Dámy a pánové,

v prvé řadě bych chtěl poděkovat za pozvání na váš sněm, pro mě je to skutečně nejenom ctí, ale i velmi důležitým podmětem a zpětnou vazbou a proto sem pravidelně jezdím už jako ministr práce a sociálních věcí a později i jako premiér a považuji to za nesmírně užitečně strávený čas.

Za druhé mi dovolte, abych poděkoval Svazu průmyslu a dopravy za velmi užitečný dialog, který vedeme celoročně, kdy velice úzce konzultujeme celou řadu záležitostí a vytváříme společné pracovní skupiny. Svaz průmyslu a dopravy má velice silný a podnětný vliv na ekonomickou a rozpočtovou politiku této vlády pod mým vedením a já si této spolupráce nesmírně vážím.

Za třetí mi dovolte poděkovat vám, představitelům českých průmyslových podniků a firem, za vynikající práci, kterou odvádíte. Děláte České republice vynikající renomé. Pověst českého průmyslu jde celým světem jako pověst velice kvalitního hospodářského odvětví. Nesmírně si vážím vašeho úsilí prosadit se na exportních teritoriích, ale zvlášť si vážím jedné věci, kterou jsem zaznamenal od posledního kvartálu roku 2008, kdy vlastně přišel takový první záchvěv ekonomické krize do naší země. Vážím si vaší péče o vaše zaměstnance. Čeští průmysloví podnikatelé prokázali jednoznačně, že chtějí stavět na kvalitních lidech a viděl jsem prakticky ve sto případech snahu držet lidi, dát jim práci, na čas snížit své zisky, jít do ztráty, ale udržet kvalitní a věrné zaměstnance. Nesmírně si této vaší politiky soudržnosti vážím a chci říci, že si zaslouží ocenění. Právě proto jsme ještě v minulém volebním období rozjeli programy, na které se teď navazuje v podobě českého kurzarbeitu, tzn. kombinace podpory zaměstnavatelů za účast zaměstnanců v různých vzdělávacích kurzech ve snaze udržet zaměstnanost, udržet kvalifikované zaměstnance. Toto by ale nešlo bez vaší iniciativy. Stát na to může dát peníze, může něco vymyslet, může to podpořit. Základ ale musí být u vás a já si jako předseda vlády nesmírně vážím toho, že u vás je.

Průmysl je tahounem české ekonomiky

Chci také zdůraznit velice intenzivní nutnost podpory průmyslu v České republice. Celý sekundární sektor v České republice se podílí 40 procenty na hrubém domácím produktu a srovnatelně i v zaměstnanosti. Podílem sekundárního sektoru, tzn. průmyslu a stavebnictví máme vůbec největší podíl v rámci Evropské unie a já v tom nevidím naši nevýhodu, ba právě naopak. Vidím v tom naši výhodu z hlediska konkurenceschopnosti, vidím v tom prostor proto, abychom si tento podíl udrželi, abychom nikdy nepodlehli módním tezím o deindustrializaci, které skutečně považuji za velmi povrchní a pro naše podmínky nevhodné. Máme průmyslu, který je tradičně tahounem naší ekonomiky a mělo by to tak zůstat i nadále.

Pokud se podíváme po celé střední Evropě – ať již je to Německo, Rakousko nebo naši sousedé v rámci Visegrádské čtyřky – přecejen toho pesimismu a škarohlídství je u nás zbytečně mnoho. Za období od ledna roku 2010 tři klíčové ratingové agentury snížily rating členských zemí Evropské unie v 78 případech. Jenom v deseti případech někomu rating zlepšily a jenom ve dvou případech některá z nich někomu zlepšila rating o dva stupně. Mezi těmi dvěma případy je i Česká republika.

Máme šestou nejnižší nezaměstnanost i díky vám v celé Evropské unii. To není samozřejmost. V letech 2005 – 2007 jsme měli sedmnáctou nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii. Strukturální politiky v oblasti trhu práce a politiky zaměstnanosti a reformy provedené v této oblasti v posledních letech se jednoznačně pozitivně odrazily v nízké míře nezaměstnanosti. Máme sedmý nejnižší veřejný dluh v celé Evropské unii a dokonce pokud sečteme soukromé dluhy s vládními dluhy, tak jsme druhou nejméně zadluženou zemí v celé Evropské unii a dlouhodobě máme nejnižší míru ohrožení chudobou.

Dále bych připomenul jen hodnocení z posledních týdnů, které uvedly agentury Moody's a Standard and Poor's. Moody's jednoznačně konstatovala, že představujeme bezpečný přístav pro investory a Standard and Poor's mluví o nás jako o prosperující ekonomice s robustním základem, s kvalitně fungující národní bankou a také pochvaluje konzervativní fiskální politiku vlády. Jsem přesvědčen, že i přes mnohé problémy máme tyto klady zdůrazňovat více než třeba před rokem nebo před dvěma. V mnoha ohledech se totiž ukazuje, že současné problémy s hospodářským růstem jsou spíše než objektivního věcného charakteru, charakteru psychologického. Z tohoto pohledu ukazování světélka na konci tunelu je podle mého názoru naprosto nezbytné.

Máme zájem na stabilizaci eurozóny

Nenacházíme se na izolovaném ostrově. Vy všichni představitelé průmyslových firem a podniků jste převážně zaměřeni na export, takže víte, jak silně je česká ekonomika provázána s eurozónou. Náš podíl exportu do Evropské unie dosahuje téměř 80 procent a jsme malou otevřenou a silně proexportně orientovanou ekonomikou. Poměr našeho exportu k celkovému hrubému domácímu produktu dosahuje téměř 80 procent. To je výrazně více než u podobných malých otevřených ekonomik jako je Finsko, Švédsko, Nizozemsko apod., ale přitom závislost podílu na trzích Evropské unie je tady výrazně vyšší než u ekonomik skandinávských zemí a například Nizozemska.

