Profesor Krejčí: Bude válka. Tady jsou důvody

Kniha Oskara Krejčího shrnuje mimo jiné představy o příčinách válek a tato studie ústí do úvah o možných válkách budoucích. ParlamentníListy.cz se proto zeptaly profesora Krejčího, co je nejčastěji příčinou válek dneška a jak reálná je hrozba skutečné války v Evropě.

Pane profesore, podle Vaší knihy Válka to vypadá, že je válečný konflikt nevyhnutelný. Je to opravdu tak?

Ne, válka není nevyhnutelná, ale jsou čtyři faktory, které mě přivádějí k závěru, že bude, když se něco zásadního nestane. Ty čtyři faktory jsou v zásadě velice jednoduché.

Tím prvním je to, že dochází ke střídání hegemona, především v oblasti ekonomiky. V roce 2016 bude podle Mezinárodního měnového fondu Čína silnější než Spojené státy. Bude největším vlastníkem devizových rezerv a USA budou největším dlužníkem.

A jakou roli v tomto modelu přisuzujete Rusku?

Rusko by mělo být, podle plánů Putina, nastartované na pátý nejmocnější stát v Evropě. Ale v tom roce 2016 to ještě nebude tak znát. Už dnes má ale Rusko třetí největší devizové rezervy ve světě. Je otázka, jak s nimi bude umět zacházet. V letech 2020 - 30 by mělo být Rusko ekonomicky nejsilnější zemí Evropy.

Takže, tady vidíme výrazné zlomy a to je tedy první změna - změna hegemona. Přitom víme, že první zákon mezinárodní politiky říká, že střídání hegemona je nejrizikovějším obdobím mezinárodní politiky. Tehdy válka hrozí nejvíc.

Jaké jsou ty další?

Druhým důležitým faktorem je, že i když Západ ekonomicky ztrácí své postavení, zůstává vojensky nejsilnější. Zbrojení, které probíhá v těch liberálně-demokratických zemích po studené válce, je neuvěřitelné. Ve Spojených státech je dnes zbrojení větší, než bylo v dobách korejské války, nebo i vietnamské. Je to mimo jiné spojeno s tím, že vojenský průmyslový komplex zaměstnává velmi mnoho lidí a málokdo se nebojí v podmínkách hospodářských problémů omezit zbrojní výrobu.

Jenomže, dnes už se vyrábějí zbraně, které když jsou v zajímavých cenových relacích, tak jsou vlastně neprodejné. Nebudete přece prodávat ty nejmodernější zbraně, ale co s nimi? Zastavit výrobu? To okamžitě ztrácíte výhodu vojenské převahy.

Americký vojenský průmyslový komplex zaměstnává 2 miliony lidí, to už je nějaká masa. A vidíte, že nejsme ani schopni v této fázi zastavit tu výrobu hypermoderních zbraní. Začíná nám zbrojení v kosmu a to zbrojení se stává v podstatě nekontrolovatelné. Zvlášť, když existuje tendence zbavit se těch nadbytečných zbraní ve válce. Což je nejefektivnější způsob zbavování se zbraní.

A jaký faktor ještě poté může následovat?

Dalším, třetím faktorem je krize způsobu života středních vrstev. To, čemu se říkalo hypotéční krize, dnes je to finanční krize, tak to je ze sociologického hlediska jednoznačně krize způsobu života středních vrstev. Ty střední vrstvy na Západě žijí dlouhodobě na dluh. To bylo nastartováno už před dlouhou dobou, hlavně v 50. letech minulého století, v době rekonomiky.

Rekonomiky?

Ano, rekonomiky. V době, kdy se omezily daně a zároveň se zvýšily vojenské rozpočty, čímž vznikla díra v rozpočtu, ale uměle se udržovala, ba dokonce zvyšovala životní úroveň. A to zvyšování životní úrovně bylo možné pouze za cenu zadlužování. Takže ve Spojených státech máte dnes zadluženou domácnost střední vrstvy, máte ji zadluženou v rámci jednotlivého státu i v rámci federace. A zahraniční dluh USA je nesmírný. Jinými slovy, nemůžete dále udržet životní úroveň.

Takže, v tom okamžiku musíte začít restrukturalizovat životní úroveň středních vrstev, což je nesmírně bolestivé a nejsnáze se to dělá za války. Když máte pocit ohrožení.

Máte na mysli vytvořit obraz nepřítele?

Přesně tak, což se děje v současném světě neustále.

Jestli se nemýlím, dostáváme se ke čtvrtému faktoru...

