To je hanebnost, co se odehrává na výplatách českých zaměstnanců 26 let po revoluci. Ostuda, prohlásil elitní ekonom. A předestřel, jak se nám teď žije

6. 1. 2016 7:45

ROZHOVOR Skončila éra škrtů a podvodů na střední a nízké třídě z Kalouskovy éry a životní úroveň měřená množstvím peněz, které lidé vydali na zboží a služby, vzrostla nejrychleji za posledních zhruba osm až deset let. Tak hodnotí makroekonom ČMKOS a premiérův poradce Jaroslav Šulc minulý rok a přitom poukazuje na ostudu státu za to, co se odehrává na výplatních páskách českých zaměstnanců. Nepochybuje ani o tom, že minimální mzdu je třeba zvýšit, protože je ve srovnání s jinými zeměmi hanebně nízká.

To je hanebnost, co se odehrává na výplatách českých zaměstnanců 26 let po revoluci. Ostuda, prohlásil elitní ekonom. A předestřel, jak se nám teď žije
Foto: Hans Štembera
Popisek: Dělnice v továrně, ilustrační foto

Anketa

Dle údajných uniklých e-mailů zvažoval Úřad vlády, že by ČT vysílala ,,migrační večerníček", v rámci kterého by národ oslovil např. Zdeněk Svěrák. Byl by to dobrý nápad?

2%
98%
hlasovalo: 14614 lidí

Česká ekonomika loni rostla druhým nejvyšším tempem v Evropské unii. Proto určitě překvapily výsledky průzkumu Eurobarometru publikované ve vánočním období, podle nichž je s finanční situací své rodiny spokojeno 61 procent lidí, což je naprosto stejné číslo jako počátkem roku 2013, tedy v období hluboké recese. Proč se vzestup ekonomiky nijak neprojevuje?

Odpověď je velmi prostá. Neexistuje žádná přímá úměra mezi parametrem subjektivně pociťované spokojenosti – a to, i když to bude reprezentativní vzorek, dejme tomu dvou tisíc respondentů, z něhož se už dá něco vypozorovat – a tempem růstu hrubého domácího produktu. Vazba není přímá, ale velmi zprostředkovaná. Při pohledu na strukturu užití hrubého domácího produktu jdou sice zhruba dvě třetiny na spotřebu, ale to neznamená, že se na třech, čtyřech, pěti procentech případného nárůstu užitého domácího produktu rovnoměrně podílí každá rodina, potažmo každý z těch dotázaných. Při vzestupu, stagnaci i při poklesu ekonomiky je třeba se podívat do struktury spotřebitelů, protože jsou domácnosti, kterým se i při vzestupu ekonomiky jejich reálné disponibilní příjmy snižují.

Co to především způsobuje?

Třeba to, že někdo ztratí zaměstnání, manželka je dlouhodobě nemocná, nebo člověk dělá v odvětví, kde se mzdy z nějakého důvody nezvyšují, a podobně. A naopak jsou velké kohorty domácností, kterým rostou příjmy bez ohledu na to, zda ekonomika roste, nebo neroste. Dalším poměrně velmi významným faktorem, jenž je velmi nerovnoměrně rozprostřen mezi domácnostmi, je – řeknu to velmi odborně, ale je to velmi srozumitelné – obsluha dluhového břemene. Jinak řečeno, jak která rodina v tom spektru má vysoké splátkové povinnosti svého dluhu. Tedy hypotéky, spotřebitelského úvěru, ale i lichvářské půjčky, protože banka nepůjčila právě v okamžiku, kdy je zapotřebí zaplatit do týdne za novou ledničku nebo pračku, která se porouchala, a v rozpočtu nebyla rezerva šest až deset tisíc. Takže vedle příjmů, které rostou, když roste ekonomika, ale v celku, ne v celé struktuře, je třeba zohlednit i výdaje domácností, které splácejí dluhy. To je vysvětlení, které lze dokumentovat na poměrně detailních propočtech Českého statistického úřadu. Takže dva důvody, proč nekoresponduje údaj o spokojenosti a údaj o tempu růstu, jsou struktura domácností a struktura zadlužení, respektive nutnost obsluhy dluhového břemene.

Může být za chybějícím nárůstem spokojenosti i skutečnost, na kterou upozorňuje ekonomka Ilona Švihlíková, že u nás stejně jako jinde ve světě klesá podíl mezd na hrubém domácím produktu, takže bohatí ještě více bohatnou a zaměstnancům prosperita skoro nic nepřináší?

