Výzva ke sjednocení opozičních stran a hnutí

Vážení přátelé!

Obracím se na vás už po několikáté s výzvou na sjednocení a postavení společné kandidátky do parlamentních voleb v příštím roce. Vím, že takových výzev už bylo mnoho a vesměs neměly žádný efekt, každý předseda strany říká, že on sjednocení chce, ale ti ostatní jsou proti nebo ti ostatní jsou agenti tajných služeb. Dnes je však situace příliš vážná na to, abychom se takto nadále hádali. Imigranti, hrozba třetí světové války, krize Evropské unie a další problémy přicházející z ciziny, které sice naši politici nezavinili, ale nejsou ochotni je řešit a dále kolaborují se západními mocnostmi, představují největší ohrožení našeho národa v moderních dějinách.

Žádný rozumný a racionálně uvažující člověk snad nepochybuje na základě událostí několika málo posledních let o tom, že celý evropský kontinent dospěl k hranici zásadního zlomu. Evropa může pokračovat v kurzu nastolenému bruselskými autokraty a německou kancléřkou Merkelovou, což by znamenalo zánik evropské civilizace, nebo se začnou uplatňovat prvky skutečné demokracie a původní obyvatelé Evropy rozhodnou o zachování své existence postavené na anticko-křesťanských základech.

Na druhé straně tato situace, ve které se naše vlast ocitla, nám dávala velkou šanci konečně se do politiky dostat a něco změnit. Tuto šanci jsme však postupně promrhali tím, že do voleb šlo v jednotlivých krajích 4 nebo 5 stran s prakticky stejným programem, což nakonec vedlo k tomu, že se do krajských zastupitelstev nedostala žádná s výjimkou koalice a SPD a SPO, což však stěží můžeme považovat za vlastenecké strany zejména proto, že nechtějí vystoupit z EU.

Pokud bychom do voleb šli na společné kandidátce, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Důkazem je právě SPD a SPO, které v krajích, ve kterých šli do voleb společně, uspěli a v několika krajích, ve kterých šli do voleb samostatně, neuspěli. Podobně například koalice Strany zelených a pirátů - což je pro nás pochopitelně nepřítel, avšak i přesto se od nich můžeme poučit. Ve čtyřech krajích šli do voleb společně a z toho ve dvou krajích uspěli, v třetím kraji je od úspěchu dělilo jen pár hlasů, naproti tomu tam, kde šli do voleb samostatně neuspěli. Strana zelených jinde udělala koalici s KDU-ČSL a i ta byla úspěšná na rozdíl od krajů, ve kterých kandidovali samostatně. Dokazuje to také, že prosystémové strany dokážou dělat koalice bez ohledu na ideologii, protože lidovci a Strana zelených nemají ideologicky mnoho společného a přesto se dokázali sjednotit. Vlastenecké strany mají mnoho společného a nedokázaly to.

Naše výsledky jsou tak katastrofální, že ani když se výsledky jednotlivých stran sečtou, by to 5% nebylo, i když v Ústeckém kraji by k tomu bylo velice blízko. To však nemůžeme chápat takto matematicky. To že jednotlivé strany kandidovaly samotné, vedlo k tomu, že nedokázaly dát dohromady plné kandidátky 50 nebo 60 lidí, ale často bylo na kandidátkách jen několik málo lidí. Tam, kde se podařilo jednotlivým stranám sestavit plnou kandidátku, bylo jen několik málo lidí, někdy jen jediný člověk aktivní a ostatní kromě toho, že podepsali prohlášení kandidáta, nedělali vůbec nic. V případě, že by se tito aktivní lidé, kterých máme bohužel nedostatek, sešli na jedné kandidátce, vypadala by kampaň úplně jinak. Pochopitelně jde i o peníze, pokud by se peníze na volební kampaň spojily, mohla by kampaň být daleko rozsáhlejší. A úplně jiný by byl volební výsledek.

