„Humanismus nebo také humanizmus (z latinského humanus, lidský) označuje různé myšlenkové směry a postoje, zaměřené na člověka a lidstvo. Zhruba je lze rozdělit takto:
1) Postoj, který vychází z uznané hodnoty každého lidského života.
2) Myšlenkový směr, který zdůrazňuje univerzální lidství, solidaritu všech lidí, a staví se tak proti různým partikularismům, rasovým, jazykovým, národním nebo náboženským.
3) Kulturní a duchovní hnutí pozdního středověku a raného novověku, které se od nebeských věcí obrací více k věcem pozemským a lidským, od věčnosti k pozemskému životu.“ (Wikipedia)
A teď to, co se někteří snaží za humanismus vydávat:
1) Postoj, který vychází z uznané hodnoty každého lidského života, přičemž předpokládá, že hodnota každého lidského života je zcela shodná, bez rozdílu individuálního přínosu nebo napáchaných škod jiným.
2) Myšlenkový směr, který zdůrazňuje rovnostářské univerzální lidství, vynucenou a pod sankcí povinnou solidaritu všech lidí, a staví se tak proti různým zcela přirozeným partikularismům, rasovým, jazykovým, národním nebo náboženským.
3) Kulturní a duchovní hnutí pozdního středověku a raného novověku, které se od pozemských a lidských věcí obrací více k věcem nebeským, od pozemského života k věčnosti.
Vidíte? Stačí pár slov, vycházejících z utopistických snů a cílených pokřivení pojmů, a máte tu něco úplně jiného, co nemá s humanismem, kterým se tak zaštiťují, nic společného. Nespravedlnost, vyumělkovanou rovnost a nepřirozenost. A když to někteří dotáhnou k dokonalosti, tak i stíhačky, bomby, rakety a letadlové lodě. Pro jistotu daleko od nich, protože přes telku je takový „humanismus“ tak nějak bezpečnější. Ostatně stejně, jako kapsy cizích lidí, do kterých nemají odvahu strčit svojí ruku pro peníze, které jim nepatří, a zneužívají existenci státu jen k tomu, aby tu špinavou práci odvedl za ně. Houby humanismus. Humanismus prohrál. Je z něj jen další soukromý byznys za cizí prachy.
Psáno pro blog idnes.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
