K tématu: Dělá problém Klausovi i Topolánkovi. Politická korektnost
Ekonomická reforma a politické strany
Podařilo se mu také ukotvit standardní systém politických stran profilujících se na pravolevé škále, když Občanské fórum jako jeho předseda přetransformoval na politickou stranu a později na ODS.
- Téma: Klaus
Jako český premiér se poté, co v obou zemích vznikly dvě naprosto odlišné politické reprezentace a dohoda na fungující federaci se Slováky se zdála stále obtížnější, podílel na rozdělení československého státu a měnové odluce.
Více k jubileu:
- Klaus dnes oslaví sedmdesátiny
- Klaus oslaví sedmdesátiny. Gratulanti mu sepsali knihu
- Oslava prezidenta Klause: Dorazila i elita z 90. let
- Klausovi je dnes sedmdesát. Přání milá, ironická i ošklivá
Sarajevský atentát a oposmlouva
Jako český premiér pokračoval v pravostředové koalici ODS, ODA a KDU-ČSL v reformách, avšak k Václavu Havlovi blízké „pravdoláskové" křídlo ODS využilo v roce 1997 přibývajících ekonomických obtíží k provedení takzvaného Sarajevského atentátu a po neúspěšné snaze ovládnout ODS a odstranit Klause z funkce předsedy, založilo Unii svobody, která se pak se „sarajevskou" KDU-ČSL, později mimoparlamentní ODS a DEU stala součástí Čtyřkoalice, později Koalice, která měla nabízet pravicovou alternativu proti klausovské ODS.
Po volbách v roce 1998 se předsedové dvou nejsilnějších stran Václav Klaus za ODS a Miloš Zeman za ČSSD dohodli na takzvané opoziční smlouvě, neboť Unie svobody a KDU-ČSL nepřistoupily na jejich nabídky na sestavení vlády. Miloš Zeman se tak stal předsedou menšinové vlády a Václav Klaus předsedou sněmovny. Jako doplněk opoziční smlouvy byl uzavřen i takzvaný toleranční patent.
Tři premiéři ČSSD a euroústava
Poté, co ODS skončila ve volbách v roce 2002 jako druhá po ČSSD, a premiér Vladimír Špidla sestavil levostředovou koalici s KDU-ČSL a Unií svobody, kandidoval Václav Klaus na prezidenta republiky, kterým byl v únoru 2003 zvolen. Předsednické křeslo v ODS po něm převzal Mirek Topolánek. Během Klausova prezidentství země vstoupila do EU.
Klaus zažil během tohoto sněmovního období tři premiéry ČSSD: Vladimíra Špidlu, který rezignoval po neúspěšných volbách do europarlamentu, Stanislava Grosse, který podal demisi kvůli skandálu s financemi, a nakonec Jiřího Paroubka, který byl předsedou ČSSD do loňských červnových voleb. Během této doby byl nejvýraznější spor mezi vládou a prezidentem o evropskou ústavu, kterou nakonec odmítli Francouzi a Nizozemci v referendu.
Falešný a prázdný Topol a Lisabonská smlouva
Po volbách v roce 2006 Klaus jmenoval dvakrát premiérem Mirka Topolánka, kterému se na podruhé s pomocí přeběhlíků podařilo získat důvěru sněmovny pro koaliční vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Začala se prohlubovat propast mezi čestným předsedou ODS Klausem a premiérem Topolánkem.
Klaus kritizoval, že Topolánek příliš ustupuje zeleným a ODS se posouvá doleva. Hlavní spor byl ale o Lisabonskou smlouvu, která je, jak se většina expertů shoduje, přejmenovanou euroústavou v jiné formě. Klaus se vzdal také čestného předsednictví ODS.
ODS měla v programu vždy takzvaný eurorealismus, tedy podporu vstupu do EU, ale bez dalšího prohlubování centralizace a zachování suverenity členských států. Mirek Topolánek proti programu a usnesení kongresu ODS Lisabonskou smlouvu podepsal a prosadil její schválení v obou komorách parlamentu. V Senátu byla schválena až po pádu Topolánkovy vlády během českého předsednictví.
Úřednická vláda a Nečas
Premiérem „úřednické" vlády s důvěrou ODS, ČSSD a Strany zelených se stal Jan Fischer. Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podpisem ratifikoval, i když zvažoval svou rezignaci.
Po červnových volbách se stal premiérem nový předseda ODS Petr Nečas, který sestavil koalici s TOP 09 a VV. Funkční období Václavu Klausovi vyprší na začátku roku 2013.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Citáty Václava Klause:
O Evropské unii
Mně se zdá, že zde narůstá nový pohled na vystupování českého politika v zahraničí, že se bohužel znovu vracíme k neblahým tradicím naší země a že vystupování českého politika v zahraničí chválíme jen tehdy, jedná-li se o servilní přitakávání mocným...jak jsme na to byli desetiletí či staletí zvyklí při jednáních tu ve Vídni, tu v Berlíně, tu v Moskvě a teď snad v Bruselu. Myslím, že je řada našich politiků, kteří se vždy s určitým mocným zahraničním příznivcem za zády snaží likvidovat politického protivníka denunciacemi z údajně nedostatečné lásky a loajality tu k tisícileté říši, tu k Sovětskému svazu a dnes málem by se chtělo říct k Evropské unii.
