To je v globálním měřítku určitě pozitivní zpráva, která má ovšem v sobě i svůj velmi hořký rozměr, jenž spočívá tom, že výsledná dohoda o výši restrukturalizace není výsledek, nad kterým by privátní věřitelé mohli plesat. Tak především již předem panuje všeobecná skepse z toho, že ani odpis 100 mld. euro řeckému státu nepomůže dostat jeho veřejné finance na udržitelnou dráhu. Zřejmě i proto pak oficiální věřitelé v čele s Německem formulují nápady typu “rozpočtového protektorátu”, který by zajistil, že fiskální úspory budou opravdu implementovány bez ohledu na to, co si o tom řecký občan myslí. Potíž je ovšem v tom, že drastické škrty povedou minimálně v krátkém období k dalším propadům ekonomiky a tudíž i rozpočtových příjmů.