Avšak nic z toho se nestalo, a proto je výsledek takto špatný. I když docházelo k volebním podvodům, nemůžeme si dělat iluze, že tyto podvody byly natolik rozsáhlé, že bez nich bychom byli úspěšní. Naše výsledky jsou tak špatné, že i dvojnásobný výsledek by byl stále debakl. Nelze se divit voličům, že nevolili kandidátky, na kterých byli třeba dva, tři lidé, a že si řekli, že nemá smysl volit strany, které jsou předem určené k nezdaru. Prakticky žádná z vlasteneckých stran nesehnala sponzory. Sponzoři tím spíše nebudou dávat své peníze do předem ztraceného projektu. Pokud by však byla šance uspět, tedy dostat se do krajských zastupitelstev, respektive do parlamentu, jsem přesvědčen, že bychom nějaké sponzory dostali a výsledek by pak mohl být řádově lepší. Ovšem je vcelku zřejmé, že malé a ne příliš známé politické strany jsou pro značnou část voličů nezajímavé, protože jejich šance na výraznější úspěch nejsou příliš vysoké. Velký, jednotný, společně vystupující celek má naproti tomu reálnou naději uspět. Není snad třeba připomínat pověst o Svatoplukových prutech nebo heslo – V jednotě je síla.

Pokud bychom dali dohromady jednotnou kandidátku, na které by byla řada kvalitních kandidátů, a pokud bychom prováděli viditelnou volební kampaň, pak bychom se do krajských zastupitelstev případně do parlamentu dostat mohli. Podívejme se na příklady z ciziny. I v ostatních evropských zemích se vlastenecké strany potýkají s perzekucí ze strany vládnoucího režimu i s bojkotem ze strany médií a jinými problémy včetně falšování voleb, a přesto dokázaly uspět. Česká republika je bohužel jednou z mála evropských zemí, kde v parlamentu není žádná vlastenecká strana, snad s výjimkou SPD a Úsvitu. A Úsvit tam podle všeho po dalších volbách nebude, pokud nebude kandidovat společně s jinými stranami. Podívejme se třeba na příklad Slovenska, ve kterém je politická situace velmi podobná jako u nás. Rozdíl je pouze v tom, že se slovenští občanští aktivisté dokázali sjednotit a podporovat Ĺudovou stranu naše Slovensko. Jistě že v tom hrála roli i osobnost lídra Mariána Kotleby, avšak není to jen o Kotlebovi, je to především o tom, že vůdcové ostatních malých stran a občanských iniciativ se spojili a nechali se napsat na kandidátku místo toho, aby kandidovali sami, přičemž museli přijmout i nevolitelná místa, aby se tam dostal alespoň někdo. Jde jim totiž o národní zájmy a ne o svoje ambice, proto si řekli, že není důležité, jestli budu v Parlamentu, důležité je, aby tam byl alespoň někdo z nás. Na rozdíl od nás, si totiž uvědomili, že lepší je být na nevolitelném místě společné kandidátky a umožnit alespoň nějakým vlastencům se dostat do parlamentu, než být na prvním místě kandidátky, u které je předem jasné, že neuspěje. To si bohužel v České republice málokdo uvědomuje. Výsledkem je debakl, jaký jsme zažili v krajských volbách tento víkend.

Pokud bychom žili ve fungujícím státě a v normální době, nebylo by to tak závažné. V situaci, kdy se jedná o přežití národa, však není čas na malicherné spory. Kdo z takzvaných „vlastenců“ za této situace rozbíjí jednotu a jde mu jen o politickou funkci nebo o své ego, je zrádce národa úplně stejný jako Sobotka či Dientsbier.

