Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU"), odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, má podle názoru příznivců prohlubování evropské integrace právě Lisabonská smlouva zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna. Smlouva byla ratifikována všemi členskými státy EU a 1. prosince 2009 nabyla platnost  - první den měsíce následujícího po tom, co Česká republika uložila svou ratifikaci v Římě, k čemuž došlo dne 13. listopadu 2009.

Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu - která dosavadní smlouvy měla nahradit - má Lisabonská smlouva změnit stávající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Mnoho změn obsažených v neúspěšné Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá.

Zásady Lisabonské smlouvy EU byly vypracovány v bilaterálních jednáních během německého předsednictví Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát Mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být ratifikována do poloviny roku 2009.

Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující:

Smlouvu o Evropské unii (Smlouvu o EU, Maastrichtskou smlouvu)

Smlouvu o založení Evropského společenství (Smlouvu o ES, Římskou smlouvu), ta má být nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie

Dále stanovuje, že na těchto dvou smlouvách je Evropská unie (EU) založena, že nahrazuje Evropské společenství (ES) a je jeho nástupkyní. Text mandátu také uvádí, že „všechna ustanovení Mezivládní konference z roku 2004 budou začleněna do těchto dvou smluv", tedy to že Ústava EU, kterou tato Konference schválila, je jejich obsahem.

Evropská unie má mít jednotnou právní subjektivitu, jak už navrhovala Ústava EU.

Listina základních práv Evropské unie sice nemá být - na rozdíl od Ústavy EU - částí Lisabonské smlouvy, má však na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii získat „stejnou právní sílu jako Smlouvy", tzn. právní závaznost, s výjimkou Velké Británie, Polska a České republiky.

Dochází též ke změně váhy jednotlivých států při hlasování v Radě.

Jako kompromis - Velká Británie zprvu zcela odmítala Evropského ministra zahraničí navrženého Ústavou EU - má být tato funkce pojmenována „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku". Na žádost Velké Británie má smlouva v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech některým členům umožnit pokračovat v další práci na určitém aktu, zatímco jiným umožní se jí neúčastnit.

Označení „zákon" EU a „rámcový zákon" EU mají být vypuštěna, zůstat mají dosavadní označení „nařízení", „směrnice" a „rozhodnutí". Na rozdíl od Ústavy EU neobsahuje Lisabonská smlouva žádnou zmínku o symbolech, jako vlajka nebo hymna. Vynechán byl rovněž pojem „Ústava".

Průběh ratifikace v České republice

26. listopadu 2008 konstatoval Ústavní soud České republiky, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem země.

18. února 2009 Lisabonskou smlouvu schválila Poslanecká sněmovna ČR.

6. května 2009 smlouvu schválil Senát

29. září 2009 skupina senátorů převážně z ODS předložila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou.

Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimkou (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Bernd Posselt tuto aktivitu přivítal: „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím."Požadavku Evropská unie vyhověla tím, že přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko; Václav Klaus vyjádřil s tímto řešením uspokojení.

Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, v odročeném jednání 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat. 3. listopadu 2009 v 15 hodin prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem".

Prezident ČR Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do současnosti (2009). Koncem roku 2008 ale v interview s ČT prohlásil: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno."

Všechny české parlamentní politické strany v roce 2009 s výjimkou KSČM Lisabonskou smlouvu více či méně podporovaly.

ČSSD - Lisabonskou smlouvu podporovala, ačkoli by ráda referendum, v prosinci 2008 a lednu 2009 výrazně tlačila na její schválení.

KDU-ČSL a Strana zelených smlouvu obecně podporovaly. SZ žádala urychlené schválení a ratifikaci smlouvy ještě před 1. lednem 2009, kdy Česká republika začala předsedat Evropské unii.[14]

KSČM - vyžadovala, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo v referendu.

ODS - Předseda strany Mirek Topolánek schválení smlouvy podporoval. Velká část ODS však souhlasila s odmítavým názorem prezidenta České republiky Václava Klause.

Senát ČR rovněž podal v dubnu 2008 k ústavnímu soudu ČR několik dotazů týkajících se Lisabonské smlouvy a jejího možného rozporu s ústavou ČR. Dne 26.10.2008 Ústavního soudu jednomyslným rozhodnutím všech jeho soudců shledal, že v podaných dotazech k Lisabonské smlouvě nenašel rozporu s Ústavou ČR, ačkoliv také podotkl, že neposuzoval Lisabonskou smlouvu jako celek, nýbrž pouze ty její části, proti kterým směřovala uplatněná argumentace.

Na konci ledna 2009 se někteří senátoři ODS nechali slyšet, že podají další dotazy k Ústavnímu soudu ČR.

2. projevy v parlamentu a v senátu

senátní dokumenty

Příloha k usnesení č. 257 z 33. schůze VEU

9. 4. 2008

Senát Parlamentu České republiky:

Podává na základě § 117b odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění zákona č. 172/2004 Sb., a podle § 71a odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., návrh, aby Ústavní soud podle čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem.

Vláda dne 25. ledna 2008 předložila Senátu Lisabonskou smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva") se žádostí o souhlas k její ratifikaci. Senát se v návaznosti na své usnesení z 20. září 2007, kterým se vyjádřil k pozicím České republiky před jednáním summitu hlav států a vlád v Lisabonu, s přihlédnutím k zprávě Výboru pro evropskou integraci Senátu PČR k návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu z 30. září 2003 a zprávě Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR k návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu z 3. listopadu 2004, a se zřetelem na stanoviska Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury z 9. října 2003, z 3. listopadu 2004 a z 27. března 2008 domnívá, že některá ustanovení Smlouvy se bezprostředně vztahují k normám ústavního pořádku ČR.

Vzhledem k zásadním změnám, které Smlouva přináší a které se dotýkají substantivních prvků státnosti, se jeví nezbytným přezkoumat, zda je Smlouva v souladu s ústavní charakteristikou České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) a zda nedochází ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, která je dle čl. 9 odst. 2 Ústavy nepřípustná. Senát považuje za nezbytné, aby Ústavní soud posoudil i soulad mezi dílčími, konkrétními ustanoveními Smlouvy a normami ústavního pořádku, a to především v následujících případech:

V souladu s přesvědčením, že legislativní kompetenční kompetence náleží členským státům Evropské unie, které výkon některých pravomocí delegují na mezinárodní instituce, považuje Senát za klíčové ustanovení čl. 10a odst. 1 Ústavy, podle něhož je možné přenést některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Nové znění Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve Smlouva o založení ES) zakládá klasifikaci pravomocí, charakteristickou spíše pro federální státy, přičemž mj. zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, do níž spadají komplexní oblasti právní regulace, v nichž dle čl. 2a odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie mohou členské státy vytvářet a přijímat právně závazné akty „pouze tehdy, jsou-li k tomu zmocněny nebo provádějí-li akty Unie." Navazující koncept sdílených pravomocí (článek 2c Smlouvy), které mají existovat vedle zmíněných pravomocí výlučných, spolu s ne zcela jasnými hranicemi tvorby norem sekundárního práva Unie otevírá prostor široké, předem obtížně identifikovatelné sféry unijní normotvorby, kde se implicitně, v souladu s prohlášením č. 17 připojeným ke Smlouvě, uplatňuje zásada přednosti unijního práva. Rozsah přenesení pravomocí tak může být nahlížen ve sféře sdílených pravomocí z pohledu čl. 10a Ústavy ČR jako předem ne zcela určitelný (srov. též v obecné podobě úvod čl. 2c odst. 2 návrhu Smlouvy o fungování Evropské unie - „Sdílená pravomoc Unie a členských států se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:").

Senát se zároveň domnívá, že předmětem přezkumu souladu s čl. 10a Ústavy by měla být povaha navrženého ustanovení čl. 308 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle něhož přijme Rada na návrh Komise jednomyslně opatření k „dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami" za situace, kdy je v rámci unijních politik nezbytná určitá činnost, k níž Smlouva neposkytuje nezbytné pravomoci. Na rozdíl od stávajícího znění zakládacích smluv se navržené ustanovení Smlouvy neomezuje na oblast regulace vnitřního trhu, nýbrž představuje blanketní normu. Umožňuje tak přijetí opatření nad rámec unijních kompetencí, tj. mimo rozsah přenesení pravomocí podle čl. 10a Ústavy ČR. Takováto opatření mohou být následně přijímána rovněž v oblasti citlivých otázek spolupráce v trestních věcech bez dostatečných procesních záruk ochrany občanských práv a svobod při zachování výkladového monopolu Evropského soudního dvora. Specifická kompetenční jurisdikce Evropského soudního dvora coby konečného arbitra při případně vzniknuvším sporu může vyvolávat za situace nevyjasněného vztahu k ústavním soudům členských států otazníky nad dodržením principu právní jistoty. Zvláštní pozornosti si zaslouží též absence časového omezení platnosti takto přijatého opatření a jeho exekutivní povaha, která může vzbudit pochybnosti nad relevancí účasti národních parlamentů při zvažování přijetí takovéhoto opatření.

Pojem pravomoci, s nímž pracuje čl. 10a Ústavy ČR, však nemá pouze materiální rozměr překrývající se s vymezením oblasti působnosti, ale také rozměr institucionální, vztahující se ke způsobu rozhodování. V této souvislosti je zapotřebí přezkoumat soulad navrženého čl. 48 Smlouvy o Evropské unii s uvedeným ustanovením Ústavy ČR. Čl. 48 odst. 6 a 7 totiž zavádějí možnost tzv. zjednodušeného postupu pro přijímání změn primárního unijního práva prostřednictvím exekutivního aktu, kterým se mění podoba řádně ratifikovaných zakládacích smluv EU.

Jednoznačně je v této souvislosti formulována obecná přechodová klauzule (passerelle), která i přes formální zakotvení principu oboustranné flexibility v prohlášení č. 18 připojeném k Smlouvě zůstává nástrojem jednosměrné změny pravomocí. Uplatnění této klauzule za účelem změny jednomyslného rozhodování na rozhodování kvalifikovanou většinou v určité oblasti či nahrazení zvláštního legislativního postupu řádným legislativním postupem dle čl. 48 odst. 7 patrně představuje změnu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy, aniž by tato změna byla doprovázena ratifikací mezinárodní smlouvy či aktivním souhlasem Parlamentu ČR. Ztrátu práva veta přitom lze chápat jako přenos pravomocí na mezinárodní organizaci, která zároveň fakticky znamená omezení významu parlamentního mandátu udělovaného vládě k rozhodnutí, při jehož přijímání by po aplikaci přechodové klauzule mohl být zástupce vlády jednotlivého členského státu přehlasován.

V případě ustanovení navrženého čl. 69b odst. 1 Smlouvy o fungování EU, kdy sektorová Rada rozhoduje o zařazení dalších oblastí trestné činnosti do sféry unijní regulace, prostor pro vyjádření nesouhlasu Parlamentu zcela chybí, jakkoli je v jiném případě - u navrženého znění obecné přechodové klauzule (čl. 48 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii) a dílčí přechodové klauzule ve sféře justiční spolupráce v občanských věcech (čl. 65 odst. 3 Smlouvy o fungování EU) - tato možnost garantována.

Omezené zapojení národních parlamentů do rozhodování o změně ostatně poměrně široce definovaných pravomocí Unie je doplněno rozšířením hlasování kvalifikovanou většinou, nezřídka souvisejícího s celkovou komunitarizací dosavadního třetího pilíře evropského práva, kde souběžně s implicitním oslabením vnitrostátního parlamentního mandátu a zrušením kategorie úmluv schvalovaných Parlamentem ČR přebírá odpovědnost za parlamentní dimenzi rozhodování Evropský parlament. Je vzhledem k charakteru Evropské unie jakožto společenství států (nikoli spolkového státu) tento rozměr parlamentní demokracie postačující? Nedochází k faktickému vyprázdnění čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR („Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu")?

Vedle již zmíněných klauzulí přechodových a doložky flexibility se procesní postupy stanovené Smlouvou dotýkají ústavního pořádku ještě v dalším ohledu. Jedná se o sjednávání mezinárodních smluv podle navrženého čl. 188l Smlouvy o fungování Evropské unie. Zde se totiž tituly k uzavírání mezinárodních smluv jménem EU rozšiřují („...stanoví-li tak Smlouvy nebo je-li uzavření dohody buď nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvami v rámci politik Unie, nebo je stanoveno právně závazným aktem Unie, nebo se může dotknout společných pravidel či změnit jejich oblast působnosti."). Smlouvy jsou závazné pro EU i její členské státy, přičemž jsou uzavírány rozhodnutím kvalifikovanou většinou v Radě. Česká republika se tak nemusí ke smlouvě souhlasně vyjádřit, a přesto je jí vázána; běžný ratifikační proces vůbec neprobíhá, odpadá tím mj. možnost předběžného přezkumu souladu takovýchto smluv s ústavním pořádkem ČR. Otázkou zůstává, zda se jedná o postup slučitelný s dikcí s čl. 49 a čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, a je-li zde prostor pro aplikaci těchto smluv na základě čl. 10 Ústavy ČR.

Posílení pravomocí orgánů Evropské unie, které reprezentují supranacionální úroveň rozhodování, je doprovázeno zavedením jednotné právní subjektivity Evropské unie. Fungování Evropské unie tak získává ve sféře dosavadního druhého i třetího pilíře, v oblastech primárně politické spolupráce, zcela nový legislativní rámec. V takovémto rámci zásadně odbourávajícím ve sféře dosavadního třetího pilíře zásadu jednomyslného rozhodování může ovšem častěji než doposud docházet ke kolizím s vnitrostátními standardy ochrany základních práv. Ačkoli má Evropská unie dle navrženého čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, konstatuje zároveň týž článek v odst. 1, že „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy."

Tento nepřímý odkaz na Listinu základních práv Evropské unie (dále Listina) může vyvolávat nejasnosti ohledně jejího statutu stejně jako skutečnost, že Listina obsahuje nejen přímo vymahatelná práva, ale také principy či aspirace bez jasné systematiky uspořádání. Za situace, kdy Unie nedisponuje a ani nemůže disponovat specializovaným tělesem, tedy soudem řešícím „ústavní stížnosti", který by ustanovení Listiny v konkrétních případech porušení občanských práv vykládal, není úloha Listiny zřejmá. Představuje ochranu práv občanů nebo spíše interpretační nástroj, v jehož zorném úhlu jsou vykládány pravomoci unijních orgánů či prohlubován výklad cílů, jež Unie sleduje? Je tak posilována či naopak oslabována autorita vnitrostátních institucí, které vykládají národní katalogy lidských práv vždy v souvislosti se svébytnou tradicí politických národů Evropy? Jaké procesní důsledky (prodloužení či naopak zrychlení vymahatelnosti práva) má tento krok ve vztahu k jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva? Může být v důsledku této skutečnosti posilován či nivelizován standard vnitrostátní ochrany lidských práv zakotvený v Listině základních práv a svobod ?

V neposlední řadě je vymezení statutu Listiny a možností jejího výkladu potřebné rovněž k uchopení nově formulovaného čl. 1a Smlouvy o EU, kterým dochází k rozšíření hodnot, na nichž je Unie založena, a zároveň k začlenění standardů evropského společenského modelu („...ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů"). Otázka interpretace tohoto ustanovení vynikne tím spíše, že závažné porušení zmíněných hodnot může vést k pozastavení práv vyplývajících pro daný členský stát ze Smlouvy. Již pouhý návrh podaný 1/3 členských zemí, Evropským parlamentem či Evropskou komisí proti některému členskému státu by totiž mohl vytvořit politický tlak vedoucí k změnám vnitrostátního právního řádu. Je formulace tohoto ustanovení v souladu se základní charakteristikou České republiky obsaženou v čl. 1 odst. 1 a také s čl. 2 odst. 1 (princip suverenity lidu) Ústavy ČR?

S ohledem k výše uvedenému Senát navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., a § 71e zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., rozhodl o souladu Smlouvy s ústavním pořádkem.

http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=7&IS=4106&D=06.05.2009#b9403

Sněmovní tisk 407

Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii - PSP

POSLANECKÁ SNĚMOVNA

Smlouva předložena sněmovně dne 29. 1. 2008.

Zástupce navrhovatele: mpř.vl.pro evrop.záležitosti.

Text smlouvy rozeslán poslancům jako tisk 407/0 dne 5. 2. 2008.

Organizační výbor projednání smlouvy doporučil 6. 2. 2008 (usnesení č. 211).

1. Čtení proběhlo 19., 20. 3., 1. 4. 2008 na 28. schůzi. Smlouva přikázána k projednání výborům (usnesení č. 727).

Projednávání bylo 9. 12. 2008 na 46. schůzi přerušeno.

2. Čtení proběhlo 3., 17., 18. 2. 2009 na 46. schůzi. Smlouva byla schválena (hlasování č. 11, usnesení č. 1072).

Schválená smlouva doručena k podpisu premiérovi 20. 2. 2009.

Smlouva vyhlášena 1. 12. 2009 ve Sbírce mezinárodních smluv v částce 44 pod číslem 111/2009 Sb. m. s.

17.února 2009 - 46.schůze PSP

1. Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení

souhlasu s ratifikací Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii

a Smlouvu o založení Evropského společenství

/sněmovní tisk 407/ - druhé čtení

46.schůze PSP ČR

Poslanec Jiří Paroubek:
Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, přezrálé téma ratifikace lisabonských smluv jsme dnes znovu vrátili na pořad našeho jednání. Jestliže před řadou měsíců jsem na tomto místě hovořil o pouhé potřebě jejich schválení, dnes zcela záměrně volím slovo nutnost.

Na téma potřebnosti či účelnosti přijetí Lisabonské smlouvy jsme my, sociální demokraté, snesli už nespočet argumentů. Mnohé jsem uvedl již ve svém příspěvku předneseném na tomto místě, jak jsem předeslal, před mnoha měsíci. Nyní chci hovořit v již kategoričtějších výrazech - o naléhavosti, nezbytnosti a vlastně nutnosti jejich přijetí.

Především se věci změnily tak, že všechny členské země Evropské unie již podrobily tuto smlouvu hlasu zákonodárců, či veřejnosti v případě Irska, a jsme jediným státem Evropské unie, který tak neučinil. To by bylo ostudné vždy, ale před naším prvním a možná i posledním předsednictvím Rady Evropské unie je to ostudné dvojnásobně. Navíc s jedinou výjimkou Irska všechny ostatní státy daly Lisabonské smlouvě své ano a státotvorní představitelé Irska znovu navrhují tuto smlouvu k referendu. Blázniví miliardáři samozřejmě mohou říkat cokoliv, dokonce okrajová politická uskupení mohou říkat cokoliv, ale cokoliv nemůže k této otázce říci strana a její zákonodárci, jejichž předseda tuto smlouvu podepsal.

Od doby schválení Lisabonské smlouvy se změnilo mnoho dalšího. Ať se nám to líbí, či nelíbí, rodí se nové, multilaterální uspořádání světa, ve kterém samozřejmě sice stále hrají vedoucí úlohu Spojené státy, ale o slovo se důrazně hlásí nové mocnosti: Brazílie, Indie, Čína, Japonsko a samozřejmě opět po překonání chaosu 90. let i Rusko. Evropa a Evropská unie se k velmocím nepochybně řadí po stránce ekonomické, ale pro její vnitřní rozháranost s ní bohužel zatím málokdo jedná jako s konzistentní tradiční velmocí.

