Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, mistrování historie prostřednictvím zákonů není po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Co šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, je zejména skutečnost, že mnozí poslanci a senátoři přistupují k naší národní minulosti tržně. A tak mě nějak nepřekvapuje, že i návrh zákona o tzv. protikomunistickém odboji je jen dalším pokusem zprivatizovat historii.

Názor, že politická moc a její interpretace našich národních dějin je volně obchodovatelným zbožím, které podléhá přirozeným zákonům trhu a ne ústavě, jako nejvyššímu zákonu demokratické společnosti, jsem ovšem nucen kategoricky odmítnout, a to především proto, že předkládaná konstrukce tzv. zákona o protikomunistickém odboji a s ní spojená zcela nekritická, stranická, ideologická a politická adorace teroristických aktů minulosti, nemá žádnou oporu ani v realitě a mezinárodně právních normách minulosti ani v právním řádu a v mezinárodních závazcích České republiky v přítomnosti. Tato konstrukce se zřetelně dostává do rozporu s principy právního státu. Nekritickou ideologickou adorací a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti.

Ano, je tu zájem prokazatelné a nesporné individuální a skupinové akty teroru a vražd včetně vražd civilistů v období let 1948 až 1989 zpětně označit zákonem uznat jako akty válečného teroru a jako vraždy vojenského nepřítele. Je tu také licoměrný zájem přiznat zákonem individuálně a skupinově působícím teroristům a pachatelům vražd postavení sil válčícího subjektu či statut válečných veteránů. Jde prý jen o morální zadostiučinění pro některé naše spoluobčany. Hovořit o tom, že se jedná pouze o morální ocenění, tvrdí ovšem předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, je v podstatě lež. Má pravdu, neboť přiznání statutu válečného veterána má i svůj finanční rozměr. Jde například o příspěvek na lázně, rekreaci, pobyt v domově důchodců a řadu dalších velmi lukrativních výhod. Za hlavní problém považuje však předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu to, že jde o nespravedlivé posuzování skutečnosti nebo statečnosti druhého odboje a nadřazování tzv. třetího odboje. S tím souhlasím. Vždyť brzy po nástupu Václava Havla k moci byla přece zrušena Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců.

Následovala omluva sudetoněmeckým Němcům, přesto, že je nezvratným faktem, že naprostá většina z nich ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce druhé světové války. A jestliže předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová se podle toho, co citovala média, mohla bez odporu většiny médií a politiků vyjádřit pochvalně k vyznamenání teroristy, antisemity a spojence nacistů Stěpana Bandery, je to vskutku příznačné. Od toho už nemusí být daleko k ocenění pohlavárů třetí říše za boj proti židobolševismu. A o tom, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašismu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista, nehodlám už vůbec polemizovat.

Ano, po listopadu 1989 se začalo mluvit a psát o tzv. třetím odboji, který měl údajně navazovat na tradici prvního a druhého odboje. První a druhý odboj byly ovšem vedeny ve válečné době, kdy šlo o znovuvytvoření a znovuobnovení Československé republiky. To však zdaleka neplatí o tzv. třetím odboji, jehož aktéři bojovali v době hlubokého míru, v době existence suverénního státu, uznávaného všemi demokratickými státy světa. Tuto legitimitu však tzv. třetí odboj neměl. Navíc působil převážně metodami individuálního teroru, což se u naprosté většiny českého národa setkávalo s odporem.