„Čekal jsem, že Václava Havla uvidím v Praze na demonstracích během Palachova týdne v lednu roku 1989, kam jsem pravidelně každý den jezdil. To se však nestalo, protože StB tenkrát Havla pro jistotu strčila pod zámek,“ řekl Bureš.
„Tehdy jsme neměli k dispozici internet a googlem, do kterého bych zadal jméno Václav Havel a vyjely by mně jeho fotografie. Tvář největšího nepřítele komunistů a zakladatele Charty 77 jsme prostě neměli šanci nikde najít. Neměli jsme k dispozici žádné časopisy ze zahraničí ani z domova, kdy by byla Havlova fotka, znali jsme jen jeho hlas, nikoliv však jeho tvář. Až v říjnu přinesl můj spolužák Karel naprosto skandální materiál, díky kterému jsme konečně spatřili, jak vlastně Havel vypadá. Zasloužilo se o to zcela nečekaně Rudé Právo,“ řekl Bureš.
„Jednomu šprýmaři z řad disentu se podařilo propašovat do rubriky přání inzerát, který blahopřál jistému Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku k jeho narozeninám. Které má oslavit 5. října. Vaňkovi se přálo za namáhavou práci, kterou ve svém životě vykonal a vykonává. Jeho spolupracovníci a přátelé mu pak popřáli hodně pracovních úspěchů. U přání nechyběla fotografie Václava Havla. Cenzorům blahopřání uniklo, nespojili si, že Havel používal jméno Ferdinand Vaněk pro postavu ve hře Audience, kde Vaněk byl vlastně Havel,“ uvedl ke svému prvnímu setkání s pozdějším prezidentem Robert Bureš.
„To přání s fotkou bylo pro nás něčím naprosto neuvěřitelným, protože se nám konečně zhmotnil člověk, který pro nás představoval velkého hrdinu. To přání tehdy způsobilo mezi komunisty pořádný poprask, mluvilo se o něm hodně i na Hlasu Ameriky a na Svobodné Evropě. Ten výstřižek s fotkou jsme pár dní uchovávali doslova jako relikvii. To jsme ještě netušili, že za měsíc budou po 17. listopadu fotografie Václava Havla téměř na každém kroku. Během revoluce na Václavském náměstí se mi ho nepodařilo nějak lépe zahlédnout a vyfotografovat. To se nepovedlo ani při jeho zvolení prezidentem, kdy jsme se spolužákem Karlem zůstali uvězněni v obrovském davu na jednom nádvoří Pražského hradu. Do bezprostřední blízkosti prezidenta Havla jsem se dostal až při jeho návštěvě na Domažlicku začátkem roku 1991. Později jsem ho měl možnost fotografovat ještě několikrát, naposledy pak když před dvěma léty získal v Plzni Cenu 1. června,“ vzpomínal Bureš.
Havel tenkrát nebyl jediným hrdinou, ke kterému chyběl obličej. Tím druhým byl pro Roberta Bureše ještě zpěvák, novinář a hlasatel Svobodné Evropy Karel Kryl. Jeho tvář poznal poprvé až v prosinci 1989, kdy už byla Sametová revoluce v plném proudu.
ANO
NE