Globalizace a její negativní důsledky v podobě vše prostupující mezinárodní hospodářské krize jsou další drsnou výzvou, na kterou musíme reagovat. Jedině integrovaná Evropa, Evropa pružnější, méně byrokratická, více akceschopná a o to silnější může v tomto střetu obstát. A to mění rovněž potřebu schválení lisabonských smluv z kategorie potřebnosti na nutnost.

Svým způsobem můžeme být rádi, že senátoři ODS navrhli Ústavnímu soudu její přezkum. Výsledek půlročního přemítání Ústavního soudu se svou brilantní argumentací a navíc jednomyslností svého rozhodnutí byl jedinečnou odpovědí na negaci Václava Klause a na výhrady některých senátorů ODS.

Jistě bychom si všichni dovedli představit ještě větší pružnost a ještě větší demokratizaci rozhodování. Integrační proces je ovšem procesem evolučním, a jak správně Ústavní soud argumentuje, cesta odbyrokratizování Bruselu je postupná. Lisabonská smlouva představuje výrazný pokrok. A nemají pravdu ti, kdo straší před budováním evropského nadstátu. Až na několik výjimek budou Evropský parlament a Rada při přijímání právních předpisů rovnoprávnými zákonodárci, zejména pokud jde o rozpočtový proces či spravedlnost a vnitřní věci. Národní parlamenty budou mít naopak pravomoc vznést proti návrhu námitky, pokud se budou domnívat, že nebyla respektována zásada subsidiarity. Zajímavým prvkem přímé demokracie je možnost, aby 1 milion občanů z většího počtu členských států vyzval Komisi k předložení určitých návrhů. Bude zajímavé vidět, zda bude této iniciativy využíváno.

Nejdůraznější právo však spočívá v tom, že smlouva poprvé uznává možnost členského státu vystoupit z Evropské unie. Těžko je možné hovořit o centralizaci a vytváření nadstátu v podobě Evropské unie, když na druhé straně tytéž smlouvy dávají možnost kterémukoliv státu, pokud se mu integrace nebude líbit, prostě odejít.

Poslední obranou euronegativistů se staly pochybnosti o možnosti prolomení dekretů prezidenta republiky, jinak takzvaných Benešových dekretů. Právě s těmito námitkami se Ústavní soud byť v obecné rovině velmi dobře vypořádal, když uváděl, že přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech naopak posiluje jednotu výkladu. Aniž bych chtěl zacházet do podrobností, připomínám, že Mezinárodní soud pro lidská práva otázku restitucí a obdobných právních otázek specifických pro tu kterou zemi řešil vždy velmi citlivě a nezasahoval do právních vztahů, které vznikly a jejichž spornost nastala před přistoupením k této úmluvě tím kterým státem. Když dokonce neúnavný představitel Sudetoněmeckého landsmanšaftu europoslanec Posselt vylučuje možnost změny právního přístupu k těmto dekretům prezidenta republiky, ač je jejich zřejmým odpůrcem, a když stejnou měrou vylučují takovou aplikaci i naši mezinárodně uznávání právní odborníci, jako například profesor Přibáň, nechci už tyto pokusy o blokaci Lisabonské smlouvy dál komentovat.

Vážené kolegyně a kolegové, když naši občané v listopadu 1989 cinkali klíči, vedly se jejich myšlenky mimo jiné jedním směrem - zpátky do Evropy, zpátky tam, kam jsme nepochybně za časů Masaryka a Beneše patřili, a nově tam, kam se Evropa v mezidobí posunula - směrem k novému ekonomickému a politickému uspořádání, tedy k Evropské unii.

A právě při přípravě svého vystoupení jsem si uvědomil ještě jeden, ovšem velmi významný detail. Zatím nikdy v tomto ohledu jsem činnost vlády neocenil. Chtěl bych tento dluh trochu smazat. Myslím si, že nikoho nepřekvapím, že drtivou většinu vládních kroků od poplatků ve zdravotnictví přes daňové úpravy po konkrétní hospodářskou politiku pokládáme za zásadně chybné. A spolu s námi sdílí tento názor většina české veřejnosti, jak ukázaly nedávné volby. Ale vlastní práce vlády a jejích pracovních týmů na přípravě a podpisu Lisabonské smlouvy patří k tomu lepšímu a možná jedinému, co tato vláda zemi byla schopná přinést a s čím může být relativně spokojena. Mimochodem, je to jediné, o čem jsem přesvědčen, že tuto vládu může také přežít.

Vláda si je jistě vědoma své vratké pozice a velice pozdě a téměř na poslední chvíli začala usilovat o dohodu s opozicí na jakémsi modu vivendi během českého předsednictví. Nechceme být malichernými. Ačkoliv všechny předchozí výzvy sociální demokracie na dohodu zůstaly oslyšeny, jsme v této otázce ochotni se dohodnout. Musí být ale jasné, že urychlená ratifikace těchto smluv v době co nejkratší je pro nás nezbytnou podmínkou pro úvahy o spolupráci s vládou na úspěšném českém předsednictví Rady Evropské unie.

Pan předseda vlády, posílen po svém zvolení na svém kongresu, musí prokázat politickou zmužilost a hlavně musí nést odpovědnost za své vlastní kroky, za svůj vlastní podpis pod smlouvami. Říkám to zcela otevřeně, zcela vážně a nezakrytě. Buď bude Lisabonská smlouva urychleně ratifikována, nebo ať tato vláda zapomene na jakoukoli spolupráci sociální demokracie ohledně českého předsednictví. Je to vstupní a základní podmínka našich dalších kroků. Pokud Parlament České republiky neschválí tuto smlouvu, nebo alespoň pokud nezahájí reálné kroky směřující k ratifikaci - a to je zcela v moci zákonodárců za ODS, protože naše hlasy a hlasy menších koaličních stran, aniž bych chtěl za ně mluvit, jsou jasné - žádnou dohodu o spolupráci v otázce českého předsednictví uzavřít nemůžeme.

Dámy a pánové, politika není vždy jen o možnosti, ale často i o nutnosti. Zákonodárci sociální demokracie leckdy v minulosti upřednostnili obecné potřeby v zájmu státu, kupř. při hlasování o vstupu do NATO, které pro mnohé z nich zdaleka nebylo jednoduchým úkolem, protože myšlenka na zrušení všech vojenských uskupení byla v oné době velmi lákavá. Věřte, že pro mnohé z nich bylo největší lidskou zatěžkávací zkouškou následné humanitární bombardování bývalé Jugoslávie. Bylo to nesmírně těžké, ale dovedli pochopit, že jsme součástí širšího politického a ekonomického uskupení a je nutno tomu přinášet i oběti. Zdá se, že obdobnou oběť budou muset nést i někteří zákonodárci ODS. Ale taková už je odpovědnost politika. Chápu, že jejich rozhodování nemusí být snadné, ale držím jim palce k odvaze. Nám všem přeji, abychom dostáli závazku k Evropě, ve které jistě všichni chceme žít.

místopředseda PSP Vojtěch Filip:
Jestli má někdo zájem rozbít ten objektivní proces integrace Evropy - nemluvím o Evropské unii, ale objektivní proces integrace Evropy - nechť podporuje samozřejmě bezvýhradně Lisabonskou smlouvu a mluví o ní jako o jakémsi zázraku. Já to nejsem a nebudu, a to proto, že jsem přesvědčen, hluboce přesvědčen o tom, že ona integrace, řekl bych, konstituovaná v institucích je něco jiného, než je ona potřeba integrace, kterou vyžadují lidé, aby se jim lépe žilo. A ona integrace byrokratů ve prospěch byrokratů ještě nikdy nebyla integrací pro občany.

V tomto ohledu mi Lisabonská smlouva nedává odpovědi na to, jak se občané budou vidět v Evropské unii a v příští Evropě, aby nebyli ovládáni oním, řekl bych, méně demokratickým prostředím, které funguje v evropských institucích. Jediným demokratickým institutem Evropské unie je Evropský parlament, ten je přímo volen. Odpovědnost Evropské komise vůči Evropskému parlamentu je minimální, možnosti Evropského parlamentu vůči komisi, vůči radám, je také minimální. Všechno ostatní stojí na práci byrokratů. Ono posílení - a já uznávám, že jde o kvalitativní změnu mezi Evropskou ústavní smlouvou a Lisabonskou smlouvou, protože o to se tady bojovalo, od roku 2004 se bojovalo o posílení role národních parlamentů, ale výsledek není uspokojivý. A o tom se můžeme dohadovat a shodneme se jak s těmi, kteří jsou přesvědčeni, že Lisabonská smlouva není to ideální, i s těmi, kteří ji bezvýhradně podporují.

Ano, jestliže chceme alespoň zmenšit demokratický deficit Evropské unie, je potřeba ještě dál pracovat. Víte, ono samotné řazení Lisabonské smlouvy nebo, chcete-li, nového textu pro Evropu je podivné. Já dám jeden trochu směšný příklad a odpusťte mi to vy, kteří máte tu odvahu a trpělivost mě poslouchat. Ale představte si tu smlouvu v konsolidovaném textu Smlouvy o Evropské unii a té druhé smlouvy - Smlouvy o fungování Evropské unie, a porovnejte si text čl. 9 té první smlouvy a čl. 20 té druhé smlouvy o tom, jaké je státní občanství, a zjistíte, že v tom konsolidovaném textu nejen v češtině, ale i v dalších jazycích Evropské unie, to znamená anglickém, francouzském, německém, španělském, případně italském textu se dočítáme o dvou různých věcech, které lze různě interpretovat.

Dovolte mi říct jednu věc. Mrzí mě to, ale musím to říct. Tady pan předseda České strany sociálně demokratické Paroubek rozhodl, že ten, kdo říká, že naopak to posiluje to stanovisko, že tzv. Benešovy dekrety, to znamená zákony a ústavní zákony Ústavodárného shromáždění z let 1945 až 1948, jsou nenapadnutelné, tak podotýkám, že když pan Thun-Hohenstein znovu žádá o zámek Choltice, přestože to Ústavní soud už zamítl ve svém nálezu, tak dnes žaluje na základě v Německu již probíhajícího procesu ratifikace právě podle Lisabonské smlouvy vydání nikoli 100 hektarů, ale 3000 hektarů a zámku Choltice. A odkazuje právě na text Lisabonské smlouvy.

Tak si odpovězme, v jakém jsme tedy právním postavení, a nevyhýbejme se té otázce, protože to rozhodnutí nebude stát možná vás nic, ale občany České republiky to může stát opravdu hodně. Takže ty odpovědi, prosím, uvádějme vždy s tím, abychom se mohli vždycky podívat do očí občanům České republiky a říct, že jsme jednali v dobré víře, že jsme měli dostatek informací a že jsme se rozhodovali podle toho, že jsme si uvědomovali pozitiva a negativa takového rozhodnutí.

místopředseda PSP Lubomír Zaorálek:

Za prvé bych chtěl apelovat na to, abychom se poslouchali a abychom si nevsouvali do úst věci, které tady řečeny nebyly. Pan místopředseda Filip mluvil o tom, že tady bezvýhradně plédujeme pro Lisabonskou smlouvu. Řekněte mi, kdo tady bez výhrad plédoval? Ať si vybavím vystoupení Jiřího Paroubka nebo své, tak jsme dokonce vždy řekli, že máme své výhrady. Dokonce jsem jmenoval jaké. Mluvil jsem o komisařích, mluvil jsem o neregulovaném trhu apod. Takže neříkejme, že tady někdo vystupuje a vidí tu věc úplně černobíle a je tady fanatickým nerealistickým podporovatelem. Není to prostě tak.

Druhá věc je, že některé věci se snadno řeknou. Pan místopředseda třeba použil výraz, že tato smlouva, že to je dílo byrokratů ve prospěch byrokratů. To se sice lehce řekne, možná se to pěkně poslouchá, ale co to má společného s realitou? Vemte si, jak smlouva vznikala. Konvent, to byli volení zástupci, od začátku, celá ta léta to byli volení zástupci, kteří měli maximální možný podíl na tom, aby se smlouva formulovala. To není pravda, že to dělali byrokraté bruselští. Jiné zástupce volené než byly ty národní parlamenty, už tady nemáme. A není pravda, že to je ve prospěch, že to je pouze byrokratické dílo. Vždyť přece věci, které se upravovaly, byly ty, které se právě zdály nedemokratické, jako třeba že celý třetí pilíř, otázka toho Eurojustu, justice, vnitra, tu prostě rozhodovali na evropských radách ministři, kteří sice v národních vládách byli ministry, pak přijeli do Bruselu a stali se zákonodárci a tam na Evropské radě prostě dělali zákony. A teď se řeklo ne, tohle se musí změnit, to znamená, vstoupí do toho Evropský parlament poprvé v historii a do téhle oblasti vznikne normální demokratická kontrola na úrovni parlamentu a ti ministři to budou muset respektovat. Že to není byrokratické, tak jak my chápeme činnost, se byrokracie bere. To je naopak pokus to vymanit z té byrokracie. A když to pan místopředseda takhle řekne, tak se řekne, no to je opravdu, to je byrokratická zvůle, celá věc. A to je přece hrubé nepochopení těch nejvýznamnějších úprav, které tam podle mě jsou.

A pak ještě jedna věc, a to je věc vkusu, pane místopředsedo. Ale mně to připadá, že to je příliš. Vy tady říkáte, že sociální demokracie umožnila přelety cizích vojáků přes české území v souvislosti s kosovskou krizí. Bylo to dvanáct dní po vstupu do NATO. Ta věc i v sociální demokracii byla velmi diskutovaná. Je to problém i pro nás. Ale takhle nám to tady prostě vmést, že my jsme takto proti suverenitě státu umožnili přelety, nezlobte se, ale vy stále ještě máte na sobě dědictví komunistické strany, která více než 20 let tady akceptovala přítomnost sovětských vojsk, a dokonce jaderných zbraní na tomto území! Já nejsem žádný povrchní antikomunista, ale toto mi připadá, že je proti vkusu.

Vojtěch Filip:
Za prvé já jsem neřekl, že jsem pro smlouvu. Za druhé já jsem neříkal, že někdo žaluje podle Lisabonské smlouvy. On žaluje, protože je to cizí státní příslušník, a žaluje znovu u českého Ústavního soudu. Mě by spíše zajímalo, kdyby někdo mohl vysvětlit, jaký je vztah mezi paní Kammerlanderovou zaměstnanou u Ústavního soudu České republiky a dědičkou pana Des Fours z Walderode. To by mě zajímalo. To by byl vážný problém, který bychom tady mohli řešit, ale ten nevnáším sem. A druhá věc je - já samozřejmě mohu pochopit rozčilenost pana kolegy Lubomíra Zaorálka, to jistě mohu pochopit, ale na druhou stranu, řekněte mi, to jsme byli my, kteří schvalovali 12 dní po vstupu ČR do NATO to, že se staneme agresorem? KSČM to nebyla! A prosím, nepleťte si členy KSČM s bývalou KSČ! Jestli jste to nepochopili, Komunistická strana Čech a Moravy vznikla v únoru 1990. Od roku 1990 neučinila jediný krok, který by znamenal krok proti ústavě nebo ústavnímu pořádku ČR! A já to řeknu na rovinu: Jestliže mi bylo nabídnuto v roce 1996, když jsem vstupoval do Poslanecké sněmovny, abych hlasoval proti zákonu o volbách do Senátu, tak jsem to odmítl, protože to by bylo hlasování v rozporu s ústavou. Já jsem takový krok neučinil a tehdejší zákon o volbách do Senátu prošel.

Jiří Dolejš:
Já myslím, že nám není zapotřebí ani jakéhosi úslužného přitakávání, odložme ta rozjásaná mávátka, ale že nejde ani o to, abychom destruktivně roznášeli rozbušky pod konstrukci evropského politického soustátí. My prostě silnou Evropu spojenou dobrým smluvním základem potřebujeme a můj názor je, že základ by mohl být lepší, dokonce lepší i než dosud, to znamená niceský kompromis, ale i lepší než to, co bylo podepsáno v Lisabonu.

S tímto vymezením souvisí i vymezení vůči debatě, kterou do veřejného diskurzu vnáší hlava státu. Já ho respektuji jako akademika, inteligentního člověka, člověka s konzistentními názory. Ale musím se distancovat od toho, když jakýkoliv jiný názor nálepkuje europeismem, humanrightismem a jinou škodnou. Já se nepovažuji za škodnou. Já si myslím, že tak inteligentní člověk jako on jistě dokáže rozlišit mezi pojmem sdílená suverenita a suverenita národní. Pokud to dokáže rozlišit, asi by měl umět jinak argumentovat. Prostě se drží zásady národního státu, prostě politickou identitu v Evropě, subjektivitu EU si nepřeje. Tak by to měl říct jasně a neschovávat se za ideologickou clonu!

Poslanec Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, mně připadá, že teď předřečníci z KSČM jsou úplně jaksi někde mimo. Ti snad ještě žijou úplně někde mimo Evropskou unii a jsou úplně mimo rámec. Je pravda, že extrémy se potkávají nalevo i napravo, a je zajímavé, že tady se v mnoha věcech ODS s KSČM shoduje. To je docela dobrý, ale chtěl bych upozornit jasně na pozici sociální demokracie. Pokud vy z KSČM chcete podpořit radar za Lisabonskou smlouvu nebo za její neschválení a jste dohodnuti s ODS, je to vaše věc, protože vládní koalice ODS, KDU a zelení se shodli na tom, že radar podpoří. Ale sociální demokracie řekla jasné ne pro radar a je celkem jedno, jestli se o něm bude hlasovat dnes, zítra nebo za čtrnáct dní. Nepodsouvejte tady, pánové z KSČM, něco co, není pravda. Nedělejte si tady z lidí šášuláky. (Veselost v sále.) Jestli jste domluveni s ODS na vzájemné podpoře, tak to nezakrývejte hloupými vyjádřeními.

Jasná pozice sociální demokracie je taková: podpoříme Lisabonskou smlouvu, i když nejsme zcela spokojeni s tím, co Mirek Topolánek a vládní koalice vyjednali - myslím si, že sociální demokracie by to dokázala vyjednat lépe, ale dokážeme to tolerovat - ale nepodpoříme smlouvu se Spojenými státy o radaru. Tak aby vám to bylo, pánové z KSČM, jasno. A pokud ji chcete podpořit, tak se k tomu přihlaste, ale nepouštějte tady takové vějičky, jako že někdo to teda podpoří, někdo ne a bude to ve spojitosti s Lisabonskou smlouvou. Pokud o tom uvažujete, řekněte to tady národu na rovinu. Sociální demokracie to nebude.

Lubomír Zaorálek:
Podívejte se, premiér této země se zavázal podpisem k ratifikaci Lisabonské smlouvy v České republice. Podle vídeňské úmluvy takovýto podpis a závazek premiéra země váže v tom smyslu, že by měl v parlamentu obhájit to, co podepsal, a měl by splnit ten závazek, který uzavřel na úrovni 27 zemí. To není normální bilaterální smlouva. My jsme dnes předsednickou zemí a jsme dnes ta nejproblematičtější v uzavření toho závazku. Uvědomte si, že jestli máme předsedat v dubnu Evropské radě, jestli máme být v tomto tím, kdo vede Evropu, tak nemůžeme být takto nevěrohodní, zpochybněni tím, že nedostojíme vlastnímu závazku. To není nějaký můj rozmar. Koho to má bavit, číst v zahraničí články, ve kterých se píše o tom, že Praha spí, že Evropa je němá, že není normální předsednictví, že je období, které je mimořádné tím, co se na Evropskou unii valí, že jsme v situaci, kdy naléhavě potřebujeme někoho, kdo skutečně Evropu vede?

