Politolog Jiří Koubek poskytl redakci ParlamentníchListů.cz srovnání mezi českým a polským modelem financování politických stran. Systémy jsou to odlišné, oba však čelí tlakům na redukci. Není takové úsilí nebezpečné?

Podobnosti obou systémů

Veřejné financování politických stran je klasickým příkladem institutu, který je na jednu stranu velmi nepopulární, na druhou stranu však patří mezi těch několik málo mechanismů, které - možná nedokonale a nedostatečně - leč přece jen působí proti ještě neúnosnějšímu rozmáhání korupčních praktik ve vysoké politice.

Na příkladě současné České republiky a Polska si můžeme ukázat dva systémy, které - se všemi svými dílčími příbuznostmi i rozdíly - čelí velmi podobným tlakům, totiž na zásadní redukci, ne-li vyloženě likvidaci veřejného financování.

Nejprve stručné srovnání obou systémů. Základní anatomie je podobná. V obou zemích se kombinuje stálé průběžné financování (garantované zákonem o politických stranách) s jednorázovým příspěvkem (stanoveným volebním zákonem) fungujícím jako finanční „náplast" na volební kampaň. Obě složky se v obou zemích tak či onak odvozují od volební úspěšnosti dané politické strany a oba systémy v různé míře fungují exkluzivně - vylučují strany příliš slabé a malé. A konečně, Česká republika ani Polsko nejsou žádnými průkopníky ani experimentátory - zkrátka se zapojily do hlavního proudu, který byl v západní Evropě (zejména Skandinávii a Německu) z dobrých důvodů postupně uváděn do pohybu někdy od sklonku 60. let.