...
Neusilovali jsme o vymanění se ze sovětského impéria proto, abychom svou nově nabytou svobodu a suverenitu odevzdali evropským strukturám, na jejichž fungování budeme mít jen minimální vliv. Neodmítali jsme komunismus proto, abychom byli nuceni nahradit svobodný trh byrokratickým a přeregulovaným evropským modelem sociálního státu, který dlouhodobou prosperitu zajistit nemůže.
...
...celá idea Evropy by neměla být založena na příliš zjednodušeném zavržení vlastenectví a národního cítění. Měli bychom připustit legitimitu slova národ (a ne se za něj stydět), neměli bychom akceptovat zavádějící a falešný názor, že Evropa musí být velká, silná, jednotná, inženýrsky vykonstruovaná a kontrolovaná shora, aby přežila dnešní ekonomickou, politickou a vojenskou konkurenci ve světě.
...
Udělejme vše proto, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno. Zda tomu tak bude, záleží na každém z nás. Ostatně jako vždycky.
...
Socialisté vždycky chtěli, aby se proletáři všech zemí spojili. Předstupněm či předobrazem postmaastrichtské Evropské unie byl Sovětský svaz, jeho národnostní politika, už od roku 1917. Druhým rysem evropské integrace je dominance levicového vidění světa, které chce více státu a méně občana. Leckdy se toto vidění špatně prosazuje doma, ale mnohem lépe na dálku, v evropské dimenzi, kam volič velmi málo dohlédne. Objevil jsem Hayekův text z konce 40.let, kde napsal: socialisté, kteří prohrávají ve volbách doma, utíkají do nadnárodních organizací. Je fascinující, že se od té doby nic nezměnilo.
O globálním oteplování
Globální oteplování způsobené lidmi je nesmyslná fikce. Dá se naopak předpokládat, že když se oteplí oceán, nad Antarktidou bude více sněžit a masa ledovců naroste.
O sudetských Němcích
Fakt, že jsme byli jednou ze šestnácti vítězných zemí druhé světové války a že také z toho odvozujeme jisté závěry a nároky, které nikomu nedovolíme zpochybnit, patří k oněm historickým tradicím, na nichž stojí náš současný stát a jeho budoucí existence, vážnost a prosperita.
O Schengenu
Vlast ale není ani imaginární věcí bez vymezení, bez vykolíkovaných hranic, pouhá myšlenková entita, jak se nám kdosi snaží namluvit. Nebudu možná populární, ale s pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas. Ty minuty nestojí vůbec za řeč, to nejsou tři hodiny jako za komunismu. Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí, co může být na opačné straně téže mince.
O ekonomické transformaci
Zásadně odmítám hodnocení 90. let jako neúspěšné, odmítám debatu o tom, co se všechno poztrácelo. Diskutujme o tom, co se všechno získalo, co se všechno dosáhlo, co se všechno udělalo. O tom, že transformační proces přechodu od komunismu k svobodné a tržní společnosti byl u nás mimořádně úspěšný a úspěšnější než ve všech podobných zemích, není sporu.
O registrovaném partnerství homosexuálů
Manželství považuji za tradiční instituci jednoho typu, jsem pro to, ať si udělají jakékoliv uspořádání ostatních vztahů. Ale plést to s rodinou a manželstvím - jsem zásadně a fatálně proti.
O enviromentalismu
Environmentalismus jako metafyzická ideologie a světonázor nemá s přírodními vědami a s klimatem absolutně nic společného. Bohužel nemá nic společného ani se společenskými vědami a stává se módou dnešní doby, to mě děsí... je jisté, že environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví.
O antidiskriminaci a pozitivní diskriminaci
Před listopadem 1989 jsme zavádění „pozitivní diskriminace" považovali za „pouhý" omyl Západu, který neprožil komunismus, který chtěl konstruovat - podle apriorních představ - lidskou společnost . Dnes se i u nás - po této tragické zkušenosti - bohužel také vážně debatuje o stejných věcech, např. o tom, že by školy a úřady měly přijímat zaměstnance „vyváženě" podle rasy, věku či pohlaví. Leccos nám v tomto smyslu navíc nařizují Evropské směrnice. Tzv. antidiskriminační legislativa je - a nemůže tomu být jinak - založena na velmi sporných zákazech a příkazech. V mnoha ohledech jde proti principům volného trhu, proti nedotknutelnosti vlastnictví a proti lidské svobodě. Dalo by se též říci, že je tato legislativa je typickým projevem evropeismu.
