„Komunisty jsem začala volit až po revoluci. Až, když jsem pochopila, že to, co začalo po Sametové revoluci, je vlastně ještě horší, než bylo předtím. V momentě, kdy tehdy Valtr Komárek o kupónové privatizaci prohlásil, že je to zločin a jde o okrádání občanů, jsem pochopila, že to celé je prostě strašná fraška a jen hra na kapitalismus. Když k nám po revoluci začal jezdit bratranec, který v roce 1968 emigroval do Rakouska, začal nás varovat, že to, co tady nastane, nebude pro „obyčejné“ lidi vůbec jednoduché a dobré. A já mu nejdříve nevěřila,“ řekla paní Marie s tím, že z počátku mu moc nevěřila.

Když ale přišla po revoluci o práci, protože jeden ze „zbohatlíků“ koupil podnik, který kdysi byl jedním z nejprosperujících v kraji a dokázal ho prý za tři čtvrtě roku dostat do dluhů ve výši desítek milionů korun, pochopila, že tudy cesta nevede.

„S manželem jsme dali dohromady celoživotní úspory, něco nám půjčila maminka a pořídili jsme si malou trafiku. S tou jsme vydrželi až do mého důchodu. Ale žádní milionáři se z nás nestali. Na uživení to bylo, na zbohatnutí ne. Když pak všechny možné vlády začaly vymýšlet různé odírání živnostníků, prodali jsme to. To, co se v této zemi děje, není legrace. A mám pocit, že teď jedině komunisté, respektive levice, to tu může zachránit. Bát se je třeba kapitalistů, tedy „takzvaných“ kapitalistů. Podívejte se do světa, tam vládnou socialistické vlády a ty země jsou na tom relativně dobře. Tam, kde vládne pravice, to jde pomalu do kytek,“ říká důchodkyně, která jak říká, volí jedině komunisty.