Jsem přesvědčen, že není čas na to, aby si Občanská demokratická strana vymýšlela další a další důvody odkladu hlasování o Lisabonské smlouvě. Já úplně ani nerozumím tomu, co tady pan premiér Topolánek navrhoval. On mluvil o úpravách jednacího řádu, potažmo o úpravách stykového zákona. Dnes jsem v novinách četl vyhlášení pana senátora Kubery, ve kterém říká, že ti, kdo mluví o úpravách jednacího řádu, klamou veřejnost, že o to vůbec nejde, že jde o změnu stykového zákona a že to je jasné. Chápete - tady vůbec ani není jasné, co je vlastně ten důvod, kvůli kterému máme hlasování o Lisabonské smlouvě odkládat.

Já jsem přesvědčen, že pokud někdo tady mluví o nutnosti připravit znění stykového zákona, tak tím odkládá jakoukoli událost o měsíce, měsíce dozadu. Protože to nejsme schopni v nějakém dohledném čase zvládnout. Už vzhledem k tomu, že není vyjasněna otázka volby prezidenta. Máme tady tři návrhy na přímou volbu prezidenta a stykový zákon je z velké části úpravou parlamentní volby prezidenta. Pokud se nevyjasní to, jak bude prezident v České republice volen, tak není možné dokončit práci na stykovém zákoně. Já tím chci vysvětlit, že pokud někdo o něm mluví, tak je to jednoznačná obstrukce. Ty argumenty prostě nelze vzít vážně a nelze tady hledat nějakou dohodu.

Jsem si jist, že dnes je v zájmu České republiky a tohoto parlamentu, aby se vypořádal se závazkem, který na sebe vzal premiér. Pokud on sám to není schopen tady sdělit, tak si myslím, že my bychom se tomuto úkolu vyhýbat neměli. To je vlastně pomoc, kterou nabízíme panu premiérovi, když on sám není schopen se stát vůdcem v této zemi a obhájit a vysvětlit podpis, který pod Lisabonskou smlouvu dal.

Jsem přesvědčen, že státy Evropy oprávněně, pokud vidí premiéra, který takto není schopen být lídrem ve vlastní zemi, tak je zřejmě velmi málo disponován k tomu, aby vedl a předsedal Evropské unii v nejobtížnějším předsednictví a půlroce, které v poslední době Evropa podstoupila. Takže já vás vybízím k tomu, abychom dnes neposlouchali návrhy na další odkládání a obstrukce a abychom o Lisabonské smlouvě prostě a jednoduše hlasovali. Děkuji.

Zdeněk Jičínský:
Já mohu chápat vnitřní problémy, které má řada členů ODS s tímto, řekl bych, souhlasem, protože svého času byl to pan premiér, který podepsal s britskými konzervativci a s nějakou už dost obskurní pravicovou polskou stranou Pražskou výzvu proti evropské integraci. A já uznávám rád, že pan premiér si uvědomil, že na této pozici Česká republika, kterou on jako představitel vlády reprezentuje, setrvat nemůže. Jsem rád, že pan ministr Říman si uvědomil a uznal, že není pro Českou republiku jiná možnost, než Lisabonskou smlouvu ratifikovat. Jsem rád, že i takový euroskeptik, jako je předseda nebo vedoucí skupiny europoslanců Jan Zahradil, doporučuje poslancům i senátorům, aby smlouvu schválili, protože jinak opravdu hrozí - a je mi líto, že si to řada poslanců i senátorů ODS neuvědomuje - že Česká republika se dostane na periferii evropského dění. A jestliže jsme po listopadu volali, že chceme zpátky do Evropy, tak tomu nebraňme. V té Evropě jsme, máme dnes vynikající možnost jako předsednická země dokázat, že v té Evropě jsme právem a že jsme tam chtěli, tak to nekazme.

Samozřejmě vím dobře, že vůči Lisabonské smlouvě lze mít x výhrad, ale těm kolegům, kteří mají tyto výhrady, bych doporučil, aby se zamysleli nad schopností českého Parlamentu i této Poslanecké sněmovny se o různých vážných otázkách dohodnout. Za několik volebních období jsme nebyli s to se dohodnout na omezení poslanecké nebo senátorské imunity na dobu mandátu. Tak jestliže máme takovou neschopnost se dohodnout, tak proč tak kritizujeme těch 27 států, které se na Lisabonské smlouvě dohodly? To bychom měli považovat za obrovský státnický výkon, že přes všechny ty národní a specifické rozdíly, které mezi zeměmi jsou, vědomí významu Evropské unie převážilo nad různými výhradami.

Také bych chtěl říct těm kolegům z ODS, kteří říkají: Já jsem pro Evropskou unii, ale ne pro takovouhle podle Lisabonské smlouvy. Toto je hezké, ale je to bezobsažná fráze, protože chceme-li tu Evropskou unii, pak se musíme pohybovat v rámci těch pravidel a toho rámce, který je stanoven dosavadními smlouvami, které se mají právě Lisabonskou smlouvou měnit. Čili pokud jsme toto nechtěli, mohli jsme mít určité výhrady v procesu schvalování. Ty jsme neuplatnili, neuplatnili jsme to, co uplatnili Britové, co uplatnili Poláci - i když myslím, že to velký význam nemá a že ty důvody na naší straně nebyly - ale toto je jiná záležitost. Ale teď se pohybujeme v tom rámci, že máme, jak už to u mezinárodních smluv bývá, dvě možnosti: přijmout, nebo nepřijmout.

Kateřina Jacques:
Vážená paní předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, já si tady připadám trochu jako v Jiříkově vidění. Co se to tu už několik měsíců snažíme vyřešit? Co se to tady děje? Politická reprezentace musí přece jednat efektivně a musí se rozhodovat racionálně, ale v případě Lisabonské smlouvy se nám evidentně nedaří ani jedno, ani druhé a přehazujeme ji pouze jako horký brambor.

Proč se Lisabonské smlouvě mnozí v této Sněmovně tolik brání? Když se občan podívá na českou politiku, asi mu nepřipadá tak úžasná, že by ji mohla poskvrnit politika koordinovaná s evropskými zeměmi. V čem jsme tak vpředu, se ptám, že by nás měla EU brzdit? Kolegyně a kolegové, ruku na srdce. Nemyslíte si, že bychom se v Evropě mohli také něco učit? Domníváme se snad, že 25 států, jejichž vlády a parlamenty byly schopny dopracovat se k vyjednanému kompromisu a postavit se k němu kladně, vykazuje deficit demokratického rozhodování anebo trpí ztrátou pudu sebezáchovy? Já si myslím, že je to přesně naopak. V době globálních problémů a krizí nelze spoléhat na možnosti jednotlivých států, ale hledat podporu v širším společenství a takovým EU bezesporu je. A části suverenity, té jsme se vzdali již při vstupu do EU a rozhodli o tom naši občané v referendu.

Ideologičtí odpůrci Lisabonské smlouvy předem deklarují, že smlouvu za žádných okolností nepodpoří, že není nic, co by jejich odmítavé stanovisko změnilo. Na to říkám dobrá, ale dluží nám jednu důležitou odpověď - odpověď na otázku: co tedy, když ne Lisabon? A ti radikálnější také odpověď na to, co jiného než EU, protože blokování Lisabonské smlouvy současně blokuje ustavení efektivních rozhodovacích procesů a celkovou akceschopnost Evropské unie, tedy to, co opakovaně kritizují. Pouhé ne je z mého pohledu příliš laciné a především, a to si troufám tvrdit se vší zodpovědností, také nezodpovědné. Dokonce i na Pražském hradě panuje názor, že pro nás jiná alternativa než EU neexistuje, a nevím, nad čím tedy váháme.

Schválení Lisabonské smlouvy brání komunisté, kteří kolem naší země v minulosti natáhli ostnatý drát a po svobodomyslných občanech nechali střílet. (Projevy nesouhlasu mezi poslanci KSČM.) Dnes se nás titíž lidé a jejich pokračovatelé snaží izolovat cestou blokování evropského integračního procesu, když cynicky tvrdí, že mají strach o naši nezávislost nebo stav demokracie u nás a v Evropě. Promiňte, ale mně to přijde směšné! Také komunistické volání po referendu je pro mě nedůvěryhodné, protože si pamatuji, jak mi moje máma, když jsem byla ještě malá, tehdy to tak skutečně bylo, vysvětlovala, že volby nejsou volby, ale je to podvod a ponižování lidí. A tak to tehdy prostě bylo! (Oživení v sále).

Hlasování o Lisabonu nemá reparát, o tom jsme tady hovořili již v prosinci. Jedno zamítnutí znamená definitivní konec ratifikačního procesu, a proto jsme tehdy souhlasili s jeho přerušením v naději, že teď na této schůzi ke konečnému hlasování skutečně dojde. A byť nám bylo líto, že už to bude v průběhu našeho předsednictví, považovali jsme to za menší zlo než skutečnost, že skutečně Evropská unie přičiněním České republiky nezvládne najít ten srozumitelný kompromis. Dnes ale zřetelně vidím, že získaný čas nic nepřinesl. Účastnila jsem se jednání evropského výboru i zahraničního výboru a v poznání ani dohodě nejsme dál. Chyběla vůle na plénu a chyběla i v obou výborech. A výsledek? Zdá se mi, že jsme jednoduše za blázny.

Kolegyně a kolegové, jsme tu proto, abychom dělali rozhodnutí, a ne proto, abychom strkali hlavu do písku jako pštrosi a mysleli si, že při tom nejsme vidět. Je to nedůstojné a každý den jalového otálení nám z mého pohledu jen škodí, oslabuje naše předsednictví a dostává Českou republiku na periferii evropského dění. Proto nevidím jiné řešení, než se k věci postavit čelem a splnit to, co se od nás očekává. Proto jsme byli zvoleni a za takovou práci jsme placeni. Máme udělat jasné rozhodnutí.

A za sebe a celý poslanecký klub Strany zelených říkám, že další přerušení jednoduše nepodpoříme.

David Rath:
Dámy a pánové, chtěl bych reagovat na to, co tady zaznělo z úst paní kolegyně Kateřiny Jacques. Já myslím, že takové dezinterpretace - prostřednictvím předsedající - nemáte snad zapotřebí. Vy myslím dobře víte, protože to ví každý, jak to bylo myšleno. Víte, když současná vládní koalice, jejíž jste pevnou součástí, dělá všechno pro to, aby oddálila či znemožnila ratifikaci Lisabonské smlouvy, tak probůh, kdo jiný má vytvořit nátlak než vy? My už jsme z vás skutečně zoufalí.

Vy na jednu stranu se tváříte, jak jste proevropští, myslím tím vy zelení. U ODS je to jasné, tam je to prostě klasická schizofrenie. Půlka by nejradši udělala Českou republiku jako izolovaný ostrůvek, druhá půlka tak, jak se to zrovna hodí. Ale vy tvrdíte, že jste proevropští. Co jste pro to udělali v této koalici? Nic. Nic! A ještě nám vyčítáte, že my z naprostého zoufalství z toho, jak to blokujete tady, Lisabonskou smlouvu, jak pro to nic neděláte, jak tady hrajete s celou republikou falešnou hru, jak celou republiku taháte za nos, tak jednu z variant jsme říkali, tak pokud vy takhle hrajete falešně, tak pojďte, lidi, uděláme referendum. My se ho nebojíme. My lidem dokážeme vysvětlit, že Lisabonská smlouva je pro nás důležitá, pro Českou republiku, pro lidi, pro další vývoj, a že to není žádná hrozba, jak se snaží tady namluvit Občanská demokratická strana. My se toho referenda nebojíme. Nicméně to není naše primární. My jsme už dávno byli pro to, aby ta Lisabonská smlouva byla ratifikována tady v Poslanecké sněmovně.

Tak probůh, zelení, přestaňte mluvit a začněte pro to něco dělat!

Mirek Topolánek:
Já jsem Lisabonskou smlouvu podepsal. Měl jsem na to mandát od vlády a za tím podpisem stojím. Musím říct, že za bolševiků nás nutili nejenom, abychom drželi pusu, ale abychom jásavě režim chválili. Já doufám, Lubomíre Zaorálku, že po mně nechceš, abych tady jásavě vykřikoval, jak je Lisabonská smlouva skvělá. Já pro ni dokonce budu hlasovat! A dokonce o tom přesvědčuji i své kolegy. Tak z toho tady nedělej komedii! (Potlesk zprava.)

Lubomír Zaorálek:
Mně se nelíbí, pane premiére, že vy ztotožňujete toto projednávání se socialismem. Socialismus, ta trapná loutkohra, nemá nic společného s tím, jak se vyjednávala tato smlouva v Evropě. Brusel nemá nic společného s Moskvou. To je naprosto nesrovnatelné. My jsme se léta účastnili toho procesu. Vy jste jako premiér mohl do toho stokrát vstoupit. Taky jste do toho vstupovali. Nesrovnávejte to se socialismem! Já odmítám srovnání Evropské unie se socialismem, který jsme tu žili před rokem 1989! Na tom nic komického není. Já si myslím, že jestli nevezmete vážně to, že dneska nejsme v socialismu, ale že jsme v demokratických poměrech a podle toho znamená se také chovat, závazky a povinnosti jsou dneska opravdovými závazky, které jsme na sebe vzali jako občané svobodného a demokratického státu, na tom nic legračního není. (Potlesk zleva.)

Helena Mallotová:
2. Úprava vlastnických vztahů není v kompetenci společenství, případně unie, a nebude ani po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. To jasně vyplývá z čl. 345 Smlouvy o fungování Evropského společenství (Smlouva o založení Evropského společenství, ve znění Lisabonské smlouvy), v němž je zakotvena zásada doslovně převzatá z čl. 295 současné Smlouvy o založení Evropských společenství, že - cituji - "smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech".

Právní předpisy Evropské unie v zásadě nepůsobí zpětně, retroaktivně. Totéž bude platit i o Listině základních práv Evropské unie, která neobsahuje žádné ustanovení, z něhož by bylo možné zpětnou časovou působnost dovozovat.

4. Takzvanými Benešovými dekrety se již zabýval v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii Evropský parlament, a to ve studii Právní posouzení Benešových dekretů a přistoupení České republiky k Evropské unii, rok 2002, a Evropská komise v dokumentu komise The Czechoslovak presidential decrees in the light of the acquis communautaire. Summary Findings of the Commission Services, Brusel 14. října 2002. V citovaných dokumentech se např. uvádí, že konfiskace na základě Benešových dekretů nevytváří podle právních předpisů Evropské unie problém, neboť právní předpisy Evropské unie nemají zpětnou účinnost, byla potvrzena doktrína vyčerpání jejich účinků, tzv. vyhasnutí, a bylo poukázáno na skutečnost, že dekrety vyvolaly oprávněné očekávání, že byla platně zřízena majetková práva, která by nyní měla být chráněna.

5. Evropská unie nedisponuje a ani po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost nebude disponovat soudními orgány, které by byly příslušné rozhodovat ve věcech týkajících se majetkových nároků souvisejících s aplikací československého zákonodárství z let 1940-1946, včetně dekretů prezidenta republiky. I nadále bude platit, že jednotlivci budou moci napadat žalobami k soudu prvního stupně pouze právní akty orgánů Evropské unie a pouze za předpokladu, že napadený akt byl tomuto jednotlivci určen anebo se ho bezprostředně a osobně dotýká.

Přípustná by zřejmě nebyla ani předběžná otázka předložená soudem členského státu soudnímu dvoru EU týkající se posouzení slučitelnosti Benešových dekretů či aktů na nich založených s Listinou základních práv EU.

V současnosti platí, že pokud se soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce zabývá ochranou základních práv a svobod, čl. VI odst. 2 Smlouvy o Evropské unii, činí tak vždy ve vztahu ke komunitárnímu právnímu aktu nebo v souvislosti s aplikací komunitárního práva. Stejný postup bude muset být zachován i v případě, že se Listina základních práv EU stane závazný právním instrumentem. Přitom, jak již bylo výše uvedeno, dekrety prezidenta republiky upravující poválečné majetkoprávní uspořádání ani akty československých orgánů přijaté na jejich základě nejsou uplatňováním práva unie.

Z všech těchto důvodů vyplývá, že Listina základních práv EU, která se po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stane právně závazným dokumentem, neumožní v žádném ohledu zpětně zpochybnit právní a majetkové vztahy vyplývající z československého zákonodárství z let 1940-1946, včetně dekretů prezidenta republiky, ani ujednání mezi Českou republikou a jinými evropskými státy, stejně jako dosavadní judikaturu evropských a vnitrostátních soudů, která tyto právní a majetkové otázky řeší, což má za cíl potvrdit formou prohlášení předkládaný návrh usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Doufám, že se tímto doprovodným usnesením budeme zabývat zodpovědně a že ho schválíme. Děkuji.

Mirek Topolánek:
My máme s Lisabonskou smlouvou problém. Ten problém je poměrně vážný, protože si nemyslíme, že vylepšuje institucionální fungování Evropské unie směrem, který se nám líbí, který by zobrazoval české národní zájmy. My, kteří to myslíme s Českou republikou dobře, se jistě shodneme na tom, že odmítáme posilování federalistických prvků Evropské unie, a mnohokrát jsme to řekli. Odmítáme proces oslabování národních států, posilování centra, odmítáme tendence k posilování a zapouzdřování Evropské unie.

My naopak chceme Evropskou unii, která se bude dále rozšiřovat, která bude prostorem svobody, prosperity, taky bezpečnosti, někteří říkají solidarity. My chceme Evropu flexibilní, svobodnou a otevřenou.

My sami se neshodujeme na tom - a to je jediný problém - jestli upřednostníme v této věci negativistický přístup, anebo pozitivistický přístup. Zda je pro nás prioritou to, co odmítáme, nebo to, co chceme prosadit. Já si myslím, že to je legitimní spor.

Mám osobní praktickou zkušenost z posledních týdnů našeho fungování jako předsednické země, jak z řešení plynové krize, tak z Gazy, tak z celé řady jiných záležitostí. V těchto krizích, v těchto situacích se nikdo o žádné smlouvy, o žádný primární legislativní rámec, o žádné institucionální formy, já nevím, dané smlouvami nestará. Vše je více o tom, co chceme, co chceme prosadit, o osobních kontaktech, o osobním nasazení, o zúročení naší pověsti jako spolehlivého spojence, o přípravě, vytrvalosti, o odborné znalosti problému či regionu, o schopnosti nalézt v Evropské unii partnery.

My jsme vstoupili do Evropské unie s jasným cílem vrátit se zpět do euroatlantických struktur. V roce 1994 a v roce 1999 se nám to jak vstupem do NATO, tak vstupem do Evropské unie zdařilo. Znamená to samozřejmě pro nás plnění pravidel, která se nám líbí méně, některých, která se nám nelíbí vůbec, ale tímto rozhodnutím, vstupem do Evropské unie, jsme na sebe vzali určitý závazek.

