jeden z těchto států nebyl, jejich jednání se nesmazatelně zapsalo do dějin česko-ruských vztahů. Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze totiž ten den podepsali dohodu o odchodu sovětských vojsk z území Československa do poloviny roku 1991. Naše země opět získala svou suverenitu, o níž přišla po komunistickém puči v roce 1948 a sovětské okupaci v roce 1968.

Havlova cesta do Moskvy, které jsem se jako jeho poradce účastnil, měla svou symboliku. Prezident se těsně předtím vrátil z USA, kde se setkal s prezidentem Bushem a promluvil v Kongresu, a z Prahy odlétal na východ 25. února přímo ze shromáždění na Staroměstském náměstí, kde si Češi připomínali onen puč v roce 1948. Na palubě vládního iljušinu vládla z náročného cestování únava, ale Havel si odpočinek nedopřál. Vytáhl papír a fixku a jal se psát krátký text deklarace, která měla založit budoucí vztahy mezi Prahou a Moskvou na přátelských, ale rovnoprávných a suverénních vztazích. Cíl popsal jasně: jde o to, aby Kreml popřel tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě států střední a východní Evropy a ruském „právu“ zasahovat do jejich vnitřních záležitostí.

V Moskvě na nás čekal nově jmenovaný československý velvyslanec Rudolf Slánský. Jeho příběh byl pro naše vztahy víc než ilustrativní. Slánský s otcem a jeho rodinou pobýval za 2. světové války v Moskvě, kde byla za záhadných, dodnes nevysvětlených okolností, unesena jeho malá sestra. V roce 1952 pak byl jeho otec – jako druhý muž v tehdejším komunistickém vedení – odsouzen ve vykonstruovaném procesu a popraven. Nedělali jsme si proto žádné iluze: velvyslanec i my, členové Havlovy delegace, jsme byli skeptičtí k možnostem podepsat deklaraci, připravenou bez konzultací a improvizovaně v letadle.