Ano, tím čtvrtým problémem je krize strategického myšlení. To je problém dost těžko uchopitelný. Když se ale podíváme na poslední války, které vedl Západ - Afghánistán, Irák, ale i bombardování Jugoslávie, spolu s tou dnešní kosovskou zátěží, Libye, ale konec konců i válka mezi Izraelem a Libanonem, tak to všechno byly války, které byly politicky velmi špatně připravené. Tam je opravdu velmi špatná politická příprava, stejně jako vojensko-politická analýza. Vojáci odvedli svou práci, ale ten výsledek je otřes.

Ale i kdybychom takzvaně vyhráli, tak po sobě zanecháváme spoušť a obrátí se to zase všechno proti nám.

Teď mě ale v podstatě trápí to, že politické elity ztratily schopnost dobrého odhadu. Že v těch všech krizových momentech, které se nakupily - střední vrstvy, nadměrný počet zbraní, ekonomický propad ve vztahu k jiným geopolitickým centrům... v této situaci hrozí, že bude přijato velmi špatné rozhodnutí. A to je válka. Protože v té se jakoby všechno vyřeší.

A protože ti naši mají velmi špatný strategický odhad, tak to s námi dopadne také velmi špatně.

Čím je dán ten špatný strategický odhad? Ve své knize uvádíte, že nemáme dostatečnou historickou zkušenost.

Ten problém je samozřejmě širší a nejde přirozeně jen o naši politickou elitu. Ale rozkládá se nám na Západě školství, a politický systém liberálně demokratický uzavírá smlouvu s politikem na příliš krátkou dobu, než aby mu umožnil rozvinout strategii. Takový politik potřebuje mít za tři roky výsledky, protože za čtyři roky jsou volby. Výsledky za pět let jsou pro něj nezajímavé.

Toto jsou faktory, které se nám dostávají do běžné politické kultury. Těch faktorů je samozřejmě víc a ony odbourávají i ty poslední zbytky politické strategie.

Stranické zápasy se změnily na marketingové či agenturní souboje a lidi už jakoby nepotřebují programy. Ale strategické myšlení se přece formovalo mimo jiné i tím, že se lidé učili přemýšlet o dlouhodobých programech. To všechno dnes zmizelo v takzvaném „pragmatismu", ale ve skutečnosti v peněženkách nejrůznějších majitelů reklamních agentur.

Zní to děsivě.

Ano, ale já jsem se o tom rozhodl mluvit na nejrůznějších vhodných i nevhodných místech, protože si myslím, že se to ještě dá zvrátit. Je ale třeba vědět, že toto nebezpečí hrozí. Prvním předpokladem pro odvrácení války je vědět, že hrozí.

A jaké kroky byste doporučil v tomto schématu České republice?

Česká republika je nesmírně slabá. Musí se naučit přemýšlet kooperativně, ne takzvaně strategicky, jak se traduje. Musí přestat šířit kolem sebe geopolitické stereotypy a ideologické předsudky, musí se zbavit všech fobií, ať už je to vůči arabskému světu či Rusku, ale i zbytkové fobie vůči Německu. Je třeba postupovat kooperativně.

Je třeba podporovat mezinárodní právo. Česká republika za posledních 22 let několikrát flagrantně porušila mezinárodní právo, ať už šlo o bombardování Jugoslávie, nebo nyní zásahy v Libyi. To už se nesmí stát, to už si nesmíme dovolit, protože jinak na to jednou velmi doplatíme.

Ve své knize sice uvádíte, že se pak nebudeme moci vymlouvat na spojenectví. Jak ale jednat, když nás spojenci, nechci-li říct, vydírají, tak tedy tlačí k různým krokům, ve smyslu - chtěli jste do NATO, tak se hleďte přizpůsobit?

Musíme hájit své národní zájmy, které u tak malých států, jako je Česko i Slovensko musí být vždycky spojené s mezinárodním právem. To je naše jediná opora a tímto směrem také musíme vést naši zahraniční politiku. A pokud jde o akademickou obec - já nezastupuji politiky, tak by se mělo o těchto věcech maximálně veřejně diskutovat. Maximálně veřejně. Protože i to, co říkám já, může být plné omylu. Ale nejprve je třeba na ty omyly ukázat. To riziko je totiž příliš velké.

Profesor Oskar Krejčí (*1948) je známý český politolog, autor více než dvaceti knih a tisíců článků, analytických statí a studií. Je prorektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, přednáší na fakultě politických věd v Banské Bystrici a je vědeckým pracovníkem Ústavu politických věd Slovenské akademie věd v Bratislavě.