Pokud do parlamentních voleb nepůjdeme společně, nemá vůbec smysl kandidovat. Zde je třeba si uvědomit, že jednak existuje volební kauce 20.000 Kč na každý kraj, což pro malé strany bude velký problém a dále, že nestačí uspět v jednom kraji, neboť pokud bude v ostatních krajích výsledek špatný, neznamená regionální úspěch vůbec nic. Toto všichni z nás dobře ví, ale bohužel se za 18 let od doby, co Republikáni nejsou v parlamentu, tímto jednoduchým faktem nikdo neřídil. Nyní však není dále možné utěšovat se, že příští volby dopadnou lépe.

Situace je o to horší, že byl nedávno schválen nový zákon o politických stranách, který zatěžuje malé strany různými administrativními překážkami. Věřím, že společně bychom tyto problémy zvládli snadněji než každý sám. Musíme jednat hned a věřím, že společná kandidátka je možná a nakonec mohou být všichni spokojení, ať už uspějeme nebo ne.

To, které strany přizvat do společné kandidátky je velmi jednoduché, stačí se shodnout na několika základních programových bodech:

1. Schválení zákona o všeobecném referendu vyvolatelném občany pomocí petice

2. Zákaz přijímání všech imigrantů z mimoevropských zemí

3. Vystoupení z EU

4. Vystoupení z NATO a vojenská neutralita České republiky

Pochopitelně že existuje i mnoho dalších důležitých věcí, ale na nich se již všichni neshodneme a jednotlivé vlastenecké strany mohou mít i protichůdné názory. Čím delší bude program, tím více lidí s ním bude nesouhlasit. Proto je třeba, aby byl takto stručný, protože na těchto čtyřech bodech se shodneme úplně všichni a to stačí k tomu, abychom mohli spolu kandidovat.

První bod- referendum je nejdůležitější, protože pokud budou mít občané možnost rozhodovat pomocí referenda, můžeme prosadit i ostatní tři pilíře našeho programu. Nicméně takto zásadní věci, jako odpor k islamistickým vetřelcům, NATO a EU musí být v programu obsaženy jmenovitě, tím se konec konců lišíme od vlastizrádných vládnoucích stran. Nic dalšího by ve společném programu být nemělo, aby nevznikaly rozpory. Proto bych nyní přešel k personálním otázkám. Je jasné, že voličům musíme nabídnout i další program, převážně v ekonomické oblasti, protože jak vidíme z výsledků voleb, lidi zajímá nejvíce, kdo jim pomůže, nebo spíše, kdo jim slíbí, že jim bude pomáhat. To bych však v této fázi neřešil, na ekonomický i jiný program je čas do volební kampaně.

Kandidátka by vypadala tak, že by všechny strany šly do voleb na jedné kandidátní listině nazvané nějakým neutrálním názvem například Vlast, Národní shromáždění, nebo Společná kandidátka národních sil, přičemž to, jaké strany v jejím rámci kandidují, by bylo jasné voličům podle stranické příslušnosti jednotlivých kandidátů. Proto není třeba se obávat, že by voliči nepochopili, které strany kandidují. Co se týká pořadí na kandidátkách, by v každém kraji byla na prvním místě strana, která v tomto kraji získala nejvíce hlasů v krajských volbách. Na druhém místě by byla druhá nejúspěšnější strana a tak dále. Pokud tedy v kraji kandidovaly 4 strany, pak by nejúspěšnější strana měla první, páté, deváté místo atd. a druhá strana by měla druhé, šesté, desáté místo a podobně. Předsedové několika nejvýznamnějších stran tvořících koalici (bráno podle počtu členů a peněz vložených do kampaně) by měli právo kandidovat jako lídři v jednom kraji, i kdyby jejich strana v žádném z krajů nebyla při krajských volbách nejsilnější. Ve kterém kraji by to bylo, by snad nebyl takový problém se dohodnout. Co se týká volební kauce a financování volební kampaně, tak by v každém kraji kandidovalo několik stran. To by mohlo být různé, protože všechny strany nejsou schopné reálně postavit kandidátky ve všech krajích. Tak by se mohlo stát, že by v Praze kandidovalo třeba 10 stran a v Karlovarském kraji třeba jen tři strany.