PriceWaterhouseCoopers ve své studii uvedla, že jedním z omezení přílivu zahraničních investic do České republiky je příliš vysoká závislost na trzích Evropské unie. My samozřejmě máme vitální zájem na tom, aby se situace v eurozóně stabilizovala, je to pro nás klíčové exportní teritorium a z tohoto pohledu i to, že jsme zachovali vlastní národní měnu s flexibilním kurzem se jednoznačně ukazuje jako výhoda. V této souvislosti oceňuji, že ještě před několika lety velmi hlasité volání po rychlém přijetí eura ze strany Svazu průmyslu a dopravy nyní neslyším. Myslím si, že jsme se všichni přesvědčili o tom, že momentální situace je pro nás méně nákladná, než kdybychom rychle k euru přistupovali.

Je také samozřejmé, že musíme sledovat vývoj v eurozóně i z hlediska jejího institucionálního vývoje. Tady se jednoznačně ukazuje, že měnová unie bez fiskální unie dlouhodobě existovat nemůže. Na druhé straně je nezbytné si otevřeně říci, že tím se celá eurozóna velmi dramaticky mění, je jinou eurozónou než tou, o které jsme rozhodovali v referendu o vstupu do Evropské unie v roce 2003.

Nyní se také mluví nejen o fiskální unii, ale dokonce o bankovní unii, což musíme sledovat velmi pozorně. Bylo by pozitivní, kdyby došlo k harmonizaci v oblasti pravidel, která určují, jak se zachraňují banky. Primárně se na záchraně má podílet vlastník a věřitelé a až potom mají nastoupit veřejné prostředky. To je věc, o které je možné diskutovat. My si ale musíme uvědomit, že náš bankovní systém je zdravý i díky velmi kvalitně regulativně pracující České národní bance a je poskládán tak, že prakticky 95 procent našeho bankovního trhu je v rukou dcer zahraničních matek, z nichž prakticky všechny významné jsou v členských zemích eurozóny. Míra provázanosti je tady velmi vysoká. Musíme být velmi pozorní při diskusích o bankovní unii, o rizicích propojení a vzájemné závislosti v oblasti bankovní regulace, abychom jakýmkoliv rozhodnutím jdoucím tímto směrem, ke kterým se mimochodem nekloním, nepoškodily výrazně naši ekonomiku a tím pádem i průmysl. Náš průmysl je tradičně spojen s bankovními úvěry a z tohoto pohledu to má velmi zásadní dopad.

Důvěryhodná fiskální strategie pomáhá průmyslu

V evropské problematice navíc musíme klást velký důraz na to, abychom trvali na co nejrychlejším dokončením skutečného vnitřního trhu. Není přeci normální a ekonomicky zdravá situace, kdy 75 procent celého trhu služeb je vyloučeno ze společného trhu Evropské unie. Zde je obrovský prostor především pro malé a střední firmy a my v této věci jsme mezi iniciátory a hlavními propagátory dokončení vnitřního trhu. Patříme v tomto mezi vůdčí země evropského hlavního proudu. Pro Českou republiku i pro její ekonomiku a samozřejmě pro její segment průmyslový je nesmírně důležité, abychom dosáhli a udrželi rozpočtové stability naší země mimo jiné proto, že je velmi závislý na psychologických faktorech na finančních trzích, které se velmi výrazně mohou změnit. Z tohoto pohledu držet důvěryhodnou a věrohodnou fiskální strategii naší země je klíčovým parametrem, který má dopad i do situace konkrétních hospodářských subjektů včetně průmyslových podniků.

Mluvit o věcech jako je klasické vytlačování veřejného dluhu, kdy pak nezbývají úvěrové zdroje pro soukromý sektor nemá příliš význam. Ve chvíli, kdy země začne ztrácet svoji věrohodnost ve své fiskální politice, téměř okamžitě se to odrazí v nákladech dluhové služby. Zde musím připomenout, že po nákladech na důchodový systém a po výdajích na platy zaměstnanců placených ze státního rozpočtu ve veřejném sektoru je dluhová služba třetí největší položkou ve státním rozpočtu. Takže to, zda platíme o deset, dvanáct nebo patnáct miliard méně na dluhové službě nebo více je velmi důležitá věc a je to v rozpočtu cítit.

Vláda bude pokračovat ve své strategii konsolidace. V naší zemi nedochází k umělému navýšení hospodářského růstu za cenu vyššího schodku veřejných rozpočtů. Pokud provedeme jednoduchý propočet a od růstu nebo poklesu hrubého domácího produktu odečteme výše vládního deficitu, tak Česká republika patří mezi osm až devět zemí s nejnižším tímto údajem, tedy skutečně s rozumnou fiskální politikou.

Do roku 2020 je možné pozastavit rozvoj obnovitelné zdroje energie

Další potřebnou oblastí je energetická stabilita. Máme vysoký podíl sekundárního sektoru, ten je z hlediska své konkurenceschopnosti závislý na cenách vstupů. Ceny energie z tohoto pohledu jsou nesmírně důležité. Musíme si udržet nezávislý energetický mix, ve kterém bude nadále samozřejmě velmi významný podíl jaderné energetiky, ale i například energetiky založené na uhlí, především v oblasti teplárenství. Musíme zkrotit obnovitelné zdroje energie. Je skutečností, že se stávají brzdou naší ekonomiky. To byla jedna z věcí, kterou jsme začali řešit po vzniku vlády pod mým vedením v létě roku 2010 a pro mě je nepochopitelné, proč předchozí vláda v této věci postupovala způsobem, kterému ne zcela rozumím.