Ratifikací Lisabonské smlouvy se přichází v některých otázkách o právo veta a zároveň se od roku 2017 posiluje hlasovací váha velkých zemí. To je nepříjemné. Ale nikoliv zásadní. Právo veta se fakticky nenaplňuje ani dnes a přesně vím, o čem mluvím. Vždy je potřeba mít na své straně spojence. Země, která by zůstala se svým názorem zcela osamocena, se ocitá pod obrovským tlakem, a právem. Je potřeba vytvářet koalice, je potřeba hledat spojence, je potřeba prosazovat svůj názor v takovéto široké diskusi. Potřebujeme mít sílu aktivně prosazovat změny, které chceme, ne se pouze pasivně bránit těm, které odmítáme. Já bych ještě dodalě, jak jsem o tom vtipkoval v Evropském parlamentu, že ta smlouva pro mě je horší než ta smlouva minulá. Ale nepoměrně lepší než ta, která přijde, na které se podle mě neshodnou členské země. Myslím si, že pro nás je velkou výhodou, že sedíme u jednacího stolu, kde se rozdávají pravidla hry, kde se řeší institucionální uspořádání na mnoho desetiletí dopředu. Neschválení Lisabonské smlouvy nesmí dát těm ostatním záminku, aby nás s umělými důvody vytlačovali z této hry o budoucí pravidla. Myslím si, že musíme chtít mít stejnou šanci jako ostatní státy.

Pokud bychom Lisabonskou smlouvu odmítli, tak to samozřejmě něco vyvolá v Evropě. Nevím přesně co, možná pozdvižení, možná něco víc. Na to jsme schopni se zřejmě politicky připravit. Nevím, jestli jsme schopni na to připravit českou společnost. Minimálně, a to mluvím ke svým členům, naše voliče, kteří jsou na rozdíl od ostatních politických subjektů a politických stran v této zemi na vstup nebo na přijetí Lisabonské smlouvy připraveni, vstupu do Evropské unie se nebáli, jsou to lidé, kteří jsou daleko lépe připraveni na střet s evropskou realitou, a proto bychom měli respektovat právo našich vlastních voličů.

Mimo jiné Lisabonská smlouva má i některá pozitiva. Možná jich není mnoho, méně než bychom chtěli, ale některá jsem tam našel. Lisabonská smlouva daleko lépe upřesňuje pravomoci na výlučné, sdílené a podpůrné. Dosavadní úprava umožňovala překrývání někdy velmi sporné. Nicméně stále platí skutečnost, že i tato smlouva formuluje pravomoci EU velmi obecně, dává v některých oblastech bianko šek a umožňuje možné další větvení nových pravomocí unie, která se ve svých primárních dokumentech dožadují v té Lisabonské smlouvě velmi obecně.

Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo - a o tom jsem také přesvědčen - se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.

Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.

Martin Bursík:

Nejčastěji prezentovaným argumentem proti Lisabonské smlouvě je, že smlouva je jakýmsi fundamentálním ohrožením ústavního pořádku a suverenity. Tento argument byl rozvinut až do nejjemnějšího detailu vloni před Ústavním soudem. V pokusu o to, aby Ústavní soud smlouvu odmítl, bylo použito všech možných argumentů položených ze všech možných úhlů. Tyto argumenty nicméně zcela selhaly. Soud, ve kterém převažují lidé nominovaní prezidentem Klausem jako nejlepší ústavní právníci v zemi, a jejichž zvolení bylo ratifikováno horní komorou Senátem, řekl jednomyslně - podtrhuji jednomyslně - že smlouva nenarušuje suverenitu ani neohrožuje ústavní pořádek.

Bylo také navrženo, abychom hlasovali v referendu. Ti, kteří předložili tento návrh, tvrdí, že je to nezbytné kvůli údajným radikálním změnám ve smlouvě, a to přesto, že Ústavní soud potvrdil, že tomu tak není. K tomu je potřebné říci, že občané již podpořili základní uspořádání Evropské unie v referendu. Mimochodem, výsledek referenda měl větší podporu veřejnosti než ústava, prezident nebo jakákoli vláda zvolená po roce 1992.

A objevuje se další řada výhrad. Odpůrci Evropské unie se snaží najít nové cesty útočení na smlouvu. Ty zahrnují i tak divoké nápady, že například smlouva naruší platnost Benešových dekretů, či neupřímný požadavek stejných ústupků, jako byly dány Irsku. Aby bylo jasno, všechna ujištění, která žádalo Irsko, váží na výklad smlouvy a platí shodně pro všechny členské státy.

Během minulých třinácti měsíců každý z předložených důvodů zdržení selhal. Čím se prodlužuje zdržování, a to je zajímavé, čím extrémnější argumenty proti smlouvě jsou užívány, tím získává smlouva větší podporu veřejnosti. Veřejnost je zjevně znechucena způsobem, kterým euroskeptici argumentují a zkreslují image této země a plýtvají naším časem. Zdržování zašlo příliš daleko a musí skončit.

Mezitím Strana zelených, jejímž jsem předsedou, tvrdě odmítala argumenty proti ratifikaci. Podporujeme Lisabonskou smlouvu kvůli pozitivním opatřením, která přináší. Strana zelených věří, že jedinou cestou, jak může naše země odpovědět na velké ekonomické, politické i environmentální výzvy současnosti, je spolupracovat pozitivně v rámci Evropské unie. Také věříme v to, že Evropská unie potřebuje rozšířit společnou agendu právě proto, aby mohla čelit některým z největších politických a environmentálních témat, která jsou den ze dne naléhavější. Jedním velkým příkladem je energetika, na kterou má Evropská unie zatím jen malý vliv, protože má v této oblasti omezené pravomoci. A smlouva se dotýká tohoto problému.

Jan Schwippel:
Ti, kteří hovoří o retroaktivitě, tak jim musím říci, že to vůbec není na místě. Naše soudy stále podle prezidentských dekretů soudí, stále jsou ukončovány případy a rozhodovány případy podle prezidentských dekretů, čili nejde o nic vyhaslého. A pokud tvrdíte, že straším, tak já mám pro vás návrh, jak můžete strašně jednoduchým způsobem českou veřejnost v jejích obavách uklidnit. Ať tady řeknou pánové Topolánek, Paroubek a Bursík na mikrofon, že z Lisabonské smlouvy, z její ratifikace, žádné nebezpečí v souvislosti s restitucí majetku sudetských Němců nehrozí. To je za a). A za b) Kdyby přece jenom jakýkoliv český občan došel k majetkové újmě v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy a restituce majetku sudetských Němců, že mu tuto újmu a tuto škodu uhradí ze svých soukromých prostředků. Já myslím, že to je slib a záruka, která je velmi srozumitelná. A jestliže tvrdíte, že žádné takové nebezpečí nehrozí, tak tuto záruku a tento slib úplně v klidu můžete dát.

Takže závěrem. Já jsem přesvědčen o tom, že Lisabonská smlouva vůbec nenaplnila původní záměr, což byl záměr Laekenské deklarace, to znamená učinit Evropu za prvé efektivnější - já si myslím, že vytváření jakýchkoliv nových byrokratických institucí a přehlasovávání jedněch druhými určitě k nějaké efektivitě nepřispěje. A za druhé, měla učinit Evropskou unii transparentnější - já myslím, že celý ten způsob přijímání evropské ústavy a později Lisabonské smlouvy a podoba Lisabonské smlouvy, která má podobu nesrozumitelného souboru změn, že určitě transparentní nejsou. A určitě nečiní Evropskou unii demokratičtější, protože jestliže je obcházen názor jedněch vyslovený v referendu a druhým je toto právo na referendum vůbec upíráno, tak to určitě demokratické není.

Já jsem proto přesvědčen, že Lisabonská smlouva naplňuje skutkovou podstatu podvodu, který je podle nového trestního zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo sebe nebo jiné obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím škodu nikoli nepatrnou.

Jsem přesvědčen, že skutková podstata tohoto trestného činu bude ratifikací Lisabonské smlouvy naplněna, a to elitou bruselskou, elitou evropskou a elitou českou.

Já se na tomto podvodu v žádném případě podílet nehodlám, a proto dávám návrh na zamítnutí této smlouvy ve druhém čtení.

Děkuji vám za pozornost.

Vlastimil Tlustý:
Další důvod, proč jsem si jist, že to nedopadne dobře, jsou návrhy na usnesení, které tady přednášejí moji kolegové poslanci Občanské demokratické strany, ve kterých se objevuje slovo Benešovy dekrety a ve kterých se objevují slova Listina základních práv a svobod občanů Evropské unie. Já myslím , že ti, co tohle usnesení navrhují, vědí, proč to činí, a je evidentní, že to činí z obavy. Bude kuriózní, že právě tito asi nakonec Lisabonskou smlouvu i včetně této listiny podpoří. Ono je totiž zřejmé, a pan kolega Schwippel tady správně vyzýval, že nadřazenost této listiny nad právem České republiky znejišťuje obrovské majetkové přesuny provedené po konci druhé světové války na základě tzv. Benešových dekretů. A tak jako jsem před chvilkou říkal, že nebude trvat dlouho, kdy se dožijeme prvního přehlasování zájmů České republiky na základě Lisabonské smlouvy v Evropě, dovolím si vyřknout, že ani to nebude trvat dlouho, kdy poprvé uslyšíme rozsudek evropského soudu, ve kterém bude takovýto majetkový převod zpochybněn. I na to si, pane premiére, můžeme počkat - a brzo se dočkáme.

Já jsem nadšen z jednotného a podle mého názoru sebevražedného postoje sociální demokracie vůči schválení Lisabonské smlouvy. Tomu rozumím, to je jasný postoj. Myslím si sice, kolegové, že ho budete poměrně brzy, viz ony okamžiky, které jsem citoval, litovat, pak se vám bude špatně vysvětlovat, že jste byli pro přehlasovávání a prohrané soudní spory, ale prosím, je to vaše svobodné rozhodnutí.

Miroslav Grebeníček:
Debata, která se znovu a znovu otevírá v některých kruzích evropské politiky, není vůbec nějakým naivním tlacháním, protože cílem těchto debat není vyrovnat se na výši doby s danou situací, nebo s těmi situacemi, které se objevily a které byly jistě bolestné, ale cílem, do jisté míry skrytým, je představa, že lze nějakým způsobem revidovat základy evropského míru po druhé světové válce.

Lisabonská smlouva sice neprolamuje tzv. Benešovy dekrety, ale prolamuje možnost restituce majetku pro sudetské Němce. Pro mne je skutečně otřesné, že to česká reprezentace nevidí, či nechce vidět. Polská reprezentace, která je v obdobné situaci, ta byla chytřejší. Udělala si v Lisabonské smlouvě výjimku, která jasně říká, že pokud jde o vlastnická práva a územní uspořádání, platí vždy právo Polska. Vládní koalice České republiky tuto jednoduchou výjimku nebyla schopna dát ani na papír a promítnout následně do ratifikačního procesu.

Dámy a pánové, nejhorší prý je, když někdo nemá skryté přednosti, avšak trpí i řadou zjevných nedostatků. Jinak řečeno, zahraniční politika současné vládní koalice je pro mne neakceptovatelná a nemá moji podporu.

Projevy z 13.schůze Senátu PČR ze dne 23.4.2008

senátor Luděk Sefzig:  
Z toho důvodu, a já se klaním před prozíravostí ústavodárců a ústavotvůrců na začátku devadesátých let, kteří zakomponovali do naší ústavy nástroj, který jako první může použít nikoli vláda ale parlament, obě komory, jak dolní tak horní, kdy ještě před vlastní ratifikací mezinárodní smlouvy může požádat Ústavní soud, aby Ústavní soud rozhodl o souladu této mezinárodní smlouvy s naším ústavním pořádkem.

Je to článek, který je neobyčejně důležitý, je to nástroj, který všechny země ve svých ústavách nebo ústavních zvyklostech nemají, a já jsem velmi rád, že tehdejší ústavodárci tento článek zakomponovali, protože můžeme nejenom mít naprosto čisté svědomí, že rozhodujeme s plným vědomím toho, že nejvyšší autorita ústavnosti v naší zemi se buď vyjádřila souhlasně nebo naopak, mezinárodní smlouvu odmítla nebo popsala způsob ratifikace nebo určila, jakým způsobem lze náš ústavní pořádek měnit. To jsou aspekty, na které musí nepochybně Ústavní soud odpovědět, a z toho důvodu jsem společně s kolegy z ústavního, z našeho výboru i z evropského výboru, a s právníky našeho legislativního odboru a našimi právními poradci připravili dokument tak, aby i po formální stránce byl co nejvýstižnější a co nejdokonalejší tak, abychom nezpůsobili časovou prodlevu tím, že by nám jej Ústavní soud pro některé nepřesnosti z formálního důvodů vrátil.

Myslím si, že Ústavní soud by to neudělal, protože jistě chápe úlohu parlamentu jakožto úlohu kontrolní, zatímco jeho úloha je úloha rozhodovací, soudní.

Dalším důvodem, proč je vhodné se obrátit na ústavní soud je důvod, že považuji ve shodě s některými právními experty za nanejvýš vhodné, aby zodpovědnost za přijetí takto závažné mezinárodní smlouvy byla rozložena do všech tří pilířů moci, moci exekutivní, vláda smlouvu dojednala, moci kontrolní, moci legislativní, parlamentní, my budeme rozhodovat o přijetí či nepřijetí. A stejně tak je třeba přenést zodpovědnost i na moc třetí a to je moc soudní a my k tomu nástroj zcela legitimní máme, tedy aby i Ústavní soud byl zapojen do ratifikačního procesu a i jeho zodpovědnost byla evidentní tím, že buď rozhodne o souladu či nesouladu našeho ústavního pořádku s mezinárodní smlouvou zvanou Lisabonská smlouva.

Ústavní soud mimochodem bude k tomu mít jistě i jeden důvod, protože v jednom bodu našeho usnesení, jak jej máte k dispozici v lavicích a jak jej nebudu tady přímo citovat, ale spíše jej okomentuji na závěr, tak je také přímo dotčen ve svých pravomocích Lisabonskou smlouvou. Je tedy v jakémsi střetu zájmů.

Uvedu ale jeden příklad, který já osobně považuji s kolegy z VEU za nejzásadnější, kdy skutečně po přechodném pětiletém období, po 1. 11. 2014 -zdálo by se, že je to dlouhá doba, ale není to doba ani tak dlouhá jako je jeden mandát senátora v této komoře, čili je to z historického pohledu neobyčejná krátká doba i s naší dobrou zkušeností. A po uplynutí této doby může nastat situace, kdy rozhodnutím ministrů, exekutiv členských zemí, dojde k tomu, že se ministři dohodnou, že příště v jedné věci, v jedné politice mohou rozhodovat kvalifikovanou většinou. A pak mohou rozhodnout v této věci proti vůli třeba ministra České republiky, nebo ministra jiné země, a to se může stát nejen proti vůli parlamentu té země, protože ne vždy parlament musí být v souladu s rozhodnutím a s vůlí ministra, ale může nastat situace, že i proti vůli ministra, i proti vůli parlamentu bude přijato usnesení, s nímž se ministr té země, se neztotožňuje. To může nastat ne jednou, ale může to nastat opakovaně, a pak může velice snadno přijít doba, kdy se stane situace, kdy skupina obyvatel nebo dokonce většina obyvatel, část občanů, bude mít pocit, že v EU už není přehlasovávaná, ale že tam je tzv. převálcovávaná a může nastat situace, kdy velice snadno vznikne neobyčejně volný labilní prostor pro vytvoření skupiny občanům, kteří budou vytvářet své politické ambice k vystoupení z toho integrovaného evropského prostoru a k tomu, že je třeba z té evropské instituce vystoupit, protože de facto rozhoduje proti vůli zemí.

Nejen z tohoto důvodu, ale i z dalších důvodů se hodláme obrátit na Ústavní soud k tomu, aby rozhodl, zda Lisabonská smlouva je v souladu s naším ústavním pořádkem. Na základě § 117 b) odst. 1 zákona 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ve znění zákona č. 172/2004 Sb., a podle § 71 a) odst. 1 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ve znění zákona č. 48/2002 Sb., si dovolujeme navrhnout, nebo usnesení evropského výboru je podat návrh, aby Ústavní soud podle článku 87 odst. 2 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu EU a Smlouvu o založení evropského společenství s ústavním pořádkem.

V Lisabonské smlouvě se totiž hovoří často o celých komplexních politikách, o komplexních pravomocích, které se předávají na evropskou úroveň, zatímco naše ústava hovoří spíše o některých pravomocích orgánů. To je zcela zásadní rozdíl, rozdíl, že naše ústava hovoří o některých pravomocích, zatímco Lisabonská smlouva pojímá nikoli pravomoci, ale celé komplexy pravomocí.

V bodě č. 2, která je přílohou našeho usnesení a naší žádosti k Ústavnímu soudu, se hovoří o materiální stránce a o souladu materiální stránky Lisabonské smlouvy v oblasti předávání kompetencí s článkem 10 a) Ústavy, to je známý princip, v Evropě již fungující, že k dosažení některého z cílů, který je stanoven smlouvami a do současné doby se cíle týkaly hlavně hospodářského prostoru, je možno posílit některé pravomoci nad rámec původního smluvního základu. Tedy umožňujeme tak přijetí opatření nad rámec unijních kompetencí mimo rozsah přenesených pravomocí podle článku 10 a) Ústavy a takováto opatření mohou být následně přijímána rovněž v oblasti citlivých otázek spolupráce v trestních věcech bez dostatečných procesních záruk k ochraně občanských práv a svobod při zachování výkladového monopolu Evropského soudního dvora. Evropský soudní dvůr byl zatím vytvořen a především soudil porušování pravidel hospodářské soutěže. Nyní, po přijetí Lisabonské smlouvy, má být jeho agenda rozšířena i na oblast tzv. třetího pilíře, protože je rušena pilířová struktura, zůstává pouze v kontrolních kompetencích pouze mezinárodní oblast, mezinárodní smlouvy, tedy tzv. druhý pilíř.

Zatímco třetí pilíř, tedy oblast svobody justice a vnitra, věci, které jsou nadmíru citlivé pro naše občany, bude souzena a posuzována v oblasti komunitárního práva a má být souzena Evropským soudním dvorem. Mnozí mohou mít velké pochybnosti o kompetenci tohoto tělesa k tomu, aby soudil země, soudil jednotlivé případy a dokonce oblasti třetího pilíře není zcela jasná kompetence a rozdíl hranice mezi soudy, které proběhly v současné době u štrasburského soudu a nyní budou probíhat u jiného tělesa, u Evropského soudního dvora.

