Konkrétně u jeho jednadvacátého výročí, tedy u jeho převratově-sametového dítka, které již za plus-minus čtyřicet dnů oslaví - měřeno nadsázkou a „personifikací" - plnou dospělost a spolu s ní i nabytí práva být voleno do orgánů veřejné samosprávy, resp. do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

„Konečně... věk plné dospělosti jedné velké iluze o svobodě, demokracii a prosperitě", řekli by „šťastní" rodiče onoho pomyslného dítka, zrozeného z touhy lidí po změně, ale zplozeného silami, které dodnes nebyly jasně identifikovány či zviditelněny... I proto, a hlavně proto, v mysli hodně přemítám o jeho dvou tzv. vlastních tátech - shodou okolností Václavech. Proč? Přece i oni by si mohli s čistým svědomím říct „dítě dorostlo", můžeme klidně do důchodu, vždyť „nás už přece nepotřebuje..."