V deníku Právo 3.7.2010 napsal profesor Václav Bělohradský článek reflektující volby: Pět poučení z květnových voleb. Vybral jsem si tento článek, protože Bělohradského názory bývají jasně definovány a dá se s nimi polemizovat a také proto, že nás čekají podzimní volby a volební téma je zapotřebí neopustit. Bělohradský má obvykle mnoho ponaučení, která často dobře charakterizují skutečnost. Kritizovat a odhalovat skutečnosti ovšem mnoho neznamená. U levice se projevuje v posledních desítkách let zcela jasná ideová bezradnost, a tento článek není výjimkou. Pan profesor nevybočil ze svého levicového smýšlení, v rámci kterého věci analyzuje, bohužel, jako vždy, aniž by měl nějaký výstup, nějaké řešení.

Nejprve bych předeslal, že v postoji k řešení budoucnosti je možno obecně vysledovat dva různé přístupy: Jedním z nich je vývojový fatalismus, tedy vědomé odmítání cokoliv řešit a ponechávání vývoje samovolnosti. To se týká především liberálů, jak jsem o tom pojednal v článku: Těžké časy liberálů; totéž se týká i Sociální demokracie. Druhým přístupem je odhodlanost ekologické levice, v toto případě reprezentované teoretikem Bělohradským, vývoj ovlivňovat, tedy hlavně zabránit ničení biosféry planety. Jak už kdysi vyjádřil i profesor Keller, taktéž i Bělohradský potvrzuje svým postojem, že by rád viděl nějaký cílový stav (sociálně spravedlivou společnost ekologicky žijící), ale oba jsou natolik inteligentní, že tento cíl nechávají zamlžený a také se nezmiňují o metodě, jak jej dosáhnout. Po jejich emotivním projevu proti lidskému sobectví a ziskům kapitalistů, které ničí přírodu a člověka, má našinec pocit nedokončenosti a obvykle se mu dere na jazyk otázka: „Co tedy dělat? Jak to řešit?"

Bělohradský (dále jen Autor) v prvním poučení kritizuje prvorepublikového novináře F. Peroutku, že spoléhal (jako správný demokrat) na masy nazvané „neorganizované veřejné mínění". Autor zde odporuje : „nelze spoléhat na soudnost národa" a dokládá to mnoha selháními mas, třeba v r. 1946 volbou Komunistické strany a mnoha dalšími. Masy jsou zmanipulovatelné sdělovacími prostředky a různými mýty a tím jaksi „nesvéprávné".

To samozřejmě částečně skutečnosti odpovídá, ale názor je to dosti podivný a vlastně popírá možnosti demokracie. Kdo bude vládnout, když masy jsou hloupé a zvolí nevhodné lidi, třeba různé pravičáky jako letos v květnu? To má snad být lehké naznačení, že by měla být nějaká diktatura, která hloupým masám určovat vládu nedovolí? Přitom morální autority, které by lidi oslovily (třeba Schwarzenberg) Autor odmítá. Co vlastně chce?

Ve druhém zastavení u jarních voleb kritizuje akci mladých: „přemluv bábu." Vzniklo prý klišé - vše sociální je komunistické a tím špatné. Autor toto jednání zcela neadekvátně srovnává se štvaním proti osobnostem za druhé republiky. Je to prý „lůzovité" (od lůza - dav) jednání. Obdobně i komunistické kampaně v padesátých letech byly „lůzovité".