Ve třetím bodě našeho usnesení hovoříme o velké změně. Institucionální změně, která nemusí být tak úplně v souladu s čl. 48 Smlouvy o EU s uvedením naší Ústavy ČR. V článku 48, odst. 6 a 7 se totiž zavádí tzv. právo zjednodušeného postupu po přijímání změn primárního unijního práva prostřednictvím exekutivního aktu, kterým se mění podoba řádně ratifikovaných zakládajících smluv. Vytváří se princip - a příliš nepřeháním - takového předávacího automatu kompetencí. A to je věc, která je nadmíru citlivá. De facto bude ubráno to, co dnes máme k dispozici. My jsme tady včera projednávali rámcové rozhodnutí přijaté komisí a radou ministrů, konzultováno rámcové usnesení v oblasti třetího pilíře, které se týkalo předávání dat na úroveň při letecké dopravě. Toto po přijetí Lisabonské smlouvy už nebude zapotřebí. My nebudeme spolurozhodovat, nebudeme mít tyto kontrolní pravomoci. Tyto kontrolní pravomoci předáme jako zlaté vejce na podnose kolegům v Evropském parlamentu a my jistě jakožto členové této komory cítíme, že náš kontakt s našimi občany je přece jenom těsnější, než je kontakt poslanců EP. A tudíž i naše zodpovědnost je více adresnější, je bližší občanům, než je to u členů EP.

Tento princip flexibility, - a musím poděkovat vládě, že se podařilo prosadit princip obousměrné flexibility - tedy nejenom předáním pravomocí jednohlasným rozhodnutím, dohodou na radě ministrů nejen směrem na úroveň evropskou, ale stejně tak by mělo, pokud toto nefunguje, protože se tak děje a může se tak dít, by mělo jít předání pravomocí i z evropské úrovně zpět na úroveň státu.

senátor Josef Kalbáč
Nejen z tohoto důvodu, ale i z dalších důvodů se hodláme obrátit na Ústavní soud k tomu, aby rozhodl, zda Lisabonská smlouva je v souladu s naším ústavním pořádkem. Na základě § 117 b) odst. 1 zákona 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ve znění zákona č. 172/2004 Sb., a podle § 71 a) odst. 1 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a ve znění zákona č. 48/2002 Sb., si dovolujeme navrhnout, nebo usnesení evropského výboru je podat návrh, aby Ústavní soud podle článku 87 odst. 2 Ústavy České republiky ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu EU a Smlouvu o založení evropského společenství s ústavním pořádkem.

V Lisabonské smlouvě se totiž hovoří často o celých komplexních politikách, o komplexních pravomocích, které se předávají na evropskou úroveň, zatímco naše ústava hovoří spíše o některých pravomocích orgánů. To je zcela zásadní rozdíl, rozdíl, že naše ústava hovoří o některých pravomocích, zatímco Lisabonská smlouva pojímá nikoli pravomoci, ale celé komplexy pravomocí.

V bodě č. 2, která je přílohou našeho usnesení a naší žádosti k Ústavnímu soudu, se hovoří o materiální stránce a o souladu materiální stránky Lisabonské smlouvy v oblasti předávání kompetencí s článkem 10 a) Ústavy, to je známý princip, v Evropě již fungující, že k dosažení některého z cílů, který je stanoven smlouvami a do současné doby se cíle týkaly hlavně hospodářského prostoru, je možno posílit některé pravomoci nad rámec původního smluvního základu. Tedy umožňujeme tak přijetí opatření nad rámec unijních kompetencí mimo rozsah přenesených pravomocí podle článku 10 a) Ústavy a takováto opatření mohou být následně přijímána rovněž v oblasti citlivých otázek spolupráce v trestních věcech bez dostatečných procesních záruk k ochraně občanských práv a svobod při zachování výkladového monopolu Evropského soudního dvora. Evropský soudní dvůr byl zatím vytvořen a především soudil porušování pravidel hospodářské soutěže. Nyní, po přijetí Lisabonské smlouvy, má být jeho agenda rozšířena i na oblast tzv. třetího pilíře, protože je rušena pilířová struktura, zůstává pouze v kontrolních kompetencích pouze mezinárodní oblast, mezinárodní smlouvy, tedy tzv. druhý pilíř.

Zatímco třetí pilíř, tedy oblast svobody justice a vnitra, věci, které jsou nadmíru citlivé pro naše občany, bude souzena a posuzována v oblasti komunitárního práva a má být souzena Evropským soudním dvorem. Mnozí mohou mít velké pochybnosti o kompetenci tohoto tělesa k tomu, aby soudil země, soudil jednotlivé případy a dokonce oblasti třetího pilíře není zcela jasná kompetence a rozdíl hranice mezi soudy, které proběhly v současné době u štrasburského soudu a nyní budou probíhat u jiného tělesa, u Evropského soudního dvora.

Ve třetím bodě našeho usnesení hovoříme o velké změně. Institucionální změně, která nemusí být tak úplně v souladu s čl. 48 Smlouvy o EU s uvedením naší Ústavy ČR. V článku 48, odst. 6 a 7 se totiž zavádí tzv. právo zjednodušeného postupu po přijímání změn primárního unijního práva prostřednictvím exekutivního aktu, kterým se mění podoba řádně ratifikovaných zakládajících smluv. Vytváří se princip - a příliš nepřeháním - takového předávacího automatu kompetencí. A to je věc, která je nadmíru citlivá. De facto bude ubráno to, co dnes máme k dispozici. My jsme tady včera projednávali rámcové rozhodnutí přijaté komisí a radou ministrů, konzultováno rámcové usnesení v oblasti třetího pilíře, které se týkalo předávání dat na úroveň při letecké dopravě. Toto po přijetí Lisabonské smlouvy už nebude zapotřebí. My nebudeme spolurozhodovat, nebudeme mít tyto kontrolní pravomoci. Tyto kontrolní pravomoci předáme jako zlaté vejce na podnose kolegům v Evropském parlamentu a my jistě jakožto členové této komory cítíme, že náš kontakt s našimi občany je přece jenom těsnější, než je kontakt poslanců EP. A tudíž i naše zodpovědnost je více adresnější, je bližší občanům, než je to u členů EP.

Tento princip flexibility, - a musím poděkovat vládě, že se podařilo prosadit princip obousměrné flexibility - tedy nejenom předáním pravomocí jednohlasným rozhodnutím, dohodou na radě ministrů nejen směrem na úroveň evropskou, ale stejně tak by mělo, pokud toto nefunguje, protože se tak děje a může se tak dít, by mělo jít předání pravomocí i z evropské úrovně zpět na úroveň státu.

Rád bych ještě na závěr vysvětlil skutečnost, že zde probíhá diskuse, je-li Lisabonská smlouva ústavním dokumentem či nikoliv. Naši legislativci konstatovali, že se Lisabonská smlouva minimálně liší od konceptu nepřijaté smlouvy Ústavy pro Evropu. Z tohoto vyjádření tedy plyne, že se jedná i v případě Lisabonské smlouvy o ústavní dokument. Povšimněte si ale, že jak v Lisabonské smlouvě, tak ve smlouvě Ústavy pro Evropu zaznívá slovo „smlouva". Je to proto, že nelze schválit společnou ústavu suverénních států. Vždy je tedy třeba použít slova „smlouva" a nazírat na tuto listinu jako na ústavní dokument a nikoliv jako na ústavu např. ve smyslu skutečné ústavy, jakou má ČR.

senátor Jaroslav Kubera:

Olympiáda v Číně zdánlivě s naší materií nesouvisí, ale ona je právě důkazem toho, proč má být ratifikována Lisabonská smlouva, protože ona vede k velké neshodě. Ne všechny země, tak jako ke Kosovu, se nestaví stejně ani k olympiádě. Teď se tam diskutuje a mnoho politiků - i českých - říká, že na úvodní ceremoniál do Číny nepojede. I čeští politici říkají, že na úvodní ceremoniál do Číny nepojedou. Jeden proto, že má plánovanou operaci, jiný proto, že jeho přítelkyně je přítelkyní Tibetu, třetí proto, že do Číny je to daleko, atd. Mnozí z nich ovšem hned druhý den pojedou do Číny na ty všechny ostatní sportovní soutěže, které je budou zajímat a bude tomu tak i u politiků z evropských zemí, o tom se budete moci přesvědčit, až olympiáda začne. Takže proto je velmi nepraktické, taková dohoda, kdy je právo veta, kdy dohoda musí být jednomyslná, proto byl vymyšlen způsob, jak to udělat jinak. Já jsem se původně chtěl připojit k aktivitě studentů, kteří říkali: Ne, nejet na olympiádu do Číny, ale bojkotovat čínské výrobky, což mimochodem Evropská unie se snaží velmi silně, ať jsou to dětské hračky, automobily nebo něco jiného, moc se jí to nedaří. Ale když jsem to zkusil, tak se stala hrozná věc. Dnes ráno, protože plénum bylo od 9 hodin, mě nevzbudil čínský budík (veselost v sále). Říkal jsem si, to, není problém, zavolám panu předsedovi telefonem, že přijedu zřejmě později. Pak jsem si uvědomil, že i když se ten telefon nejmenuje Sony Ericsson, tak je vlastně z 90 % čínský. Tak jsem říkal, nevadí, pošlu počítačem mail. Jen jsem došel k počítači, zjistil jsem, že je z 80 % čínský. Takže to také nešlo. Říkám si dobře, nedá se nic dělat, budu muset vyjet, nějak to vypadne. Hledal jsem slipy, nemohl jsem najít žádné jiné, než čínské (opět veselí v sále), tak jsem o to víc našel staré trenýrky, které byly ještě z Jitexu, nebo odkud a šel jsem do garáže. A říkal jsem si, jedu oktávií, nemůže se nic stát, ale stalo. Samozřejmě. Našel jsem tam okamžitě osm čínských výrobků, tak jsem to vzdal a říkal jsem, tak bojkot také nebude fungovat, tak nakonec pojedu. Takže jsem dokonce dojel. Já ale musím zcela vážně říci, že jestli jsme od roku 1989 dělali různá rozhodnutí, tak toto rozhodnutí je absolutně nejdůležitější z těch, kterými jsme se zabývali. To všechno ostatní byly proti tomu doslova prkotiny. Byly to zákony, které se přijmou, za 14 dní, měsíc či pět měsíců se mohou změnit, mění se vláda, zákony se změní, ale toto rozhodnutí je absolutně nevratné. A jestli tady někdo někomu blahopřál, tak já blahopřeji panu senátoru Kalbáčovi, i když současně jsem na něj trošku naštvaný, protože mi spoustu věcí, které jsem chtěl říci, vzal a řekl je on.

O tom, že Lisabonská smlouva je převlečená ústava, snad nepochybuje nikdo a nikdo nás nebude přesvědčovat, že je to něco jiného, že se prezident jmenuje jinak, že se nebudou používat symboly, ony se budou používat nadále, jenom se to tak nebude jmenovat, že ministr zahraničí se bude jmenovat vysoký představitel nebo jinak, že nejdůležitější starostí EU teď je, aby budoucí prezident, zvaný jinak, měl dostatečně reprezentativní sídlo, servis, aby byl aspoň na úrovni budoucího amerického prezidenta, aby to vypadalo, že Unie je taky taková velmoc, to je evidentní a média už to oprávněně kritizovala. Že představiteli bude někdo z těch velmocí, které se zasadily o to, aby hlasování bylo takové, jaké bude, je evidentní, i když se to Tony Blairovi kvůli Iráku trošku maličko komplikuje. Druhá věc, která je naprosto zásadní, že jsme vydíráni v tom, že jedině ANO je správně. Pokud přistoupíme na teorii, že musíme říci jedině ANO, tak je skutečně lepší hned jak bude tato Lisabonská smlouva ratifikována, z Evropské unie vystoupit. Protože jestli NE má jinou hodnotu v demokracii než ANO, tak tam opravdu nemáme co dělat.

To, že se některé státy zasadily o to, aby Lisabonská smlouva nebyla zveřejněna, to samozřejmě není náhoda. Oni neměli zájem, aby se v ní někdo šťoural. Oni měli zájem, aby to prošlo, aby nebyly problémy, které byly s euroústavou, a to se jim celkem dobře podařilo. Těm, kterým slíbili pašalíky, tak ti, kteří původně mluvili o tom, že bude někde referendum, tak říkali, že už vlastně není zapotřebí. A všechny státy se chovaly tak, že čekaly na někoho, kdo to udělá. Mnozí z vás mají příležitost hovořit s poslanci různých parlamentů Evropy. Oni v soukromých rozhovorech mluví stejně jako někteří z nás. Byrokracie evropská je naprosto šílená, to co se děje, s tím nesouhlasíme. A když se jich zeptáte, proč to neřeknete nahlas - to by nás zřejmě upálili. To se v Evropské unii říkat nesmí.

Lisabonská smlouva mimochodem předpokládá, že v Evropě bude vládnout socialismus na věčné časy. Za chvíli vám to budu dokumentovat na jednotlivých článcích. Ono to tak ale být nemusí. A ono to tak dokonce nebude, protože až podobně jako v naší republice bude mít Evropská unie dluhy v bilionech eur a už nebudou peníze na to, co slibuje a co rozdává, tak zákonitě, jak to tak v politice bývá, bude muset zvítězit někdo, kdo peníze zase naspoří, aby zase mohli přijít socialisté a peníze rozházet. To je takový koloběh dějin, který tak platí a platí tak vždycky. Někdo peníze utrácí, někdo je vydělá, pak je znárodní, seberou, zase rozdělej a tak to chodí pořád dokola.

 Přeji vám hodně úspěchů při ratifikaci. Samozřejmě podpořím odeslání k Ústavnímu soudu, ale bez ohledu na jeho výsledek a za všech okolností budu hlasovat proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Děkuji vám za pozornost.

senátor Milan Štěch:
Chci říci hned na úvod, že také patřím k těm lidem, kteří se domnívají, že původní návrh, v tom případě Evropské ústavy pracovně, byl lepším textem než to, co máme předloženo. Ale vycházím z toho, a život mě to naučil, že i Lisabonská smlouva je kompromisem, který, jak by se zdálo, kdyby člověk chtěl poslouchat jenom takové ty negativní hlasy, mnoha zemím, zejména občanům, kteří se této problematice nějak hlouběji věnují, nevyhovuje. Ale je potřeba si uvědomit, že při 27 členských státech je to však pochopitelné, že nám nemůže text vyhovovat. Kdo nechce dělat kompromisy, a já mám pocit, že v naší zemi se v posledních letech, měsících vytvořila určitá vlivná ekonomická, politická vzájemně provázaná skupina, která prostě nechce dělat kompromisy, a že dokonce na parlamentní půdě začíná k tomu, aby je dělat nemusela, používat politickou korupci. Například pro zaměstnance je důležité zejména to, že se objevuje naprosto explicitně v tomto dokumentu zákaz nucené a dětské práce, svoboda shromažďování a sdružování, právo svobodné volby povolání a právo pracovat, právo pracovníka na informování a projednání v podniku, právo na kolektivní vyjednávání a akce, právo na přístup ke službám, k zaměstnanosti, ochrana v případě neoprávněného propuštění, slušné spravedlivé pracovní podmínky, sociální zabezpečení a pomoc, ochrana zdraví, přístup ke službám obecně hospodářského zájmu. Já si tedy myslím, že dávno jsme určitou skutečnou faktickou suverenitu ztratili, ztratily ji i jiné země, i mocnosti v rámci globalizace. Není náhodou, že řada renomovaných autorů píše o tom, že vlády mají menší moc, než mají nadnárodní korporace, že kapitál je ten, který ovlivňuje zásadní silou parlamenty a vlády. Na tom je hodně pravdy, i když se tomu i já osobně bráním. Ale tvrdit, že dneska tu suverenitu ztratíme tím, že bude přijata Lisabonská strategie, je prostě neseriózní.

Mně spíš jde o to, že v české a moravské kotlině někteří mají vážné obavy, že ztratí oni tu suverenitu, zejména ti, kteří mají velké pozice v obcích, v krajích, ve Sněmovně, na Hradě i v Senátu. Ti se bojí o to, že se budou muset o tu moc drobet dělit s evropskými strukturami.

A není pravda, že v Evropském parlamentu není opozice. Vždyť tam často vidíme, jaké jsou tam protikladné názory, a nakonec se musí najít kompromis. My jsme se totiž v ČR nenaučili moc dělat kompromisy, my v ČR to někteří chtějí raději válcovat, i za pomoci všech prostředků.

A to jsou ty důvody, proč já si myslím, že je dobré, aby se ratifikovala Lisabonská smlouva. Nakonec platí to, co tady bylo řečeno, jestli je to tak špatné, jak vládní koalice nebo někteří její členové tvrdí, tak je skutečně k zamyšlení, proč teda vláda, resp. představitelé vlády dokumenty podepsali a proč nám je vůbec předkládají.

senátor Petr Pithart:
Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové. Abych to vyhrotil, tak pointu řeknu už teď: Text smlouvy je nehajitelný, a přesto je třeba tu smlouvu ratifikovat. Uvědomme si také, že neexistuje žádná evropská finalita, není žádný dohodnutý cíl, ke kterému Evropa směřuje. A to je dobře. Evropa je příběh s otevřeným koncem a jediné, co by mělo být jisté, že hledání dílčích cílů se bude odehrávat v podmínkách míru a že hranice, které vždycky byly, že ztratí svůj smysl. To je jediná jistota, za kterou bychom měli stát. Všechno ostatní je hledání, hledání.

Ještě jsem chtěl udělat poznámku o federaci. Když už někdo chce vyrukovat opravdu s něčím strašidelným, tak se řekne federace. Prosím, my tady federaci vnímáme středoevropsky nebo se zkušeností socialismu a vidíme vždycky ty neúspěšné lžifederace. Federace přece není zařízením na řešení národnostních problémů. Federace je v podstatě americký vynález. Je to zařízení proti centralismu. V Americe na tom stojí jedna ze dvou politických stran. To vůbec nesouvisí s naší zkušeností federace. To je úplně o něčem jiném. Já jsem nikdo pro evropskou federaci nefedroval, ale jenom se vždycky divím, jak to působí jako strašidlo, protože si asi představujeme sovětskou, jugoslávskou nebo československou federaci. To je zabloudění. Federace je úplně o něčem jiném.

Já si na závěr kladu otázku - a ne řečnickou - já na to neznám odpověď, mě to opravdu strašně zajímá, proč zrovna my, jediní, vidíme, jak to je. A vidíme, že to je špatně, nebo mnozí z nás to tak vidí. A jak to, že ti ostatní to tak nevidí? Co nás obdařilo zvláštní schopností vidět nebezpečí a rizika, která jiní nevidí. Já ale nemohu nenabídnout alespoň nějakou minimální hypotézu, doufám, že to nikdo nevezme osobně, já mám pocit, že my trpíme jakýmsi pocitem méněcennosti a že ho prostě přehlušujeme siláctvím. To tak bývá nejen v životě člověka, ale i v životě politickém. Takže já stojím na stanovisku Stálé komise, která podrobně prozkoumala ten text a neshledala důvody pro to, abychom se obrátili k Ústavnímu soudu. Je to text, který se nedá hájit, a text, který bychom měli ratifikovat. Děkuji.

senátor Martin Mejstřík:
Celé dopoledne se zde bavíme o tom, že Lisabonská úmluva, ten návrh, je protiústavní - prosím. Řekněte nám konkrétně v čem je protiústavní? Proč máme podpořit váš návrh, proč máme přehazovat odpovědnost tohoto sboru na Ústavní soud? Řekněte vy v čem je protiústavní. Já jsem se snažil bedlivě poslouchat, ale neslyšel jsem jediný pádný argument. Proklamace typu - suverenitu státu je třeba za každou cenu bránit - ano, co proti tomu? Samozřejmě, budeme ji bránit, ale stojí na našich hranicích tanky, jsou tam nacisté, komunisté nebo proti jakému nepříteli se budeme bránit? Já samozřejmě vím, že i tento můj výstup můžete brát jako zjednodušující a on také je, ale já vás vyzývám k tomu, abyste se chovali k nám korektně a řekli nám v čem je lisabonský návrh smlouvy protiústavní. Pak se můžeme bavit o tom, jestli váš návrh podpoříme.

