Obdobně jako postmodernismus, nebere ani teoretická a politická doktrína multikulturalismu v úvahu dva klíčové rysy kulturní plurality. Kromě nesporné diversity jednotlivých kulturních identit, jež tvoří východisko a rozhodující diskurz multikulturalismu, je totiž neméně evidentní souvislost mezi jednotlivými kulturami a jejich vývoj, který je nezřídka výsledkem prokazatelného vlivu jedněch kultur na kultury jiné. Tyto dvě podstatné skutečnosti a jejich vztah doktrína multikulturalismu zpravidla přehlíží, a tak se vystavuje oprávněné kritice.

V poslední době se multikulturalismus stal závažným politickým problémem, a to zejména v Evropě. Český prezident Václav Klaus2 již v r. 2005, a po něm německá kancléřka, francouzský prezident a britský ministerský předseda nedávno důrazně prohlásili, že multikulturalismus selhal.3 Je tedy na místě otázka, proč se nejen politické selhání multikulturalismu takto dramaticky konstatuje právě v Evropě.

Odmítnutí multikulturalismu vrcholnými představiteli tří nejvýznamnějších členských států Evropské unie je zjevnou reakcí na závažné vnitropolitické problémy, jež nejen v Německu, Francii a Velké Británii způsobuje neúspěšná integrace menšin, pocházejících z prostředí islámské kultury. Zjevnou příčinou této skutečnosti se stalo převzetí multikulturalistické ideové konstrukce uvedenými státy a její operacionalizace do závazných pravidel státní politiky uplatňované vůči občanům pocházejícím z jiných kulturních okruhů. To konkrétně znamenalo, že státní politika zaváděla a podporovala oddělování menšin od většinové populace na základě jejich chování a jednání, jež jsou běžná v zemích jejich původu. Na multikulturalismu založená státní doktrína tak nejen v uvedených třech členských státech Evropské unie závažným způsobem intenzifikovala výrazně konfliktní vztah islámských kulturních vzorců ke kulturním vzorcům evropským, jak se projevují v právně-politické rovině.

Státní doktríny multikulturalismu tím v jednotlivých evropských státech způsobily a souvisle podporovaly, resp. utvrzovaly vznik a posilování bikulturní společnosti. Právně-politická jednota ústavně demokratického státu se tak očividně narušila, rep. zpochybnila. Odmítnutí dosud vehementně uplatňované multikulturalistické doktríny vrcholnými představiteli tří nejvýznamnějších členských států Evropské unie bylo sebezáchovnou reakcí na závažnou a stupňující se krizi, kterou zavedení a dlouhodobé uplatňování multikulturalistické ideologie v konkrétní vnitropolitické praxi jejich států způsobilo.

Podstatou krize jsou závažné politické důsledky státním aparátem operacionalizované a prosazované multikulturalistické ideologie. Neznamenají nic menšího než popření obecné platnosti ústavně demokratické zákonnosti, tedy demokratické, ústavně definované spravedlnosti pro všechny občany státu. To konkrétně znamená, že ústavně zaručená občanská práva a svobody přestávají v daném státě platit pro každého občana bez výjimky, neboť se místy nahrazují ústavě protichůdnými právy a nároky kolektivní povahy. Tím se ruší platnost ústavy na celém státním území, a tak závažně narušuje a podlamuje státní svrchovanost, resp. státnost jako taková.