Nerad to říkám, ale jsme opravdu jiní. Nikde jsem se nesetkal s takovou nenávistí jaká se zdá být primární vlastností naší politiky. Politický oponent už není oponent, je nepřítel, kterého je nutno zlikvidovat - zatím ne fyzicky, ale otázkou je, jak douho to bude trvat.

Začalo to nepříliš dlouho po té "pravdou a láskou" naplněné "sametové revoluci". Já kladu počátek (možná se mýlím, ale takový je můj dojem) do chvíle, kdy Miloš Zeman pozvedl sociální demokracii z prachu a přivedl ji do Sněmovny. Její hlavním politickým úkolem mělo podle něho být "jít vládě po krku". Zeman to pravděpodobně myslel jako jeden z jeho pověstných bonmotů, ale jeho strana si to vyložila jako jediné a hlavní poslání opozice.

Zcela zapoměla, že hlavním posláním opozice není "jít vládě po krku", ale je jím přinášet a nabízet alternativy k programu a k počínání vlády. Sociální demokraté nevidí vládu jako oponenta, kterého je dobré kritizovat a při tom nabízet voličům alternativu. Zatím jsem si nevšiml, že by nějakou alternativu přinesli. Přináší jen sliby - slibují zrušení všeho co vláda činí, bez ohledu na to, zda je to dobré či špatné. Špatné je podle nich vše, co vláda činí - co špatné, zločin porovnatelný s genocidou je to, jak říkají masám. Alternativním řešením je pro ně třídní boj. Chtějí (a možná budou) vládnout, ale nevědí jak, stejně jako to nevěděli v době, které říkám "rok tří premiérů". Jejich fanouškové v diskusních fórech nechtějí a neumí argumentovat (pravda, jejich milovaná strana jim žádné argumenty nedává).