Zatímco v zemích tradiční demokracie na Západě může pětiprocentní hranice pro vstup politické strany do parlamentu pomoci přehlednější situaci ve sněmovnách a zastupitelstvech, v Česku je to jen cesta k tomu, aby se politika zhroutila nedostatkem konkurence na politické scéně. Naše velké politické strany vědí, že budou vždy zvoleny třeba i se skřípěním zubů přesvědčenými pravičáky nebo levičáky, a nakonec vedou kampaně jen k získání jakési nerozhodnuté, spíše sobecké a bezideové skupiny. Tím se politika unifikuje na populismus, urážky a další zhoubné jevy, které ji stále více stahují dolů, protože přízeň skupiny, byť nepočetné, která však rozhoduje o vítězství, spočívá na těchto záporných vlastnostech.

Monopol velkých stran

Dále čtěte: Cabal (KONS): Nebezpečná drzost ČSSD

Když existuje pětiprocentní hranice, omezuje se konkurence ve vlastním substrátu téměř absolutně. Velké strany jsou si natolik jisty přízní svojí ideově blízké voličské skupiny, že ji v předvolební agitaci neoslovují. To si mohou dovolit jen proto, že jim pětiprocentní hranice zajišťuje zvolení od těchto názorově ukotvených lidí. Soustřeďují se jen na voličský substrát složený z vypočítavců, nemajících žádné zásady, postrádajících politické přesvědčení a myslících jen na momentální kus žvance. Celá předvolební agitace navenek vypadá, že jsme národ debilů, když profesionální psychologové poradili stranám právě takovýto druh propagace.
V současné době se sice objevila nová pravicová strana TOP 09, která ovšem osloví jen základní pravicově smýšlející skupinu, odvede ODS část jejich hlasů a možná zničí KDU. Na politické scéně se mnoho nezmění, jen v parlamentu vznikne koalice dvou téměř shodných stran. Celkově tím pravice nic nezíská. Skutečně nová strana s novými myšlenkami a novými tvářemi má šanci jen u přemýšlivých lidí a ti ji volit váhají, protože přemýšlí natolik, že si uvědomí svůj ztracený hlas.

Pokud by pětiprocentní hranice nebyla, poměrně snadno by se některá z malých stran ocitla v parlamentu byť s jedním, dvěma poslanci. To by samozřejmě bylo pro velkou stanu problematické, musela by jít do koalice s malými a nastala by nutnost jim vyhovět. Aby se vyhnula této nepříjemnosti, musela by oslovovat voliče z celého širokého spektra, musela by mít myšlenky, kterými by oslovila i kvalitní lidi, musela by se snažit o nějakou filozofii, musela by zakládat frakce uvnitř strany a dosahovat konsensů, prostě by musela bojovat i o lidi stojící ideově na stejné straně. Konečně by se probudila z letargie a začala něco dělat. Najednou by musela opustit zásadu, že filozofie je k ničemu, že stačí jen peníze na kampaň a pěkné tváře leaderů. Konečně by se začalo přemýšlet jak si udržet voličskou přízeň i u vlastních lidí a dělat smysluplné programy.

Degradace velkých stran