Pozvání k dnešnímu vystoupení zde v Moskvě je pro mne v jednom ohledu zcela výjimečné. V posledních dvaceti letech jsem jezdil na projevy a přednášky po celém světě, ale dnes je to poprvé, kdy jsem přijel do Ruska výlučně za tímto účelem. Všechny moje předcházející cesty do této země byly cestami oficiálními - státními nebo pracovními návštěvami. Proč tomu bylo tak? Čím se Rusko liší od dalších zemí? Proč jsem mluvil už asi stokrát ve Spojených státech amerických, minimálně padesátkrát v Německu a Rakousku, mnohokrát v Anglii, Itálii a leckde jinde, ale ne zde? Je to kvůli Rusku, kvůli mně nebo je důvodem ještě něco jiného?

Chyba snad nebyla na mé straně. O mně je známo, že vůči Vaší zemi nemám žádné aprioristické předsudky. Je to asi proto, že nežiji v minulosti. Nepletu si dnešní Ruskou federaci se Sovětským svazem předcházející éry, ani si nespojuji dnešní ruské politiky s Leonidem Brežněvem, jak to dělají někteří lidé na Západě a ve středo- a východoevropských postkomunistických zemích, chtějí-li na své domácí scéně získat levné politické body. Vývoj Vaší země jsem v posledních dvou desetiletích sledoval s velkým zájmem a s přiměřeným respektem a pokorou. Proto v sobě nemám přezíravý a poučovatelský postoj těch, kteří se - ve smyslu názvu známého dramatu Milana Kundery - považují za „majitele klíčů", za jediné povolené vykladače světa, svobody, demokracie a slušné občanské společnosti.

Vývoj v  Rusku v posledních dvou desetiletích považuji za relativní úspěch - zvláště díváme-li se na to s patřičnou a spravedlivou historickou perspektivou. Alternativu tohoto vývoje pro mne již několik desetiletí představuje děsivá varianta popsaná v knize Andreje Amalrika „Přežije Sovětský svaz rok 1984?" (publikovaná v roce 1970). Když jsem tuto knihu před čtyřiceti lety četl (což bylo krátce poté, co vojska Varšavského paktu, fakticky ale Sovětského svazu přepadla Československo), měl jsem strach, že je tam popsaný vývoj velmi pravděpodobný a že je docela dobře představitelným obrazem toho, jak může tato země po pádu komunismu vypadat. Obával jsem se toho a jsem rád, že se to tak nestalo.

Přetvoření komunismu v parlamentní demokracii a tržní ekonomiku nebylo nikdy a nikde snadným úkolem a Rusko - díky své minulosti, a to jak té své předkomunistické, tak toho, že tam komunismus trval nejdéle a byl nejničivější - mělo velmi nevýhodnou startovací pozici. Hledání adekvátního transformačního projektu a úsilí o jeho implementaci narazilo na mnoho složitých problémů, ale já velmi dobře vím, že takováto zcela fundamentální systémová změna není cvičením v aplikované ekonomii (nebo politologii), řízeným osvícenými domácími intelektuály a zcela nesobecky se chovajícími a vlastně sebeobětujícími se experty západního světa. Jde primárně o spontánní proces, kterého se účastní miliony lidí, a který je pouze částečně řízen, regulován a ovlivňován nikoliv všemocnými politiky. Rád vzpomínám na pověstný výrok Jegora Gajdara, když s odstupem času obhajoval éru svého vládnutí slovy: „Byl jsem pouze ministerským předsedou Ruska, nikoli ruským carem".

Politici a státní úředníci v takové situaci mohou udělat a obvykle také dělají mnoho chyb, a tím přispívají k nárůstu transformačních nákladů daleko nad jejich nezbytně nutnou úroveň. Tyto náklady byly v Rusku relativně vysoké, ale šlo o proces, který se odehrával v „reálném čase". Nebyl to kontrolovaný experiment prováděný ve vakuu. Jsem si jist, že by náklady toho, kdyby se čekalo a nedělalo nic, byly daleko vyšší. Stalo se módním kritizovat počáteční nedokonalou legislativu (a jí doprovázející instituce) - zde i kdekoliv jinde ve světě - jako kdyby bylo možné zastavit spontánně prováděné procesy, na kterých se podílely miliony lidí se svými zájmy, sny, plány (i nepochybnými nedokonalostmi a nedobrými vlastnostmi), a čekat řadu let, až někdo z vnějšku „dodá" dokonalou legislativu a fungující instituce.