Hlasy těch, kteří se vstupem do EU tehdy nesouhlasili, byly spíše v menšině, a přinejmenším valná část z nich stavěla své argumenty naprosto nesmyslně a na špatných základech. Ti, kteří upozorňovali, že EU je socialistický projekt, nebyli slyšet prakticky vůbec. Evropská unie, ten báječný elitní klub volného pohybu osob i zboží, prostředí rostoucího bohatství a prosperity - copak to jsme si tehdy dokázali spojit s pojmem socialismus?

Propagační kampaň, která naše voliče přesvědčila, že jestliže mohou Nizozemci, kteří dělají nejlepší sýry, nebo Francouzi, kteří dělají nejlepší víno, nabízet bez omezení své výrobky po celé Evropě, můžeme stejně tak my najít to, co děláme nejlépe a pokusit se v rámci jednoho velkého trhu dokázat, že něco dokážeme, přinesla své ovoce. Stali jsme se členy výlučného klubu; vrátili jsme se do Evropy; splnil se nám náš sen! Nyní se z něj pomalu probouzíme.

Představa ekonomické integrace, volného trhu, neomezeného pohybu zboží, se velice rychle rozplynula. Potlačení některých odvětví nebo zglajšaltování výroby do škatulek evropských norem a regulací snad někteří mohli pokládat za nutnou daň za to, že jsme dostali šanci. První krize však rychle odhalila skutečnou povahu Evropské unie: nikoliv ekonomika, trh, obchod, ale politika a moc.