O hrozbě neototality a politické korektnosti
V prvních letech jedenadvacátého století máme jiné starosti. Znovu je třeba zabývat se zachováním svobody, protože vznikla její nová ohrožení spojená s postdemokracií, s evropeismem, s politickou korektností, s multikulturalismem, s arogantním environmentalismem, s pozitivní diskriminací, s lidskou nepokorou a zejména s novou, minulostí jakoby vůbec nepoučenou vírou v řešení lidských problémů shora, státem, přerozdělováním, regulací.
...
Politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby, je stejně děsivá jako marxismus, vrací nás nekonečně dozadu
O imigraci a multikulturalismu
Masová migrace vznikla jako falešná ideologie, že je jakýsi nárok, obecné lidské právo potulovat se kdekoliv po světě. Tímto obecným lidským právem jsou potlačována elementární občanská práva lidí, kteří žijí v různých entitách. To už je jev kolektivistický, skupinový a z definice naprosto špatný....Když někdo chce imigrovat, nechť se přihlásí k asimilačnímu úmyslu.
...
Koktejl, o nějž multikulturalisté usilují, bude nestravitelný a povede k novým hlubokým frustracím a k narůstání napětí mezi odlišnými kulturními a civilizačními okruhy. První náznaky takové budoucnosti vidím v Evropě v podobě současného „stěhování národů". Konflikty, které v některých zemích toto umělé prolínání kultur již dnes vyvolává, jsou pouze náznakem budoucího střetu, k němuž - pokud bude vše takto pokračovat - neodvratně musí dojít.
...
Masová migrace, zejména v evropském kontextu, je umělý jev vyvolaný falešnou dobromyslností a dobrotou některých bohatších zemí, jejich falešnými sociálními systémy, demotivující lidi pracovat a lákajících lidi z různých, daleko chudších světů.
...
...když jdu po Praze a jsem na pražském letišti, když vidím tu neuchopitelnou změť obleků, barev pleti, typu lidí, nevím, jestli si přeji, aby dolehla na Prahu, aby ji změnila k obrazu svému. Nejsem si tím jist...
O českém národě a vlastenectví
Neponižujme se, nepoklonkujme, to se nevyplácí. Buďme hrdí na to, co jsme. Na jednom předvolebním mítinku mi řekl jeden pán: ´Jsem hrdý na to, že jste na český národ hrdý.´ Moc si jeho slov vážím.
...
Milujeme svou vlast z řady důvodů. Z pocitu vzájemně sdílených hodnot, z pocitu úcty k našim předkům, ze společně prožité a leckdy protrpěné minulosti, ze společné kultury, v neposlední řadě i jazyka a z mnoha dalších věcí.
...
Historie nám...tisíckrát připomněla, že lidé na svou vlastní zemi bývají hrdi právem, že se s ní často v kladném slova smyslu identifikují, a že jde o přirozený celek, se kterým je spojeno mnoho pozitivních, nezastupitelných věcí (ekonom by řekl „veřejných statků").
...
Je pravda, že u nás často přejímáme určitá schémata, která vedou ke skepsi a sebemrskačství. Mnohem méně je u nás slyšet hrdá řeč, která připomíná, že naše země má mimořádně pohnuté dějiny, v nichž je velké množství statečných žen a mužů, díky jimž jsme dnes vůbec zde. A že je naší povinností uchovávat tyto tradice jako dědictví, s nímž není možné nakládat podle něčí libovůle nebo krátkozrakého prospěchu. Kdo se dnes chce tvářit, že je „moderní" žádné dějiny raději nemít nebo se k nim chovat „stydlivě", abychom nepůsobili na své okolí jako nacionalisté, ten ve skutečnosti nevěří ani ve svou budoucnost.
...
Zrovna tak jako je entitou každý jednotlivec, každá rodina, ve které se nachází, komunita, která je nad ní, tedy obec, město, místo, kde žijeme, zrovna tak je přirozenou entitou stát...Jakási česká státnost v nesporné proměnlivosti zde existuje již zhruba jedenáct století. Považuji za svou povinnost ´bojovat´ s lidmi, kteří uvažují o jisté dočasnosti našeho státu v budoucí nadnárodní Evropě.
...
Věřím v Českou republiku. Věřím v lidi, kteří v ní žijí. Mám svou zemi rád a zůstanu zde aktivně pracovat, ať už dnešní volba dopadne jakkoli. Hlavně ale budu vždy usilovat o to, ať nám zůstane naše svoboda a naše národní soudržnost. Před pěti lety jsem - protože má právě v těchto dnech výročí - při stejném projevu citoval Aloise Rašína, dnes opět zvolím jeho citát. Těsně před svou smrtí řekl památná slova: „budeme-li všichni držeti k sobě, udržíme republiku".
...
Nemyslím si, že existence moderního českého státu a národa, ať už jako součásti Rakouska-Uherska nebo v podobě Československa či v posledním desetiletí v podobě samostatného českého státu, je jen dočasným intermezzem mezi jednou idylickou dobou bez státu, a druhou idylickou dobou bez státu. Nepřeji si, aby zrod České republiky byl jen epilogem české státnosti a aby naše státnost byla pohřbena v nadnárodních evropských strukturách.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
