Zdeněk Jemelík: Bída poškozených

Na jedné straně pocity štěstí více než šesti tisíc vězňů ze skvostného Klausova daru znovunabytí svobody, násobené radostí rodin, jimž se vrací jejich nezdární příslušníci, umocněné blahem dětí z návratu postrádaného rodiče. Na druhé straně smutek a hněv poškozených, jimž amnestie ztížila přístup k náhradě škody, nebo vzala naději na ni, velmi často lichou, ale přece jen útěšnou. To jsou dvě stránky prožívání amnestie, z nichž média zobrazují jen tu jednu, umožňující zběsilé napadání prezidenta republiky za projev jeho ušlechtilé velkorysosti.

Svým způsobem před našima očima probíhá v přímém přenosu srovnávání váhy hodnot, uznávaných společností: peníze jsou nade vším, osobní svoboda či obyčejné lidské štěstí bezcenné.

Není ovšem divu, že poškození naslouchají protiklausovským manipulátorům s veřejným míněním, neboť nárok na odškodnění je jejich jediné významné právo, které v trestním řízení mají, a jeho naplnění je skutečně ztíženo a ohroženo. Jinak nemají ani právo odvolat se do výroku o vině zprošťujícího rozsudku, o využití mimořádných opravných prostředků nemluvě. K jejich poškozování v důsledku tohoto nastavení pravidel trestního řízení dochází průběžně ve velkém rozsahu a nikdo se jich nezastane. Veřejnost to většinou netuší a ani ji to nezajímá. A když už se podaří, že soud je s jejich nárokem neodkáže do civilního řízení a přizná jim pravomocně nárok na náhradu škody, mnozí se jí nakonec nedomohou ani s pomocí exekutorů, protože majetek odsouzených během dlouhého trestního řízení zmizel.

U Ústavního soudu ČR leží od dubna letošního roku ústavní stížnost, jejíž kladné vyřízení by mohlo obecné postavení poškozených podstatně zlepšit. Shodou okolností ji podal stejný advokát Milan Hulík, který poškozené amnestií horlivě utvrzuje v pocitech beznaděje. Nejen on, ale i někteří z jeho souputníků jsou však natolik odborně zdatní, že by místo kamenování prezidenta mohli vymyslet cesty, jak dopady amnestie na poškozené aspoň zmírnit.

Mediální trestání prezidenta za vyhlášení amnestie je nemilosrdné. Dovoleny jsou jakékoli prostředky, včetně zneužití autority osobnosti, šíření polopravd a zmatečných informací. Tak v tradičně manipulačních Otázkách Václava Moravce v neděli 6. ledna advokát Milan Hulík vnutil bezbranné veřejnosti představu, že vyjádření Evropského soudu pro lidská práva o porušení práva na spravedlivý proces neúnosnou délkou řízení, přesahující šest let, se uvádí pouze v jediném rozhodnutí, vydaném na základě jeho stížnosti, a to ještě v civilním řízení. Jeho výklad působil dojmem, že uvedené závěry v trestním řízení neplatí. Samozřejmě vysvětlení složité právní problematiky na malém prostoru televizního vystoupení vede k zjednodušování, které může být zavádějící.

Skutečnost je ale dosti odlišná. Právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je chráněno článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která je pro Českou republiku závazná a článkem 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy ČR. Z ničeho nelze vyvodit, že zásada nároku na provedení řízení v přiměřené době sice platí v civilním řízení, zato v trestním nikoli. Z jejího uplatnění ovšem vyplývá právo obviněného na sankce proti státu, který jej nepatřičným protahováním řízení trápí více než je únosné. Samozřejmě se nejedná o paušální nárok na zastavení trestního stíhání, spíše připadá v úvahu vymáhání nižšího trestu nebo finančního odškodnění. Nicméně nejen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, ale i v rozhodnutích českých soudů v trestních věcech od okresních až po Ústavní soud ČR lze najít odkazy na hranici šesti let jako orientační měřítko únosnosti délky trestního stíhání, a v jednotlivých případech s odvoláním na její překročení došlo k zastavení procesů. Obhájci i soudy se v takových případech opakovaně odvolávali na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Povědomí, že existuje orientační hranice únosnosti délky trestního stíhání, je notorieta.

Obsáhlejší, přiměřeně tomu objektivnější, je vyjádření Unie státních zástupců ze 4. ledna 2013. Jeho vyznění je ovšem nakonec pro prezidenta republiky rovněž nepříznivé zejména tím, že rozvádí problém pomyslné újmy, kterou amnestie přinesla poškozeným. Reakce novinářů, politiků a dalších veřejných činitelů ale udělala z amnestie významné politikum. Za těchto okolností by ovšem státní zástupci jako advokáti státu měli zachovat zdrženlivost a nepouštět se do vyjádření, jež mohou jednostranně ovlivňovat náladu veřejnosti. Jsou placeni za dohled nad přípravným trestním řízením a za zastupování státu jako žalobce. Veřejný výklad práva jim nepřísluší. Nemohou se dovolávat ani práva na svobodu projevu. Nejsou totiž řadovými občany, ale jsou nadáni velkou mocí, a to s sebou nese jistá omezení, zejména ohledy na ostatní složky státu.