Tyto strany by si rozdělily náklady na kauci a na volební kampaň rovným dílem a stejně by se pak dělily peníze ze státního příspěvku za hlasy, tak například by se v kraji, ve kterém kandidovaly 4 strany, rozdělil státní příspěvek za hlasy obdržené v tomto kraji na čtyři díly a v kraji, ve kterém kandidovalo sedm stran, by se rozdělil na 7 dílů. To by bylo spravedlivé pro všechny. Pokud by nějaká strana neměla dost peněz na zaplacení kampaně a volební kampaň ve všech krajích, ve kterých bydlí její členové, pokud chtějí kandidovat, tak by kauci ani podíl na nákladech kampaně neplatila a její kandidáti by byli na konci společné kandidátky a nedostala by za tento kraj podíl ze státního příspěvku za hlasy.

Se státním příspěvkem můžeme počítat v každém případě, neboť jeden a půl procenta bychom dostali zcela jistě a za každý hlas je příspěvek 100 Kč.

Dále uvádím tabulku, kolik bychom dostali při dosažení určitého počtu hlasů při počtu voličů 5 milionů, kolik bylo při minulých parlamentních volbách.

2% = 10.000.000 Kč za hlasy

3% = 15.000.000 Kč za hlasy+ příspěvek na činnost 6.000.000 Kč ročně,

celkem za 4 roky 39.000.000Kč

4%= 20.000.000 Kč za hlasy+ příspěvek na činnost 8.000.000 Kč ročně,

celkem za 4 roky 52.000.000Kč

6%= 30.000.000 Kč za hlasy+ příspěvek na činnost 10.000.000 Kč ročně,

+ 855 000 Kč za 1 mandát ročně, ca. 10 mandátů = 8.550.000 ročně,

celkem za 4 roky 104.200.000 Kč

8%= 40.000.000 Kč za hlasy + příspěvek na činnost 10.000.000 Kč ročně,

+ 855 000 Kč za 1 mandát ročně, ca. 16 mandátů = 13.685.500 ročně,

celkem za 4 roky 134.700.000 Kč

Mám za to, že minimálně s třemi procenty můžeme počítat, takže by na rozdělení mezi strany bylo alespoň 40 milionů, nemusím jistě zdůrazňovat, jak by nám tyto peníze pomohly. Věřím však, že bychom překročili 5% hlasů a získali nějaké mandáty v parlamentu. Peníze za mandáty by dostaly strany, jejichž členové jsou zvolení poslanci. Nikdo by tak nebyl ukřivděn. Vše se dá podrobně popsat v koaliční smlouvě.

To že máme šanci dostat 5% hlasů uznávají i prorežimní média, například v tomto článku: http://zpravy.idnes.cz/cesko-antiislamiste-volby-hnuti-hleda-se-vudce-sjednotitel-p44-/domaci.aspx?c=A161014_213625_domaci_ale se píše: „Kdyby se však krajně pravicovým stranám podařilo spojit v jeden subjekt, předpovídají jim politologové zisk přes pět procent hlasů, a tedy překročení hranice nutné pro vstup do Sněmovny“.

Personální záležitosti by musela řešit koaliční rada, ve které by zástupce každé strany měl jeden hlas a tato koaliční rada by schvalovala kandidátky. To by byla sice víceméně formalita, nicméně ve výjimečných případech by mohla zasáhnout. Někteří aktivisté jsou natolik kontroverzní osobnosti, že by s nimi ostatní strany měly problémy, a proto i když by jednotlivé kandidáty nominovaly jednotlivé strany, koaliční rada by měla pravomoc dvoutřetinovou většinou vetovat jednotlivé kandidáty, se kterými by mohly být problémy. Nemohla by však zakázat kandidaturu předsedů nebo místopředsedů jednotlivých stran, neboť to by mohlo vést k rozpadu společné kandidátky. Co se týká nakládání s financemi, tam by se nerozhodovalo podle počtu stran, ale podle peněz, které jednotlivé strany nebo jejich sponzoři do kampaně vložili. Jednotlivé kraje by si vedly kampaň samostatně, pouze by jednotlivé strany vložily 10-20% prostředků na volby na účet centrální volební kampaně, neboť tisk letáků a jiných tiskovin je levnější, když se dělá ve velkém.

