Na papíře a v různých vyjádřeních našich pravicových politiků tomu tak je. Ale jaká je pro většinu společnosti realita? Dnešek, dobu demokracie, hodnotíme velice rozporně a ti starší z nás se ohlížejí a porovnávají současné svoje možnosti s dobou totality. A o čem jsou přesvědčení, že vidí?

Majetky, vybudované předešlými generacemi jsou v těchto dvou desetiletích rozkradeny, privatizovány, konec hospodářské krize v nedohlednu. Společnost   tíží zatím největší nezaměstnanost (585 809 jen evidovaných lidí na úřadu práce – únor 2013), zdravotní i sociální péče je v rozkladu, neustálé zdražování, zvyšující se přímé i nepřímé daně a rostoucí kriminalita. Tak vidíme obraz naší současné doby.

Povídaly jsme si nedávno s paní, kterou znám dlouhá léta. Celý život pracovala, vychovala dvě děti. Nedávno jí zemřel manžel. Ptala se mě na radu. Jak mám vyjít z jednoho osmitisícového důchodu, řekla mi, kdy jenom za nájem majiteli domu platím přes šest tisíc. Jsem nemocná.  Musím si hradit většinu léků, nějak se stravovat a čekat pomoc od dětí? To je těžké,  oba synové, vysokoškoláci s rodinami, jsou bez místa a na krku mají hypotéky. Co mám dělat? S obdobnými otázkami se na mně obrací řada lidí.

Kam jsme se to až dostali? Četla jsem studii, že v Praze  přibývají každý den zhruba tři bezdomovci, především z řad seniorů, lidí se zdravotním postižením, kvůli zdravotní a sociální reformě, zvýšeným nájmům a půjčkám, které už nebyli schopni splácet… Přitom, zdražuje se vše. Vedle cen například plynu, elektřiny, zvyšování nájemného jdou nahoru životně důležité potřeby – potraviny. Mouka je dražší o 17 procent, vajíčka o 29, maso o 7, stejně jako ovoce, zelenina o  21,  brambory o 45 procent. Nejde však o žádný výkyv, přesně o tuto částku bylo loni jídlo levnější.