Všechna vyjádření o abolici v médiích i na prknech politického divadla se nesou jedním směrem: zdůrazňují újmu, způsobenou poškozeným. Ani slovíčko o tom, že nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání je samo o sobě trestem a naděje na objasnění případu s prodlužováním řízení klesá. O těchto skutečnostech se ale skutečně zmiňují judikáty Evropského soudu pro lidská práva i našich soudů.

Připomínám také, že prezidentova abolice není prvním případem, v němž nedojde k uspokojení nároků poškozených. V minulosti jich proběhla celá řada a nepamatuji si, že by za ně média někoho kamenovala s takovou vervou jako nyní, ačkoli je provázely různé podivnosti. Např. zmiňovaný Radovan Krejčíř, jenž sice bude obžalován, ale zatím se naší justici a nárokům poškozených vysmívá z Jihoafrické republiky, v poklidu odešel ze své černošické vily při výslechu, který probíhal pod dozorem Jaroslava Dolejšího, specialisty Vrchního státního zastupitelství v Praze. O zastavení trestního stíhání manažerů banky Nomura dohodou mezi bankou a státem se pokusil exministr financí za ODS Vlastimil Tlustý. Prezident republiky nevyhověl jeho žádosti o milost pro obviněné, ale obě trestní kauzy, jež se věci týkaly, stejně jako zázrakem skončily bezvýsledně. Jednu dovedl ke zprošťujícímu rozsudku nalézací soud a vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula se postaral, aby se dozorová státní zástupkyně neodvolala, druhou zastavil ve fázi přípravného řízení další výtečník z „vrchního státního zametačství v Praze“, milovník whisky, bývalý „rudý“ vojenský prokurátor Ladislav Letko. Kdož jsi bez viny, hoď po Klausovi kamenem.

V této souvislosti musím ale podotknout, že velikost dopadů abolice dle úvah páně prezidentových kritiků považuji za nadhodnocenou. Především nevíme s jistotou, zda budou skutečně zastaveny všechny případy, o nichž se hovoří. Již v této chvíli víme, že bude podána obžaloba na Radovana Krejčíře, jehož rovněž prezidentovi kritici uváděli mezi těmi, již díky jeho rozhodnutí uniknou. Spolu s ním bude obžalováno dalších deset lidí. Není pravděpodobné, že by skutečně všechny zastavené případy v pokračujícím řízení dospěly k odsuzujícím rozsudkům. Není jisté, že trestní senáty ve všech případech přímo rozhodnou o povinnosti nahradit škodu, když zatím stále převažuje sklon soudů odkazovat poškozené s většími nároky do civilního řízení. Zvláště u případů s velkým počtem poškozených musíme s touto možností počítat. Posléze si myslím, že u velké části případných odsouzených se nenajde majetek, z něhož by mohli zhojit nároky poškozených. Rozčilení je v tomto případě předčasné. Je třeba vyčkat na výsledek průzkumu dopadů amnestie, který nařídil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Veřejnost by se měla zamyslet i nad motivací některých kritiků amnestie a v této souvislosti nad jejich věrohodností. Srozumitelné jsou důvody kritického vystupování poškozených z kauz, jichž se amnestie týká. Průhlední jsou advokáti, kteří přicházejí o zakázky. Docela zábavné je naslouchat advokátovi v postavení zmocněnce poškozených, žalujícímu na snahy některých obžalovaných protahovat řízení. Je otázka, zda by stejný advokát v roli obhájce bránil svému klientovi ve vyvolávání průtahů, když obžalovaný má právo použít ve svůj prospěch libovolných prostředků. Státním zástupcům může jít částečně o odvedení pozornosti od jejich podílu na nezpůsobilosti orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) dovést složité kauzy k pravomocnému rozsudku během rozumně dlouhého časového úseku. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že do kamenování pana prezidenta se téměř nezapojili soudci, jimž by abolice mohla vadit nejméně stejně jako státním zástupcům. Nepřekvapuje chování sociálnědemokratických poslanců, jejichž pojetí role opozice je vede k využití jakékoli záminky k pokusu o svržení vlády a kritika amnestie se jim náramně hodí jako nástroj působení na společnost. A pro hlídací podvraťáky demokracie je dobré vše, co se dá použít k vyvolání rozruchu, jenž zvýší poptávku po jejich výtvorech.

Rozhořčení kvůli amnestii utlumilo protesty proti schválení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, které zaplňovaly mediální prostor ještě takřka před několika dny. Nepřekvapuje to: každá hračka se časem omrzí a musí se nahradit novou. Nicméně upozorňuji na zajímavou souvislost: kdykoli má dojít k události, která má vztah k majetkovému narovnání s církvemi, vypukne nějaký skandál, který na sebe stáhne pozornost veřejnosti. V současnosti leží v Poslanecké sněmovně poslanecký návrh novely zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi, jehož přijetí by sice církve neožebračilo, nicméně zatížení státního rozpočtu by výrazně snížilo. Parlamentní strany by svým voličům obtížně vysvětlovaly, proč v období Kalouskových pověstných „škrtů“ a klesající životní úrovně novelu odmítly. Pokud bude trvat povyk kolem amnestie, nejspíš v tichosti zabrání jejímu projednání, v lepším případě ji zamítnou a veřejnost vůbec nezjistí, že se něco takového odehrálo.