Rád bych zde zdůraznil, že krátké trvání tohoto státu bylo zakódováno již v jeho vzniku. Malé samostatné státy v prostoru mezi velmocemi, v našem případě Německa a Ruska, mohou jako opravdu suverénní existovat jen za zvláštních okolností, jakými jsou např. slabost příslušných velmocí, jejich orientace na hodnoty blízké příslušnému malému státu, rovnováha sil mezi velmocemi v daném prostoru apod. Právě slabost poraženého Německa (i Ruska) po roce 1918 umožnila našemu státu nerušená první léta jeho samostatné existence. Již v roce 1925 však přichází první trhlina; toho roku totiž Západ v Locarnu akceptuje, aby Německo uznalo své západní hranice a tedy nikoli východní. Tehdy však ještě Německo stále nebylo velmocí a navíc zůstalo demokratickým. Po Hitlerově převzetí moci v roce 1933 však už existuje jen otázka, kdy se náš stát stane jeho obětí. Podobná situace pokračuje i po tzv. osvobození Československa Sovětskou armádou. S tím zanedbatelným rozdílem, že máme sice všechny znaky suverénního státu včetně prezidenta, delegáta v OSN i samostatného fotbalového a hokejového mužstva, ale všichni představitelé včetně zpočátku těch nekomunistických poslouchají na slovo Moskvu; když pak jsou nekomunisté z veřejného života odstraněni, schvaluje Moskva i krajské tajemníky KSČ. Za pouhých 7 let bude již sté výročí říjnového převratu. Řekněme si však již teď, že i v optimálním případě, že totiž oněch 7 let bude nezávislých a demokratických, bude ona stovka let rozdělena na pouhých 49 let demokracie a nepodřízenosti jinému státu, kdežto 51 let budou léta nesvobody ve vnitřním i zahraničním slova smyslu.

Domnívám se, že v letech 1914-18 chybělo pochopení, které do značné míry chybí i dnes, že suverenita není nejvyšší hodnotou, jíž je třeba podřídit vše ostatní. Nejdůležitější je podle mne rozvíjení života v národní identitě, tedy u nás možnost žít „česky a demokraticky". Míru suverenity je třeba chápat instrumentálně ve vztahu k zajištění identity a neplatí, že čím více suverenity, tím lépe pro národní identitu. To platí nanejvýš pro supervelmoc, ne však pro malý stát. Ten učiní pro sebe a ve svém vlastním zájmu nejlépe, spojí-li své síly s jinými státy orientované ke stejným hodnotám. Proto také TGM vřele podporoval iniciativu československého občana, hraběte Coudenhove-Kalergiho, zvanou Pan-Evropa („hranice neposouvat, nýbrž zrušit"), a v roce 1933 napsal, že kdyby dnes byl mlád, věnoval by všechny síly vybudování Spojených států evropských. Kdyby tedy byla iniciativa císaře Karla přišla dříve, kdyby se monarchie byla stala demokratickou federací, byla by český národ očekávala lepší budoucnost než nacistické a komunistické panství. Jak napsal v roce 1966 Max Brod: „Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli ušetřeni nejednoho zla, kdyby se Masarykův plán uplatnit české >státní právo< byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná federace svobodných národů..."