Jinak to, co zde navrhujete, není nic víc, než zbabělé gesto, kde opravdu svoji zodpovědnost se snažíte přenést jinam.

V roce 2009 se staneme předsednickou zemí a je opravdu velmi nestandardní, aby země, která chce předsedat unii, Evropské komisi, aby takovýmto způsobem zde vůči tomuto projektu vystupovala. Je to trapné. Vy to necítíte? Tak navrhněte přímo chlapsky, žensky, abych nediskriminoval, vystoupení. Já neříkám, že Lisabonská smlouva je dokonalou smlouvou. Ale vyzývám vás, udělejte vše pro to, aby byla lepší. Je tam co vylepšovat, samozřejmě.

Můžeme se bavit o vztahu budoucího v uvozovkách prezidenta EU, ministra zahraničních věcí, Evropské komise a o jiných věcech. Ale to je to, co jsem řekl na začátku. To bychom museli trochu zapřemýšlet nad tím projektem a zamýšlet se nad jinými koncepty, než jaký je nám předkládán. To jsem zde neslyšel.

O tom, že se některé pravomoci možná ve vašem výkladu přesouvají na Evropský soudní dvůr. Já budu jedovatý, pokud jde o justici, výkon justice a případně toho, co má na starosti ministerstvo spravedlnosti. Zaplať pánbůh za to, kdyby se to tam přesunulo. Zaplať pánbůh za to. Podívejte se, jak to u nás vypadá. Podívejte se na to, za co nás Evropská unie, evropské státy kritizují. Co děláme proto, aby se stav justice a orgánů činných v trestním řízení zlepšil. No. Padla zde také zmínka o stykovém zákonu. Zde byste se mohli ukázat. Jsem zde téměř šest let, ale o stykovém zákonu se pouze hovoří. Přitom toto je přesně neústavní stav.

Já to asi skončím, protože opravdu nechci už prodlužovat tuto diskusi, která opravdu na důstojnosti nepřidává. Jenom jsem chtěl říci, že to, co chcete udělat vy, nechat přešetřit návrh Lisabonské smlouvy Ústavním soudem samozřejmě není nic nelegitimního, já jsem řekl svoje výhrady. Je ovšem zvykem, že toto dělají opoziční strany. U nás, kupodivu to dělá koaliční strana. V tom opravdu nevidíte paradox? Panu kolegovi Pospíšilovi prostřednictvím pana předsedajícího: Můžete nám vysvětlit, co myslíte onou nadvládou byrokratů z Bruselu? Co to jsou za klišé, která vnucujete už několik let? Co to znamená? Je to Evropská komise, je to Evropský parlament, jsou to národní parlamenty nebo národní vlády? Děkuji za pozornost.

ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg:

Pane předsedající, slovutný Senáte. Dovolte, abych vám vyprávěl krátkou historku.

Svého času jsem znal jednoho mladíka, jenž, jak se říká, pocházel z chudé, ale počestné rodiny, nicméně v jeho sousedství byla jedna bohatá mladá dáma, kterou si vybral jako nevěstu. Dlouho o ní usiloval všemi způsoby, byl také dosti uražen, že nebyl původně pozván do jejich vily, posléze se mu to podařilo a dokonce se podařilo zasnoubit. Jakmile se toto stalo, tak používal také výhody jako členové rodiny, chodil se koupat do bazénu, někdy ve vile bydlel, používal auto, všemožně, atd.

Pak přišel den svatby, slavili to v Bruselu, všechno proběhlo dobře, slavilo se do čtyř hodin ráno. A pak se vrátili domů a nevěsta očekávala, že splní jisté povinnosti, které se stavem manželským jsou spojeny. Najednou prohlašoval, že se musí zeptat svého advokáta, jestli tím, že by ji navštívil, nepřevzal další závazky, že by mohl potom snad jednou platit alimenty a jak se kvůli tomu pojistí. Krátce a dobře, přešel skoro rok a do její ložnice nevstoupil.

Přiznejme si, že ten ženich dělá poněkud podivný dojem ve své nové rodině.

Projevy z 2.schůze Senátu PČR ze dne 10.12.2008

Senátní tisk č. 181. Nejprve mi dovolte malou rekapitulaci projednávání tohoto senátního tisku. Senát tuto mezinárodní smlouvu projednal na své 13. schůzi dne 24. dubna 2008 a přijal usnesení, kterým podal Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu Lisabonské smlouvy, pozměňující smlouvy o EU a smlouvy o založení ES s ústavním pořádkem. Nález ústavního soudu jste obdrželi jako senátní tisk č. 181/5. Prosím nyní pana navrhovatele místopředsedu vlády Alexandra Vondru a zpravodaje garančního výboru, to je VEU pana senátora Luďka Sefziga, aby zaujali svá místa u stolku zpravodajů.

Místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti Alexandr Vondra: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi říci několik poznámek jménem předkladatele, tzn. vlády.

Vláda smlouvu společně s 26 členskými státy EU vyjednávala, vláda se ke smlouvě svým hlasováním přihlásila, vláda rukou premiéra smlouvu podepsala a vláda smlouvu letos předložila oběma komorám Parlamentu ČR k ratifikaci. Vláda má samozřejmě zájem na tom, aby to, co podepsala, s čím se hlasováním ztotožnila, bylo nakonec schváleno. To platí o Lisabonské smlouvě i o smlouvách o radarové základně, které tato komora schválila na své poslední schůzi a vláda vám za to ještě jednou velmi děkuje. To je má první poznámka.

Druhá poznámka. Vláda nemá zájem na tom, aby ratifikační proces byl jakkoli uměle odročován. Tvrdíme, a totéž budu říkat zítra na Evropské radě, pokud se mě na to někdo bude ptát, že v České republice ratifikační proces probíhá řádným způsobem, kontinuálně.

Moje třetí poznámka. Výrok Ústavního soudu je důležitý. Je to 50stránkový dokument, o který by měli mít všichni senátoři zájem si ho podrobně prostudovat. Je naprosto legitimní, aby se s ním seznámili a diskutovali ho ty výbory, které o to mají zájem a které tuto možnost dosud neměli, protože nález je znám několik týdnů. Na vládu byl doručen teprve minulý týden.

Má čtvrtá poznámka se váže k tomu, co bylo včera diskutováno na půdě Poslanecké sněmovny a co bylo otevřeno na půdě výborů Poslanecké sněmovny, což je otázka, která souvisí s novelou stykového zákona a s novelou o jednacích řádů obou komor. I k této problematice se vláda vyjadřovala, neboť Senát tady hraje velmi důležitou roli a náš kolega Luděk Sefzig spolu s dalšími se zabývá již delší dobu otázkou vázaného mandátu.

Je pravda, že smlouva přináší některé novinky v podobě klausule flexibility a přechodových můstků. To jsou ustanovení, která umožňují další přenos kompetencí na evropskou úroveň třeba v podobě dalšího hlasování kvalifikovanou většinou. Pokud Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, a když ji ratifikujeme, tak musíme předpokládat, že v platnost vstoupí, není to žádná hra jako na něco, tak umožňuje, aby k přesunu kompetencí došlo i z rozhodnutí exekutivy. Samozřejmě aktivně může do hry vstoupit tím, že by vystavil v tomto případu jakousi červenou kartu, ale musí tady být aktivní krok Parlamentu. Není to tak, že exekutiva by musela jít do Parlamentu se žádostí o souhlas jako s podmínkou dalšího převodu kompetencí. Toto je vážná věc. Mám již více než dvouleté zkušenosti s jednáním na evropských radách. Všichni si umíme představit tlak, jemuž je tam český premiér nebo ministr na jednotlivých radách ustaven a není jednoduché, pokud by nastala situace, která každý den nenastává, ale jednou za čas nastane, kdy jste sami proti všem a máte s něčím problém. Jedni si mohou představit, že vznikne diskuse o tom, že je třeba přesunout pravomoci třeba v oblasti rodinné politiky, jiný třeba v oblasti sociální politiky. Vázaný mandát, který ve formě zákona o jednacím řádu umožní, aby příslušný člen exekutivy řekl „omlouvám se, musím si jít nejdříve pro souhlas do Parlamentu", je opatření, které pro zemi menší nebo střední velikosti má smysl. Pokud něco takového přijmeme a oceňuji, že se tím Senát zabývá, a vláda, když příslušný návrh zákona projednávala, vyslovila s tím souhlas, nerozporovala to, ačkoli sama si tím svazuje do jisté míry ruce. Je to opatření, které má smysl a nebudeme jediní, kteří se rozhodneme takové opatření udělat. Připomínám, že společně s ratifikací Lisabonské smlouvy stejnou cestu volilo Nizozemí, Finsko a Velká Británie. Není to proces nestandardní, nemá cenu, abychom jednali pod jakýmkoli tlakem kohokoli. Rozhodnutí o ratifikaci děláme především kvůli sobě, kvůli České republice. Opakuji, že se vláda hodlá přičinit o to, aby byl proces zdárně dotažen do konce, ale má to smysl v tom okamžiku, kdy většina obou komor Parlamentu bude připravena pro to s klidným svědomím zvednout ruku. Nedomnívám se, že čas je příliš vzdálený, ale podle mne má smysl komfort ve smyslu svědomí každého poslance a senátora poskytnout.

Závěr schůze: Senát vrací mezinárodní smlouvu výboru pro záležitosti EU, výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a výboru ústavně-právnímu a žádá o projednání komisi pro Ústavu ČR.

Takový je návrh k našemu hlasování. Zahajuji hlasování. Kdo je pro, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko NE.

Registrováno 77 senátorek a senátorů, kvórum 39, pro hlasovalo 73, proti nebyl nikdo. Usnesení bylo přijato.

Projevy z 6.schůze Senátu PČR dne 6.5.2009

Senátor Jiří Pospíšil:
Dobrý den, pane předkladateli, pane předsedo, dámy a pánové, na jedné straně chápu, že takto navržený Jednací řád je lepší variantou pro případné další předávání zbylých kompetencí České republiky do Bruselu, než je tomu v současnosti. Ale mám k tomu stejně tak řadu výhrad. Vidím, že je opravdu spěch na to, abychom vstoupili do té společnosti souhlasu a abychom už nikdy potom nehlasovali jinak, než že podporujeme a že souhlasím.

A proto se tímto zákonem legitimizuje porušení Ústavy v tom smyslu, že při použitém mechanismu Lisabonské smlouvy je prezident zcela zbaven své ústavní úlohy v procesu projednávání zahraničních smluv a zastupování České republiky v zahraničí. A to i z mezinárodních organizací srdci některých tak blízkých, že už říkají, že to ani zahraničí není.

Už vidím tyto lidi, kteří budou tvrdit, že vlastně nejde o mezinárodní organizaci, a protože ústavní postup narušen není, protože to není obyčejná mezinárodní organizace, že to vlastně vůbec žádné zahraničí není, že je to mezi vlastními. Nějaké ústavní postupy nejsou mezi přáteli potřeba. Ale tito lidé pak budou současně tvrdit, že ani ústavní většina není třeba. Mimochodem už se takoví vyskytli. Mohl bych zde doložit, že někteří ministři ve svatém nadšení pro schvalování této smlouvy tvrdili, že Smlouva o Ústavě pro Evropu, která je v podstatě totožná, vlastně takovou smlouvou je, že se to dá schválit jen tak. Nebudu teď jmenovat. Oni se možná už poučili.

Proto by bylo dobré, aby v takové smlouvě bylo připomenutí a jasné stanovení, že jde o předávání kompetencí dle článku 10a), a že se o něm hlasuje dle příslušného článku ústavní většinou. Je to jednoduchý odkaz na čl. 10a) a na čl. 39, přesně si nepamatuji, je tam takový, který říká, jak se hlasuje o věcech článku 10a). Já budu navrhovat, pokud k tomu bude příležitost, aby tam toto připomenutí bylo. Tím se přece žádný zákon nepoškodí. Aby nikdo nemohl v budoucnosti vykládat, že vlastně když už jsme v Evropské unii, nejde o zahraničí, nejde o předávání kompetencí do zahraničí, a proto není třeba to schvalovat ústavní většinou. A já si takovou debatu dovedu živě představit po tom, co jsme zažili s ohýbáním ústavy, o tom, že když nikdo nemůže být nucen k opuštění republiky, tak vlastně může být nucen, protože to není ani tak docela článek Ústavy, protože je to jenom taková tradice.

Vzniklo to historicky. Vše v Ústavě vzniklo z historických důvodů. Možná řada věcí tam reaguje na věci, které se staly jenom jednou a už ani nehrozí. Druhý problém, a to je zbavení prezidenta jeho úkolů daných mu Ústavou, tento zákon neřeší. A v podstatě jako by to legitimizoval. Když řekne, že toto je ten správný mechanismus, jak se budou předávat kompetence, tak vlastně se zapomene na to, že ustavní role prezidenta v tomto je velmi významná.

Mne tam napadá jen jediné, velmi drastické uvedení do souladu s Ústavou, a to by se mi až tak nelíbilo, a to, že prezident zruší tradiční pověření vlády vyjednávat smlouvy a bude na všech zasedáních Rady zastupovat Českou republiku sám, protože on podle Ústavy je ten, který reprezentuje Českou republiku v zahraničí. Já si myslím, že to není dobrá cesta. A jestli to využije tento nebo příští prezident, volený už většinou národa, nevím, ale vede to k radikalizaci naší společnosti a mně se to prostě nelíbí.

To je důvod, proč ani tento zákon nepodpořím, aby se tam mohly udělat ty změny. A pokud tam ty změny budou, tak snad ho podpořím, protože přece jenom je to lepší, i když špatná cesta, než to, co nastane bez tohoto zákona. Děkuji.

Předseda vlády ČR Mirek Topolánek:

Děkuji, pane předsedo. Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dnes budete rozhodovat o osudu Lisabonské smlouvy, která mění a reformuje, resp. snaží se měnit a pokouší se reformovat základní smluvní rámec fungování EU. Jde o jednu z nejzásadnějších mezinárodních smluv v polistopadové historii ČR. A já si velmi vážím toho, že Senát věnoval jejímu projednávání náležitou pozornost, kterou si tento dokument bezpochyby zaslouží. Senát již mnohokrát prokázal, že je vysoce odpovědným tělesem, že senátorky a senátoři umí racionálně vážit všechna pro a proti, nenechají se mást lacinými argumenty či ideologickými proklamacemi. Nenechají se v tomto případě, v tomto konkrétním případě ovlivnit ani bezprecedentním osobním zasahováním odpůrců, ani mediálním nátlakem domácích díky vlastníkům lacině proevropských médií, ani výroky některých zfanatizovaných evropských představitelů. Právě tato schopnost klidné a zralé úvahy je, či v dobách mého působení zde bývala na Senátu nejcennější. Právě tato schopnost je zapotřebí při projednávání tak závažného a současně tak kontroverzního dokumentu, jakým Lisabonská smlouva nepochybně je. Dokumentu, který je na jedné straně démonizován, na straně druhé jsou dopady jeho schválení bagatelizovány. Pokud přijmeme jako východisko, že Lisabonská smlouva je cenou za naši existenci ve společenství, můžeme si položit pouze jedinou základní otázku. Je ta cena příliš vysoká nebo není? Nepřijímám názor, že cena je nulová. Stejně jako nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že se nic nestane, když ji odmítneme zaplatit. Lidské rozhodování má vždy důsledky, ať už řekneme ano či ne. Jde samozřejmě o to, být si dobře vědom nákladů a výnosů obou těchto možností.

Její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád. A přestože jako každý jiný evropský dokument moderní doby nezapře bruselské ptydepe, je v konečném výsledku vyjádřením politické vůle evropských státníků, ano, míra shody obou smluv je vyšší než procento pozitivních změn, které by byly v českém zájmu. To ostatně potvrzuje i jeden z autorů smlouvy, zakládající ústavu pro Evropu, bývalý prezident Francie a předseda Konventu o budoucnosti Evropy, Independent 30. 10. 2007, Valéry Giscard d'Estaing. Rozdíl mezi původní ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je spíše v našem přístupu než v jejím obsahu. Nedělejme si ale iluze, jednání byla přesto velmi tvrdá. Stejně jako my sledovaly své národní zájmy všechny ostatní země, velké i malé, staré i nové, eurofederalistické i ty, kteří s námi nebo alespoň se mnou sdílejí ideu flexibilní Evropy. Většina zemí, unavena dlouhou a únavnou institucionální diskusí, chtěla buď smlouvu beze změn a nebo byly motivované pouze dílčím povětšině pro ostatní nezajímavým národním zájmem. Polsko bylo výjimkou potvrzující pravidlo, a i to se po prosazení vlastních zájmů zařadilo do houfu. Lisabonská smlouva je výsledkem průniku zájmů 27 zemí reprezentovaných jejich vládami. Je velice důležité si to připomínat, protože se tím vyvarujeme zjednodušujících soudů či idealistických představ o možnosti vyjednat něco jiného.Pokud jde o mně, nepřijímám Lisabonskou smlouvu s žádným velkým nadšením, ale beru ji jako onu cenu za členství v klubu. Beru ji jako cenu, kterou se nám podařilo poctivým a tvrdým jednáním a hledáním spojenců maximálně možným způsobem snížit. Za tím si stoprocentně stojím. Cena za přijetí Lisabonské smlouvy je tedy v první řadě vyjádřena podřízením se společné politické vůli 27 vlád zemí EU. Jaké konkrétní dopady pro nás představuje podřízení se této kompromisní vůli? Na půdě Senátu již tyto argumenty zazněly mnohokrát a nechci je všechny opakovat. Uvedu jen ty nejzásadnější.

Nejdiskutovanějším tématem byla změna hlasovacích poměrů a rozhodovacích mechanismů. Smlouva rozšiřuje množinu oblastí, ve které se bude hlasovat kvalifikovanou většinou o celkem 68. V 19 oblastech jde o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a ve 49 se kvalifikovaná většina zavádí nově. Jedná se například o tak citlivé téma, jakým je volný pohyb osob.

V historii EU se jedná o dosud bezprecedentní postup. Co víc, hlasování kvalifikovanou většinou se má stát standardním mechanismem hlasování, zatímco jednomyslnost má být spíše výjimkou, jak vyplývá z článku 16, odstavec 3 smlouvy o EU, který říká, že nestanoví-li smlouva jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou, a také v článku 294 o fungování EU, který mluví o kvalifikované většině jako o řádném legislativním postupu. Hrozí reálné nebezpečí, že budeme nuceni do naší legislativy implementovat a posléze i nuceni vykonávat opatření, s jejichž výslednou podobou jsme nesouhlasili, nebo budou pro naši zemi nevýhodná.

