Že lidská práva nebudou prioritou stávající vlády, se ukázalo hned na začátku. Post ministra pro lidská práva byl zrušen a zůstal pouze post zmocněnce. Rozdíl z vnějšího pohledu nepatrný, ve faktickém významu ale naprosto zásadní: ministr či ministryně se totiž účastní zasedání vlády a tudíž možnost ovlivňovat nejrůznější agendy ve prospěch lidských práv a rovných příležitostí má nesrovnatelně větší.

Poradce a zmocněnkyně

Nejenže byla lidská práva v úřednické hierarchii ponížena, ale vládní představitelé zároveň dlouho marně hledali osobnost, která by na post zmocněnce po Michalu Kocábovi nastoupila. A tak se první osobou zodpovědnou oficiálně na Úřadu vlády za lidská práva ve funkci premiérova poradce stal Roman Joch, bývalý ředitel superkonzervativního fundamentalistického Občanského institutu, odpůrce antidiskriminačního zákona a konceptu lidských práv tak, jak je dnes vnímán mezinárodními institucemi. Lidskoprávní organizace proti jeho jmenování dokonce protestovaly. Když pak Nečasova vláda po půl roce hledání konečně našla, přišla s nynější zmocněnkyní Monikou Šimůnkovou - osobou naprosto neznámou většině těch, kteří se na poli lidských práv v naší zemi léta angažují, osobou bez zkušenosti se státní správou, která ani nebyla výraznou osobností dlouhodobě se v boji za lidská práva angažující. Dnes, po pěti měsících jejího působení, lze konstatovat, že se naplnily obavy v době jejího jmenování: jedná se o nevýraznou úřednici, která pokud vůbec na veřejnosti vystoupí, pak se striktně drží hesla „hlavně nic kontroverzního". Nakonec není se čemu divit: vláda, které je lidskoprávní agenda lidských práv úplně ukradená, si na takový post žádného aktivního bojovníka či bojovnici posadit nemůže.

Vládní poradní orgány