Ne všichni vznik nového státu vítali. Silná německá menšina (Němců žilo na území Československa více než Slováků) se s novým státem ztotožňovala jen z menší části, postupně a nerada. Nový stát měl v sobě od samého počátku nikoli zárodek potíží, ale velký, těžko řešitelný problém, s kterým se nakonec - vinou svou i vinou jiných - nedokázal úspěšně vypořádat. Samotný zánik Rakouska - Uherska byl dost možná zbytečný; z řady důvodů (geopolitických a bezpečnostních, hospodářských a jiných) se jednalo o krok zpět. Touha po dovršení národního obrození a snad i některé osobní cíle nabyly vrchu. Ambice vládnout z Prahy místo spoluvládnout z Vídně, nebo dlouhodobě provokovaná averze k Římu - to jsou jen další střípky motivů. Vzniklý stát měl k dokonalosti daleko. Vzdor tomu byl (často díky právě přetrvávající rakousko-uherské tradici) velkým úspěchem.

I v den vzniku nového státu málokdo tušil, jakou tento stát bude mít podobu, a jak dramaticky se bude měnit. Pamětníci v jeho nejvýchodnější části, roku 1945 protiprávně odtržené Podkarpatské Rusi, na tehdejší Československo vzpomínají snad s větší nostalgií než na Slovensku, na Moravě či v Čechách. Užili si dvacetiletí právního státu, který pro onu chudou oblast znamenal celkové povznesení, jaké nepoznala ani předtím, ani potom.