Vážnost negativních dopadů rozšířeného hlasování kvalifikovanou většinou posilují tři další aspekty. Za prvé poklesne relativní váha hlasů ČR při rozhodování v Radě ministrů ze současných 3,5 % na 2,7 %, a to ve prospěch lidnatějších států Unie. Na této změně velkým zemím silně záleželo a má vyrovnat jejich mocenskou ztrátu kvůli rozšíření EU. Opět nemám iluze o tom, že tato principiální změna systému vážení hlasů neměla za cíl zmírnit tzv. demokratický deficit. To je pouze líbivá rétorika. Za touto změnou stojí tvrdá politika členských států, velkých států, které si uvědomily, že rozšířením se přirozené těžiště Unie posunulo na východ.

Druhou změnou, která zvyšuje náklady a to v prvé řadě zvyšuje rizika rozhodování kvalifikovanou většinou a má potenciál výrazně omezit suverenitu ČR v jejím politickém rozhodování je možnost přijímat opatření nad rámec unijních kompetencí, je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených smlouvami podle článku 352, odst. 1 konsolidovaného znění smlouvy o fungování EU, což je tzv. doložka flexibility.

Na rozdíl od stávající změny zakládajících smluv se navržené ustanovení smlouvy neomezuje na oblast regulace vnitřního trhu, ale představuje blanketní normu, je bianco šekem pro další přelévání evropských komunitárních kompetencí na národní půdu.

V neposlední řadě jde o tzv. pasarelu, tedy zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle článku 48 Smlouvy o EU. Ta umožňuje změnit zakládající smlouvy o EU pouze rozhodnutím Rady EU. Pouze rozhodnutí Rady může měnit společný rámec pravidel pro všechny. Dosud byla tato výsada svěřena mezivládním konferencím a summitům, kde probíhaly dlouhé a velmi pečlivě vybalancované debaty o tomto výsostně citlivém tématu.

Druhým vážným tématem debat o ceně za Lisabonskou smlouvu je změna struktury EU. Smlouva ruší dosavadní pilířovou strukturu. Tzv. komunitarizace druhého a třetího pilíře znamená přesun dalších kompetencí z oblasti mezivládní spolupráce do struktur a mechanizmů nadnárodního evropského společenství. Posílí se tak unijní spolupráce v oblasti policie a justice a otevře se cesta k harmonizaci trestního práva. Evropský soudní dvůr, Evropský parlament i Evropská rada získají více rozhodovacích práv na úkor národních soudů, parlamentů a vlád.

Totéž platí pro oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tedy dosavadního druhého pilíře EU. Smlouva ustavuje funkci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, a to fakticky se stejnými kompetencemi, jaké měl mít ministr zahraničí EU v zamítnuté ústavní smlouvě a které zasahují jak do kompetencí Evropské rady, tak Evropské komise.

Smlouva dále dává Evropské radě pravomoc jednomyslně rozhodnout, že hlasování kvalifikovanou většinou se u společné zahraniční politiky může rozšířit i bez změny základních smluv pouhým exekutivním aktem. Výjimku tvoří pouze obranné a vojenské záležitosti.

Lisabonská smlouva zahrnuje také ambici k výraznému posunu v oblasti potenciální vojenské obranné spolupráce. Po vzoru Washingtonské smlouvy stanoví povinnost pomoci napadenému členskému státu všemi prostředky.

Nakonec ale ne v poslední řadě přijetím Lisabonské smlouvy přijdou členské státy o možnost předsedat Unii, což po zkušenosti, kterou mám, možná není vůbec špatné.

Smlouva zavádí funkci předsedy Evropské rady, který nahradí dosavadní rotující půlroční předsednictví členských států. Přitom naše předsednictví ukázalo, že i nové a relativně mladé země mohou úspěšně zvládat předsednictví, dokonce i v těžkém čase krize. Na druhé straně právě ostudné neodpovědné hlasování o pádu vlády uprostřed předsednictví dodalo zastáncům zřízení funkce předsedy Evropské rady nejpádnější argumenty.

Toto je stručné shrnutí nákladů, nebo-li argumentů, proč říci Lisabonské smlouvě ne.

Ujišťuji vás, že jsem si jejich váhy plně vědom, jsem si vědom nikterak malé výše ceny, kterou máme případně zaplatit.

Jsem si vědom toho, že naše vláda udělala maximum pro to, aby cenu za Lisabonskou smlouvu snížila. Dovolte mi nyní podepřít toto tvrzení argumenty.

Vláda sjednala Lisabonskou smlouvu z pověření prezidenta republiky v situaci, kdy tzv. Ústava pro Evropu s výraznými federativními prvky byla odmítnuta ve dvou po sobě jdoucích referendech ve Francii a Nizozemí. Po neúspěchu tohoto projektu hledala EU jiné řešení, přičemž tlak na institucionální reformu byl naprosto enormní a zastiňoval a odsunoval řešení jiných velice naléhavých politických úkolů. Sám jsem tuto diskusi nazýval mlhou cudně zakrývající daleko větší problémy EU a umožňující zneužít a odmítnout pokusy o řešení těchto problémů oblíbenou mantrou o neexistenci reformní smlouvy. Německé předsednictví si tuto reformu vzalo za svou prioritu a vyvinulo obrovskou energii, aby jednání dotáhlo do konce. Česká vláda se na těchto jednáních aktivně podílela a maximálně využívala prostor, který měla k dispozici. Zdůrazňuji, že to bylo vůbec poprvé, kdy se ČR zúčastnila jako plnoprávný nejen aktivní hráč debaty o budoucí podobě primárního práva EU. Díky naší aktivitě a spolupráci s ostatními podobně smýšlenými členskými státy se nám podařilo dosáhnout určitého snížení konečné ceny za Lisabonskou smlouvu. Podařilo se nám prosadit posílení úlohy národních parlamentů ve fungování EU. Budou tak moci promluvit do legislativního procesu, který byl pouze doménou Evropské rady a Evropského parlamentu. Z iniciativy ČR byla smlouva doplněna o princip oboustranné flexibility, který umožňuje přenést pravomoci zpět na úroveň členských států, pokud se jejich výkon na úrovni EU ukáže jako neefektivní. K tomu může dojít buď prostřednictvím změny zakládajících smluv, nebo prostřednictvím zrušení legislativních aktů, zejména z důvodu porušení principu subsidiarity nebo proporcionality. Může se to zdát být pouze kosmetická úprava, ale je to vůbec poprvé, kdy evropské primární právo připouští přesun kompetencí zpět na národní úroveň. Dosud smlouvy pouze obsahovaly jednosměrný úprk směrem ke stále užší Unii.

ČR také připojila ke smlouvě jednostrannou deklaraci zdůrazňující Listinu základních práv EU, na kterou smlouva odkazuje. Tím jsme zabránili případnému dvojímu výkladu a expanzi práv a nároků nové generace. Do smlouvy se již nedostaly kvazistátní symboly, na které aspirovala zamítnutá smlouva o Ústavě pro Evropu.

Vláda také okamžitě reagovala na nález Ústavního soudu z 26. 11. 2008, v němž formuloval nutnost zvýšení parlamentní kontroly činnosti vlády v rámci EU. Připravili jsme tzv. Lisabonskou novelu jednacích řádů Senátu a Sněmovny, která tuto posílenou kontrolu zaručuje. Nový mechanizmus vázaného mandátu pro vládu zajistí, že kabinet nebude moci dát souhlas s rozšířením pravomoci Unie na základě přechodových klauzulí, tzv. pasarel, a rozšířené klauzule flexibility bez výslovného aktivního souhlasu obou komor Parlamentu. V průběhu ratifikačního procesu jsme také vnímali obavy některých politických subjektů z extenzivního výkladu Listiny základních práv a svobod a z možného prolomení poválečného československého zákonodárství. Plně jsme proto využili síly našeho předsednictví a do závěru březnové Evropské rady jsme po tvrdých diskusích, zejména s rakouskými a německými partnery, prosadili odkaz, že aplikace listiny musí vždy respektovat obecné zásady práva včetně zásady subsidiarity a zákazu retroaktivity. Skoro se mi chce říci: schvalte Lisabonskou smlouvu, způsobí totiž konec současného charakteru integrace. Svým centralistickým charakterem v žádném případě nereflektuje současnou praxi evropské politiky. Tato striktní lisabonská svěrací kazajka bude pouze akcelerovat již dnes patrné tendence některých států postupovat po evropské stezce pouze do té doby, dokud je to výhodné. Pokud jde o společný postup proti národním zájmům členských států, stále více se uchylují k individuálním řešením. Věřte, že o tom jako předseda Evropské rady vím úplně všechno.

Na konec jsem si nechal další aktuální a asi nejzávažnější důvod pro Lisabonskou smlouvu. Po ostudném sesazení vlády uprostřed předsednictví si již nemůžeme dovolit další ostudu. Když sečtu všechny, i jen hypotetické náklady, které může přinést tato smlouva, stále půjde o setinu škod, které nám způsobil tento neodpovědný a cynický krok. Tyto škody se již staly a jsou nevratné.

Neuvěřitelným způsobem jsme oslabili naši pozici a posílili tábor eurofederalistů. Čeští socialisté jasně a definitivně prokázali, že za jejich hloupou, lacinou, proevropskou rétorikou je pouze snaha naplnit jejich letitý sen o internacionálním charakteru socialistických bludů. Proletáři všech zemí, spojte se, to je jejich evropská politika. Hovoří-li tito lidé o jistotách, víme dnes už zcela jistě, o jaké jistoty jde. Jistota ostudy, jistota ztráty prestiže, jistota života na dluh, jistota závislosti, jistota malosti.

Předseda senátu Přemysl Sobotka

Nejčastějším argumentem odpůrců Lisabonské smlouvy je názor, že jejím podpisem se povede k reálnému omezení kompetencí České republiky v Evropské unii a ztrátě části národní suverenity a národních pozic.

Musíme si však otevřeně přiznat, že to jsme učinili již v roce 2004 samotným vstupem do Unie, a bylo to tehdy referendem. Zastánci Lisabonské smlouvy v ní naopak vidí další významný krok k prohloubení Evropské integrace a krok směrem k posílení akceschopnosti a jednoty Evropy.

Osobně si myslím, že krajní pesimismus ani krajní optimismus však nejsou namístě, a místo nich by měl nastoupit věcný realismus. Uvedu to na vlastním příkladě. Zhruba před 2 roky bych kritizoval Lisabonskou smlouvu pod dojmem tehdejších dominantních negativních jevů v procesu evropské integrace, které představovaly, a bohužel do značné míry ještě představují, byrokratizaci orgánů Unie, tendence k socialistickému dirigismu a plánování či určitou neochotu Bruselu a některých Evropských zemí naslouchat novým kritickým podnětům.

V poslední době si však více občanů i politiků v Evropské unii naštěstí tyto jevy uvědomuje a dává stále více najevo odpor k nim.

Na straně druhé jsme se však bohužel velice málo posunuli v otázkách řešení nutné společné evropské zemědělské, energetické a především bezpečností politiky. Když k tomu přidáme stávající globální finanční a ekonomickou krizi, je zcela nutné mít na stole nová pružnější, byť ne zcela dokonalá pravidla pro řešení těchto problémů. Mnoho našich politiků až fanaticky proklamuje své sympatie k evropské integraci a nedovolí sebemenší kritiku četných negativních jevů v Bruselu, ale na druhé straně nejsou schopni přinést unii jediný vklad. Jak jinak nazvat totální negaci českého předsednictví vyvoláním pádu vlády? To nebyla jen ostuda naší země, to byl podraz i na Evropu především vůči novým členským či menším zemím.

Znovu jsem si to naplno uvědomil při své nedávné oficiální návštěvě Skandinávie, a hlavně Švédska, které nás má vystřídat v čele Evropské unie. Naše v současnosti odstupující vláda projektovala dlouho dopředu kontinuitu předsednictví Evropské unie na ose Paříž, Praha, Stockholm, ale veškeré tyto snahy přišly vniveč kvůli lidem, kteří si nevidí dál než na špičku svého nosu, ale chtějí rozhodovat o osudech jiných lidí.

Proces Evropské integrace je během na dlouhou trať a věřím, že Lisabonská smlouva je jen epizodou na této cestě. Není všelékem a již vůbec není dokonalá. Jde o kompromis, tak jako u každé smlouvy v minulosti. Vždy záleží na lidech, kteří smlouvy naplňují. Pokud bude v Evropě vždy více Chamberlainů než Churchillů, tak nám žádná smlouva k zajištění svobody, solidarity, prosperity a bezpečnosti nebude k ničemu. Musíme se o popření tohoto nebezpečí aktivně postarat doma i na evropské úrovni. V tom vidím hlavní výzvu dneška. Věřím, že tak neuvažuji sám. Díky.

Senátor Jiří Oberpfalzer:

To, v čem navazuji na svého předřečníka, je zejména skutečnost, že ani stávající smlouvy o EU a o fungování EU, ale ani jejich případné budoucí novelizovaná podoba právě zde projednávanou Lisabonskou smlouvou neznají institut vyloučení. Stávající smlouvy, na jejichž základě funguje a existuje EU, nemají institut vyloučení. Pokud nebude schválena Lisabonská smlouva, nemůžeme být vyloučeni, nemůžeme se ocitnout pod kuratelou cizí moci, a to ani geograficky ani politicky. Prosím, aby se zde nepřehánělo. Já bych si dovolil vypůjčit jeden citát: „Evropa se stala ideologií.

My tady na Východě pamatujeme velmi přesně, jaké zničující výsledky může mít proměna myšlenky v ideologii, v abstraktní program, ve fanatické schéma, ve fixní ideu. Ideologie je byrokratizace myšlení. Ani velkolepost evropské ideje nemůže slušně přežít, dá-li se nakazit ideologickými reflexy." Projednáváme zde mrtvý dokument. To je třeba si uvědomit. Jak zde několikrát zaznělo, Lisabonská smlouva je jen nepatrnou mutací původní evropské Ústavy, která byla legitimní cestou zamítnuta dvěma referendy ve starých členských zemích. Co dále probíhá, je jakési spiknutí politických elit. Pan premiér se poctivě k tomu vyjádřil, když pojmenoval tento fakt jako vyjádření politické vůle evropských státníků. Přál bych si, abychom vyjádřili politickou vůli evropského lidu, přesněji lidu členských zemí EU. Evropští státníci vyjádřili svou vůli krásným způsobem. Řekli: Aha, když se budeme ptát lidí, setkáme se s potížemi. To je také termín, který v Lisabonské smlouvě existuje u jednoho absurdního paragrafu. Proto se tomuto názoru lidu musíme vyhnout.

Připomenu zde svůj oblíbený citát Bertolda Brechta, který ve své jedné knížce uvádí větu: Lidu se nelíbí jeho vláda? Vyměňme lid. Je to na podobné úrovni. Lidem se nelíbí náš plán, a proto nám to dal najevo, nesmíme mu dát podruhé příležitost, referendum se tedy nekoná.

Chtěl bych uzavřít tím, že bychom si měli být vědomi, že zde budujeme ideál velkého superstátu, který nikdo nepřiznal, nikdo neprověřil, zda si členské země a lid těchto zemí opravdu přeje vznik superstátu. Nikdo se jich na to neptal, protože by se dozvěděl, že ne. Proto tato operace odehrává pod pláštíkem mlhavých a nepřesných formulací např. v Lisabonské smlouvě, dříve ve smlouvě o evropské ústavě.

Projednáváme dokument, který byl třikrát odmítnut. Chci jen připomenout jednu věc, kterou jsem říkal v minulosti: k této tématice byla uspořádána pouze tři referenda. Pouze ve třech případech se zeptala politická reprezentace svého lidu na jeho názor. Ve všech třech případech byl odmítnut.

Přátelé, chystáme se schválit dokument, který si lidé nepřejí.

Senátorka Jana Jurenčáková

Minulý týden mě při návštěvě Skandinávie zaujal výrok předsedy finského Parlamentu, který řekl, že EU má být morálním lídrem. Plně s ním souhlasím. Pokud má být EU morálním lídrem, nesmí dopustit, aby byla znásilňována pravidla, která sama přijala. Pokud si EU sama stanovila, že se pro smlouvu musí vyslovit všichni členové kladně, v případě negativního referenda v Irsku měl být proces zastaven a mělo se začít hledat nové řešení, jako tomu bylo v případě negativního referenda o Evropské ústavě ve Francii a Nizozemí.

Dnes jsme v situaci, kdy se očekává trest za to, že by Senát Lisabonskou smlouvu neschválil. Kam jsme to dospěli? V ČR se stává pravidlem, že někteří zákonodárci porušují vědomě zákony a ještě k tomu nabádají ostatní - viz zdravotní poplatky. Má to být i normou v EU, která má být morálním lídrem?

Z dnešní debaty jsem dospěla k závěru, že naše vláda musela padnout pro to, aby se dnes musela napravovat reputace ČR schválením Lisabonské smlouvy. Nepodílela jsem se na pádu vlády a je mi líto, že padla, protože to byla vláda úspěšná. Uvědomuji si také, že EU potřebuje novou smlouvu i v souvislosti s dalším možným rozšiřováním.

Nebyla schválena Evropská ústava, nemusí být schválena Lisabonská smlouva. Může to být nová smlouva, která se může jmenovat třeba Pražská. Každý problém má své řešení, ale někdy trvá déle, než se nalezne, ale smlouva nesmí popírat přijaté demokratické principy, ale nesmí být taková, že by její přijetí mohlo předem představovat hrozbu pro jednotlivé členské státy.

Nesouhlasím s popíráním demokratických principů, a proto dnes nebudu hlasovat pro přijetí Lisabonské smlouvy.

senátor Jaroslav Kubera

Další z téže brožury: „Podoba systému včasného varování se mi zdá jako málo praktická. V EU bylo v letech 1998 - 2004 vydáno celkem 18.167 nařízení a 750 směrnic. Ačkoli se tyto právní akty z větší části omezují na úpravu zemědělství, dává již pouhé číslo tušit, jaká záplava papíru proudí denně Bruselem. Vzhledem k tomu považuji zajištění individuálního a kvalifikovaného testu subsidiarity za prakticky vyloučené. K tomu připočítejme krátkou stanovenou 8týdenní lhůtu. Ústavní smlouva počítala s ještě kratší, jen 6týdenní lhůtou. To je ta lhůta, kdy se posilují tzv. národní parlamenty. K dosažení takového rozhodnutí by bylo zapotřebí naplnit kvorum 1/3, popř. 1/4 národních parlamentů, což by ovšem vyžadovalo značnou mezinárodní koordinaci, jíž by mohlo být během zmíněných 8 týdnů dosaženo opravdu jen stěží."

A teď vám řeknu, z čeho jsem to citoval. Je to Hans-Jürgen Papier, nikdo jiný než předseda německého Spolkového ústavního soudu, který bude rozhodovat právě o osudu Lisabonské smlouvy.

Ony vždycky ty praktické ukázky jsou takové jasné. Další takový úryvek. Euroústava v přestrojení. Značnou podobnost mezi Lisabonskou smlouvou a smlouvou o ústavě pro Evropu, dvakrát zamítnutou v referendu, nepotvrzují jen srovnávací analýzy, ale také hlavní představitelé členských zemí a osoby zabývající se návrhem této smlouvy. Cituji:

„Základy ústavy jsme z velké části zachovali, to je fakt," Angela Merkelová, spolkový kancléř SRN v deníku Daily Telegraph.

