Nyní projednávaná další novela není v tomto směru žádnou výjimkou, ostatně nic jiného nelze od této vlády asi ani čekat.

Hlavním, ne-li prakticky jediným motivem projednávaného návrhu je flexibilita, jíž se však rozumí snaha po mnohem volnějším pohybu pracovních sil, zejména po možnosti co nejsnadněji v případě potřeby zaměstnavatelů rozvazovat pracovní poměr, přesunovat lidi pokud možno bez nějakých závažnějších omezení a tak dále. Slova o jakési rovnosti mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemají žádnou oporu, vždy v těchto vztazích bude existovat vztah nadřízenosti a podřízenosti, kterého budou zaměstnavatelé na jakékoli úrovni pochopitelně využívat, a pokud jim to bude zákon umožňovat, tak zaměstnanci nebudou mít prakticky žádnou oporu, zejména, když u některých, především menších zaměstnavatelů neexistují ani odbory, případně jsou činěny různé kroky včetně otevřených pohrůžek, aby nebyly odbory vytvářeny, či jejich činnosti a sjednocování jsou kladeny různé překážky. Ostatně zaměstnavatelé mají v tomto směru názorný příklad v postoji ministerstva práce a sociálních věcí a celé vlády k existujícím odborům na celostátní úrovni.

Jedním z nejvážnějších útoků na právo na práci je především návrh nové úpravy dohody o provedení práce, která je právě s ohledem na zmíněné heslo flexibility v projednávaném návrhu výrazně preferována. Zejména dochází k rozšíření počtu hodin, po které by v průběhu roku mohla být tato dohoda vykonávána, a to ze 150 na 300 hodin, přičemž v návrhu je dokonce zmiňováno, že byl projednáván návrh na výši 400 hodin, ale prozatím, což zdůrazňuji, nebyla tato výše do návrhu pojata. Jde o typickou salámovou metodu - říci: vidíte, mohli jsme navrhnout více, ale jsme zatím hodní a necháme to na »pouhých« 300 hodinách. Pozoruhodné je tvrzení v důvodové zprávě novely Zákoníku práce, že žádná negativa v případném zvýšení hodin, po které bude možno v průběhu roku vykonávat dohodu o provedení práce, navrhovatelé nenašli. Nebo je raději ani nehledali? Je také možné, že z pozice ministerského úředníka a z výšky jeho platu nejsou ani vidět. Ostatně to platí všude, že shora obyčejné lidské problémy vidět nejsou či jsou posuzovány jaksi v globálu a obecně. Ale lidi nejsou statistika, nejsou to pouhá čísla.

Pokud pro někoho nejsou v tomto návrhu negativa, tak jsou to zaměstnavatelé, ať je to kdokoli. Vždyť bude možno v mnohem větším rozsahu, i opakovaně, uzavírat takovéto skutečně »moderní a flexibilní« dohody, kdy zaměstnanec se bude moci opravdu dobrovolně a rovnoprávně rozhodnout, zda tuto dohodu uzavře a bude práce vykonávat za zaměstnavatelem stanovených podmínek, či neuzavře a bude bez práce, a tedy i bez peněz. Dovolená a nemocenská jsou pro tyto zaměstnance cizím slovem. Pochopitelně lidé pracující na dohodu o provedení práce nebudou mít možnost, a někdy ani s ohledem na okolnosti uzavření dohody zájem, se odborově organizovat, ovšem nikdo pak nebude ani hájit jejich práva. Počítám, že v případě přijetí tohoto návrhu hlavně z těchto důvodů výrazně stoupne počet těchto dohod, a to především na úkor normálních pracovních smluv na dobu neurčitou, neboť takovéto dohody budou mnohdy pro zaměstnavatele ze shora uvedených důvodů výhodnější, přičemž celá řada lidí buď z neznalosti, nebo z nedostatku jiných možností na jejich uzavření přistoupí. A to nemluvím o sociálním a důchodovém pojištění a připravovaných úpravách v tomto směru.

S ohledem na vážnost těchto, ale i mnoha dalších připomínek k uvedenému návrhu novely Zákoníku práce bude nutno činit všechny kroky k tomu, aby byl zamítnut.

Marie Nedvědová, poslankyně PČR za KSČM