Vím dobře, že podobných návrhů na sjednocení národních sil už bylo v posledních deseti letech mnoho, ale všechny dopadly špatně z jednoduchého důvodu, že se předsedové stran nedokázali domluvit, kdo bude lídrem. Myslím, že tato otázka není až tak zásadní, neboť v každém kraji bude jiný lídr, takže na každého z předsedů stran se dostane. Přesto však potřebujeme celostátního volebního lídra, který by mohl naši iniciativu zastupovat v médiích a jehož fotku bychom dali na plakáty a letáky. Neměl by to být nikdo z předsedů současných vlasteneckých stran, neboť ti se mezi sebou nesnáší, a jeden by se nepodřídil druhému. Proto by měl být celostátním volebním lídrem někdo zvenčí, nějaká známá osobnost. Musí to být člověk, který není členem žádné politické strany, ale kterého budou všichni respektovat. Klidně to může být i člověk mimo politiku, například nějaký známý umělec či sportovec. Tuto otázku bych zatím nechal otevřenou, nepochybně padne ještě mnoho návrhů. Společný volební lídr by ale nebyl vůdce, kterého musí všichni poslouchat, bylo by to sice nejlepší, ale je to nereálné, neboť na tom by se jednotlivé strany nedohodly. Proto navrhuji systém, že si každý kraj bude dělat kampaň v podstatě samostatně a hlavní slovo v kampani budou mít krajští volební lídři.

Co se týká jednotlivých předsedů stran, každý by byl lídrem v jednom kraji a tam by si mohl vést zásadě vlastní kampaň, kde by měl v zásadě volnou ruku. S předsedy ostatních stran, se kterými se osobně nemají rádi, by se prakticky vůbec nemuseli setkat. A co se týká členů jednotlivých stran, ti mezi sebou až na výjimky problémy nemají, problémy jsou pouze mezi vedením. Pokud by přesto členové některé z koaličních stran vyloženě nesnášeli předsedu jiné strany, který by se stal volebním lídrem v jejich kraji,nic jim nebrání kandidovat v jiném kraji. V parlamentních volbách je totiž možné kandidovat v jiném kraji, než je trvalé bydliště kandidáta, Není tedy žádný problém, aby se např. členové jedné ze stran, kteří bydlí v Praze, zapsali na kandidátku ve středních Čechách, pokud se jim bude více líbit místní volební lídr, než volební lídr v Praze.

Tento návrh je však podle mého názoru přijatelný úplně pro všechny. Za současné situace je to poslední šance, jak něčeho v politice dosáhnout a něco změnit. Pokud se teď nesjednotíme, více šancí už mít nebudeme, neboť naši vlast zaplaví islamisté. Pokud chceme národ zachránit, tak jedině společně. Až v ulicích našich měst budou řádit bandy hrdlořezů z Islámského státu a vraždit naše lidi, už bude pozdě na nějaké volby.

Navrhujeme udělat první schůzi na konci listopadu v Praze, místo a čas bude ještě upřesněn.

Veškeré informace a aktuality o projektu sjednocení vlasteneckých stran se dozvíte na Facebooku ve skupině VLAST - SJEDNOCENÍ NÁRODně orientovaných lidí, stran, hnutí, spolků, atd.

JUDr. Bc. Norbert Naxera, občanský aktivista - příznivec DSZ

Podpisy připojili:

Ing. Jan Havel, občanský aktivista - příznivec DSZ

Jan Teplík, občanský aktivista - příznivec DSZ

Jiří Anderle, předseda DSZ

Jan Sladký, místopředseda DSZ