„Posledním trikem je uchovat část změn v ústavní smlouvě rozdělením do několika textů. Největší inovace by se tak prostě daly doplňky ke smlouvám z Maastrichtu a z Nice. V textech se jako o celku bude hlasovat v národních parlamentech a mínění veřejnosti povedeme k tomu, aby přijalo návrhy, které se mu neodvažujeme představit přímo." To řekl Valéry Giscard d'Estaing 14. 6. 2007.

A další. Pokud je toto druh dokumentů, které se mezivládní konference chystá produkovat, jakýkoli předseda vlády může předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a říci: Podívej, vidíš, je to absolutně nečitelné. Typická bruselská smlouva. Nic nového. Nepotřebujeme kvůli tomu referendum. Giuliano Amato předseda Konventu patent Europe 12. července 2007.

Další úryvek: Hlasy politiků. My o něčem rozhodujeme, něco vyhlásíme a pak čekáme, jestli se něco stane. A pak pokud ovšem nepropukne nějaká revolta, pokračujeme v tom samém, protože mnoho lidí moc nechápe, o čem se rozhodovalo, pokračujeme pomalu krok za krokem, dokud nás něco nezastaví. Jean Claude Juncker, lucemburský předseda vlády během vyjednávání o evropských smlouvách.

V Lisabonu na to byla krásná myšlenka, že jsme v situaci žáby, kterou dáte do studené vody a pomalu ji ohříváte a ona nestačí včas vyskočit a pak se uvaří. Každému je jasné, že všechny velké říše v minulosti, ať to byly říše dobra nebo říše zla a Unie se považuje za říši dobra, se dříve nebo později rozpadly. To, že Unie směřuje k federálnímu státu, tomu opravdu nevěřit je velmi obtížné. Nebo si fakticky někdo umí představit, že až nabude účinnosti Lisabonská smlouva, zůstane ten nerovnoměrný stav, že v jedné zemi budou daně 15 %, v jiné 32, no přece logicky - ačkoli Švédové tvrdí, že v takovém případě z Unie vystoupí, se daňové otázky sjednotí. A tak to bude ve všech agendách, které se Lisabonskou smlouvou na Evropu přenesou.

To zásadní, co je každému pochopitelné, je to, že doposud se Evropa chovala tak, že dělala to, co jí její členské státy svěřily. Po Lisabonské smlouvě tomu bude přesně naopak. Členské státy budou moci dělat jenom to, co jim Evropská unie dovolí.

Chci věřit, že Evropu potká lepší osud, než ony zmíněné říše, přesto že to zatím tak nevypadá. Děkuji vám za pozornost.

Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg 

Je-li řečeno, že v Evropě větší státy mají a budou mít větší váhu než menší, tak si dovoluji poznamenat, že tak to bylo v dějinách lidstva vždy. Naprostou rovnost mezi státy nikdy nedosáhneme. Ale musíme přiznati jednu věc, že díky poválečnému vývoji v Evropě, tedy v západní Evropě nejdřív, ale potom i u nás, díky vývoje od Montánní unie k Evropské unii se tyto vztahy civilizovaly. Kdokoliv si vezme knížku dějin do rukou a začte se, jak se velké státy chovaly k menším státům ve stoletích minulých i v 20. století, jak se chovají jinde ve světě k menším sousedům, tak zjistíte, ten kromobyčejný pokrok, kterého bylo dosaženo díky vývoji v Evropské unii. Máme dneska zajisté právo zamítnouti Lisabonskou smlouvu. Nikdo nám to nezakáže, Brusel sem nevyšle ani tanky, ani bombardéry. Probudíme se zítra sice s jistou kocovinou, ale očividně se nic nezměnilo.

Nicméně víte, co to znamená, býti úplně izolováni v Evropě? A k tomu nejsme, prosím, ani v pozici Irska, které je ostrovem v Atlantiku, v přímém spojení na celý svět, nýbrž jsme uprostřed této Evropy obklopeni Evropskou unií. A v té se chceme opravdu izolovati? Víte, důsledky toho jste si nikdy nespočetli.

Tak v plné odpovědnosti člověka, který na dva a půl roku v české zahraniční politice pracoval a byl za ni zodpovědný, vás snažně prosím, i ty, kteří znají mé výhrady proti Lisabonské smlouvě, a já bych sám uměl uvést několik bodů, které se mi nelíbí a doufám, že v letech budoucích budou postupně vylepšeny, také spousta věcí se v bývalé Evropské unii pomalu opravilo, to není mrtvé společenství, v tom se pořád věci vyvíjejí, Evropská unie není něco, co je ustrnulého, Evropská unie je ještě v procesu vývoje a tudíž se tam ještě leccos snad i k lepšímu změní. A v této odpovědnosti, vědouc, co by to znamenalo pro nás, kdybychom se odloučili od evropského vývoje, vás prosím, abyste s touto smlouvou souhlasili. Ještě i z jednoho důvodu. Zítra začíná, jak známo, zde summit k východnímu sousedství. Je nám všem dobře známo, že v Evropské unii nastala ona únava z rozšíření, že spousta starých států má výhrady proti tomu, aby další státy, jako například ze západního Balkánu, byly přibrány do Evropské unie.

Když dneska řekneme NE, tak podkopáme pozici všech těchto států. To nám musí býti jasné, pak ani Chorvatsko, ani ostatní země nebudou mít možnost vstoupit do Evropské unie, což je jasné, že pozastaví jak hospodářský vývoj, tak vývoj v občanské společnosti, ke státům, které mají právní stav a kde se opravdu věci dávají do pořádku a kde překročí k závažným reformám. Všechny reformy, které začaly naše sousední státy, začaly v naději, že se stanou členy Evropské unie.

Chceme jim to definitivně zadrhnout, jenom, abychom uspokojili naše malé české ego? Myslím, že bychom jednali kromobyčejně nezodpovědně, nezodpovědně vůči Evropě, vůči sousedním státům a těm malým, připouštím, chudším státům, ty ještě nejsou členy EU, ale především nezodpovědně k vlastní zemi, vlastní republice. Proto vás prosím, odhodlejte se, dejte jasný signál, že jsme evropská země, že jsme země, která chce rozvíjet opravdu unijní Evropu a opravdu společnou politiku.

senátor Jiří Pospíšil:

Co se týče toho, vytvoří se samozřejmě agentura, která bude rozhodovat, co která země smí a nesmí nakupovat za obrannou techniku. Bude samozřejmě vytvářet taktiky. A myslím si, že během tak pěti let, přijmeme-li tuto smlouvu, tak v podstatě přestane existovat NATO.

A tím se dostávám ke druhé části, o které jsem chtěl mluvit na začátku, a to jsou ty hrozby. Tady zazněla řada hrozeb, jak budeme izolovaní, jak spadneme do chřtánu Ruska, jak nás vytlačí na okraj Evropy, jak budeme na vedlejší koleji a mimo hlavní proud. A já se ptám, která evropská země to udělá, která evropská země nás, řádného člena EU, vytlačí jenom proto, že využijeme své právo, která nás vydá do chřtánu ruského netvora. A není to demokratická země, jak tady říkal kolega Štětina. Zajímalo by mě, jestli to bude Německo, jestli to bude Polsko nebo jestli to bude Anglie, která nás vydá těm Rusům, a proč se nás nezastane NATO, když jsme tam také řádnými členy.

To jsou moje otázky, protože když říkáte takové hrozby, tak musíte také říci to „B", kdo to udělá, kdo řádnou zemi, která prostě bude hlasovat v Parlamentu podle svého práva, tak jak chce a udělá řádné rozhodnutí, kdo ji chce ostrakizovat. Bude to Řecko, nebo ,nedej bože, Irsko? Já tomu nevěřím. Já tomu prostě nevěřím. A mohu se odvolat na zkušenosti. Co se stalo s Dánskem, když neschválilo kdysi Maastrichtskou dohodu? Jaké škody to přineslo Dánsku, jak bylo vytlačeno na okraj nebo vrženo do spárů nějaké komunistické ideologie? Nebylo. Dostalo své výjimky, byly potvrzeny všechny věci, které žádalo, a pak to bylo schváleno.

Co se stalo Holandsku, které neschválilo evropskou Ústavní smlouvu? Zajímalo by mě, kdo a jak vytěsnil Holandsko na okraj evropské politiky, kdo izoloval Holandsko?

A co se stalo Francii? Co se stalo Irsku za to, že řeklo, že ne? Dostalo dokonce nabídky, že jejich požadavky, některé z nich dokonce z našeho hlediska ne zcela správné požadavky, budou včleněny do další smlouvy.

Zajímalo by mě, co se stalo dalším zemím, které odmítly, a vzpomněl bych si možná ještě na některé další. Co se stalo Anglii, když odmítla společnou zemědělskou politiku? Pokud vím, dostala peníze, které vyplácíme mimo příspěvek do rozpočtu EU, platíme přímo Anglii za to, že nevyužívá dotací.

Já jsem neslyšel o tom, že by EU někoho někdy diskriminovala. A jestli někdo tvrdí, že by se to mělo stát nám, tak ať řekne, kdo je ten, kdo by nás diskriminoval, kdo je ten, kdo prostě škodí a kdo nedbá demokratických principů v Evropě. Všechna tato varování s nedozírnými následky já přece už znám. Vždyť já jsem je poslouchal řadu let. Já přece nepotřebuji poslouchat takovéto v podstatě nesmysly, pokud to někdo neřekne konkrétně. Dokonce, když se jakoby neformálně domluvili na ostrakizaci Rakouska, tak jak dlouho to vydrželo? Pamatujete si, když Haider vstoupil do vlády, jak celá EU řekla, že to nepřipustí a že tam nebudou jezdit. Vždyť tam náš náměstek Svoboda, nebo to byl ministr tehdy, já už nevím, chvílemi byl náměstek, chvílemi ministrem, jel tři týdny poté. Tak jaképak hrozby.

Kdo si dnes vzpomene na to, že prostě dnes tato strana je normální vládní stranou a v podstatě se nic neděje.

Já prostě na tyto hrozby nevěřím a ten, kdo jimi hrozí, by je měl doložit a měl by říci, která evropská země je tak nedemokratická, že prostě bude pořádat takovéto věci, právě proto, že tím poruší všechna pravidla, která v EU existují.

A proto tvrdím, že všechny tyto hrozby jsou nepravdivé. Děkuji.

Senátor Jiří Žák:

Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes tady toho bylo řečeno hodně a samozřejmě o Lisabonské smlouvě toho lze říci hodně. Já se domnívám, že pan premiér Topolánek velmi přesně charakterizoval všechno to, co se dalo říci zde. Sám za sebe bych chtěl poznamenat, že jsem velmi eurorealista a že jsem vysoce proevropský. V tuto chvíli máme před sebou dokument, kdy můžeme říci „ano" a můžeme říci „ne". Obě ta řešení jsou špatná. Jedno je hodně špatné a druhé je ještě horší. Tím, že řekneme „ano", tak se vracíme někde do roku 1968 - trošku to možná parafrázuji - do doby reálného socialismu. Jestliže řekneme „ne", je riziko, že se vracíme do roku 1977. Z mého pohledu největší riziko, které vidím, je riziko toho, a jak jsem řekl na začátku, jsem velmi proevropský, že obě tato řešení vedou k rozpadu EU v nějakém budoucím horizontu. Jakýkoli společný stát typu federace, a to je jeden z mezikroků, který máme před sebou, nás vede k tomu historicky, že k tomu může dojít. Tím, že nebude ratifikovaná smlouva, může dojít přesně k témuž. Z mého pohledu to, co tu teď prožíváme, je test loajality. Já se domnívám, že měla být přerušena ratifikace Lisabonské smlouvy minimálně do období, než bude dokončena v Irsku. To si nejsem zcela jistý, že je správně, že se to referendum opakuje, ale to není náš problém, je to problém Irska.

Na základě těchto skutečností jsem předeslal, že se budu rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a já z těchto dvou špatných variant nemůžu vybrat ani jednu. Já hlasovat nebudu. Děkuji.

místopředseda vlády ČR pro evropské záležitosti  Alexandr Vondra

Nyní se na závěr pokusím říci několik shrnujících argumentů, proč bychom se k Lisabonské smlouvě měli dnes postavit čelem.

Za prvé - závazky mají být dodržovány. Smlouvu jsme jménem vlády podepsali, jeden a půl roku ji diskutujeme a nyní přišel čas ji schválit. Nejsme v situaci, kdy si můžeme dovolit hazardovat s pověstí země, která umí ručit za to, k čemu se svým podpisem přihlásila.

Za druhé - Senát se před rokem obrátil se svým podáním k Ústavnímu soudu se žádostí o stanovisko slučitelnosti smlouvy s naší Ústavou. Rozhodnutí Ústavního soudu, jakkoliv bylo dnes diskutováno, je jasné. Ve všech sedmi podáních Senátu soud konstatoval, že smlouva v rozporu s ústavním pořádkem není.

Za třetí - nejvíce politicky problematická místa se díky důsledné politice také této komory Parlamentu podařilo šetřit. Novela jednacích řádů Sněmovny a Senátu o tzv. vázaném mandátu, kterou jsme dnes schválili, neumožní exekutivě přenášet další pravomoci na evropskou úroveň, aniž by k tomu předem získala výslovný souhlas Parlamentu. Demokratická kontrola tak zůstane zachována.

Za čtvrté - doprovodné usnesení Sněmovny o zákazu retroaktivity působení Listiny práv a svobod jsme prosadili do závěrů Evropské rady v březnu. Ti, kdo šíří nesmyslné obavy z návratu majetku sudetským Němcům, nemají pravdu. Naopak, smlouva nic takového neumožňuje a nám se navíc podařilo toto zdůraznit v závěrech.

Za páté - často a právem říkáme, že nechceme, aby Brusel řešil to, co řešit nemá a nemusí, protože je to možné lépe řešit na národní úrovni. Smlouva nám dává možnosti, jak tento postoj prosazovat. Chce to jen aktivitu. Nejen že akcentuje princip subsidiarity, ale také zavádí konkrétní postup, jak dodržování této zásady vymáhat. Zavádí totiž možnost, aby národní Parlamenty podávaly žalobu k Evropskému soudnímu dvoru. S tím souvisí také celkové posílení národních Parlamentů v systému rozhodování. Smlouva posiluje demokratickou kontrolu ze strany členských států systémem žlutých a oranžových karet. Nyní půjde o to, abychom se mi i naši zákonodárci naučili tuto možnost využívat.

Za šesté - až dosud všechny smlouvy o EU předpokládaly pohyb pouze jedním směrem. Lisabonská smlouva poprvé říká, že kompetence jsou možné přenášet oběma směry, nejen na unijní úroveň, ale také zpět na členské státy. Považuji to za jasný signál proti překotné snaze o federalizaci, na kterou Unie není a dlouho nebude připravena.

Za sedmé - bylo tu dnes vícekrát řečeno, že na dnešní jednání Senátu hledí s nadějí i obavami naši přátelé v Chorvatsku, Srbsku a dalších balkánských zemích, které v Unii nejsou, ale hodlají tam vstoupit. Nedopusťme proto, aby ti v Evropě, kteří chtějí rozšiřování zpomalit nebo zastavit, a mnozí v Paříži či Berlíně se tím netají, použili naše případné NE jako záminku pro zastavení tohoto procesu.

Za osmé - samozřejmě zdaleka ne vše nám ve smlouvě vyhovuje. Náklady, které budeme platit, nejsou zanedbatelné. Smlouva je kompromis, ale kompromis není sprosté slovo. Nikdo není úplný vítěz ani úplně poražený, každý něco ztrácí a zároveň něco získává. Smlouva však dává jasná pravidla hry, a ta jsou pro nás, zemi v srdci Evropy, s naší historickou zkušeností včetně válek a konfliktů, na které jsme vždy spíše dopláceli, než z nich něco získávali, rozhodně lepší, než cesta k zákonům džungle, kde platí právo silnějšího.

Tím my nejsme. Potřebujeme spojence, potřebujeme spoluhráče a potřebujeme pravidla hry. Izolace a osamění není pro naši zemi řešením.

Za deváté, Češi jsou jako jednotlivci převážně inteligentní a schopní lidé, kteří se v Evropě dokáží prosadit. Nemám o tom pochybnosti. Volný trh a svobodný pohyb lidí, zboží, služeb, a kapitálu přináší každému z nás velké možnosti k uskutečnění jeho či jejích snů a záměrů. Naposledy jsme pocítili výhody, když jsme se stali součástí Schengenu. Nemůžeme ovšem očekávat, že budeme jen konzumovat výhody ze svobodného pohybu a nepřevezmeme žádnou zodpovědnost a nebudeme ctít pravidla, která platí pro všechny.

Za desáté, vím, že jsou v této místnosti mí přátelé skeptici, kteří smlouvu nechtějí. Nesouhlasím s nimi, ale rozumím jim a třeba bránit jejich právo na názor. Konec konců jejich kritická důslednost je pro náš Senát přidanou hodnotou. Z osobní zkušenosti vím, že hájit naše pozice na evropském kolbišti není a nebude jednoduché. Potřebujeme my i naši následovníci hlídací psy v zádech. I když se nebudeme zlobit, když budou trošku s odstupem.

Také tito skeptici ale mohou na této smlouvě najít něco pozitivního. Pokud např. dospějeme jako země k názoru, že pravidla hry nám nevyhovují, tak je to právě Lisabonská smlouva, která jako první zavádí jasná pravidla pro vystoupení z Unie. Nyní nic takového možné jednoduchým způsobem není.

Za jedenácté, jsem přesvědčen, že většina našich občanů vystupovat ani vyčlenit se z možnosti, podílet se na rozhodování nechce. Uvnitř můžeme pravidla hry ovlivňovat, venku šanci nemáme. Za dvanácté, hodně se mluví o tom, že stojíte znovu před naší osudovou volbou, zda Západ či Východ. Jistě, je to zjednodušení, ale v jádru je to dilema stále živé a zároveň staré jako náš národ. Z geopolitického postavení mezi Německem a Ruskem se nevyvážeme, je to náš osud. Co je lepší? Být s Německem a dalšími, kteří jsou pevnou součástí pravidel Evropské spolupráce, anebo se znovu vystavit tlaku východní mocnosti, která často žádná pravidla hry neakceptuje a nerespektuje a která se svých zájmových sfér a geopolitických ambicí nikdy úplně nevzdala, jak nám opakovaně dokazují výroky jejích čelných politiků.

Uvedl jsem tucet důvodů pro. Ano, mohl bych uvést také jedenáct nebo deset důvodů proti. Neudělám to. Dnes přišel čas rozhodnutí a v takovém čase je nutné přestat se klátit jako třtina ve větru. Pro něj i pro vládu je volba jasná. Říkáme Lisabonské smlouvě ano. A vás, kteří jste se snad ještě nerozhodli, prosím, postavte se k této volbě čelem a řekněme své ano také. Děkuji.

Více:
Lisabon možná čeká nová ratifikace. Kvůli "fantomům" v europarlamentu
Podle Fischera je možné schválit Lisabon ještě letos
Klaus připustil, že Lisabon nakonec vstoupí v platnost
Senátoři podali druhou ústavní stížnost na lisabon
Kompletní výsledky na ParlamentníchListech.cz