Ve svých posledních dvou pracích to v příslušných kapitolách velmi obšírně rozvádí, a protože v téhle věci se s Ilonou velmi shodujeme, tak nemám potřebu opakovat to, co říká. Naprosto s ní souhlasím. Tak to prostě je, není to nic nového. Jediné, co bych doplnil, že tato tendence není v České republice tak markantní jako zejména ve Spojených státech, ve Francii a dalších zemích západní Evropy. Naše tendence jsou také zjevné, potvrzují to obecné, ale není to až tak extrémní jako jinde.

Boháči u nás tedy na zaměstnancích tolik neprofitují?

Záleží na tom, o jakém boháči mluvíte. V jednom periodiku nedávno vyšla v příloze studie o stu nejbohatších Čechů a Slováků. Když se podíváte do struktury jejich majetků, tak zjistíte, že to jsou v řadě případů, ale nechci jmenovat, nafouklé bubliny, protože ti lidé jsou velmi – někdy i v řádu desítek miliard korun – vyfutrovaní poskytnutými úvěry. Tím nechci říct, jestli to jejich bohatství, až splatí úvěry, poroste dál tempem, jakým rostlo v minulosti. Podívejte se na příběh jedné z nejlepších developerských firem Orco, a jak během pár let neslavně skončila. Mimochodem koupil ji pan Vítek se všemi problémy, které Orco mělo a má. Takže to není tak jednoduché. Ale v zásadě je pravda, že bohatí, pokud neudělají fatální chybu ve svých rozhodováních, ve svých investicích, tak když se svým majetkem umí hospodařit a dobře diverzifikují své investiční portfolio, tak vydělávají. To prostě tak funguje, že bohatství dělá bohatství.

Máte vy sám dojem, že se po minulém ekonomicky úspěšném roce mají lidé u nás lépe a mohou si koupit více než předtím?

Ten dojem mám a je lehce ověřitelný. Přestože ještě nejsou k dispozici celoroční čísla, tak předpokládám, že za celý soubor domácností vzrostla reálná spotřeba zboží a služeb, což v praxi znamená, že u někoho rostla nadprůměrně rychle, u jiného průměrně, u někoho podprůměrně, dokonce mohla i klesnout. Ale je vždy rozdíl, když se bavíme o velkých číslech za celý soubor, za všech přibližně čtyři a půl milionu domácností, nebo když bychom vzali jen domácnosti – dejme tomu – na Karvinsku, kde lidé přicházejí o práci, je tam vysoká nezaměstnanost a tak dále. Když tedy hovoříme o velkých číslech, tak životní úroveň měřená množstvím peněz, které lidé vydělali a vydali na množství zboží a služeb, vzrostla nejrychleji za posledních zhruba osm až deset let. Co vidím jako hrozně důležitý prvek, který se nedá dost dobře změřit, je pocit, dojem, respektive optimismus, s jakým člověk jde do obchodu dělat větší nákup.

Jde o optimismus vyvolaný vývojem ekonomiky v naší zemi?

Mám na mysli, že dnes je mnohem vyšší hladina důvěry ve vlastní schopnosti ufinancovat v nejbližší době chod své domácnosti, než byla kdykoli v minulosti. A sice v tom smyslu, že se vrátil optimismus spotřebitelů, že bude lépe. Skončila éra škrtů, škrtforem, balíčků a různých podvodů na střední a nízké třídě, kdy pod nejrůznějšími záminkami fiskální odpovědnosti a potřeby vyrovnat rozpočet, nechci tady všechny ty Kalouskovy slogany opakovat, byli lidé dostatečně vystrašeni na to, aby kupovali jen to minimum a aby spíš mysleli na zadní kolečka. Tahle etapa je už zřejmě rok a půl za námi, v tuto chvíli je ten optimismus dokonce větší, než je namístě. Teď nechci to své pozitivní vyjádření úplně znegovat, ale ono to tak bývá, že když se daří, tak si lidé myslí, že se bude dařit pořád. A naopak když se nedaří, tak jsou ještě pesimističtější, že bude ještě hůř. Je potřeba najít rozumnou míru optimismu, ale i pesimismu.

V závěru minulého roku oznámil premiér Bohuslav Sobotka, že by se minimální mzda měla od ledna 2017 zvýšit alespoň na 11 tisíc korun. Svaz průmyslu a dopravy snahy o další zvyšování odmítá, označil je za „předvolební populistický krok“. Podle šéfa svazu Jaroslava Hanáka by minimální mzda měla růst podle vývoje průměrné mzdy a HDP. Vy nejspíš budete souhlasit s návrhem pana Sobotky, ale máte jako premiérův poradce pochopení i pro postoj zaměstnavatelů?

Mám pro vyjádření pana kolegy Hanáka porozumění. Není pochyb o tom, že naše minimální mzda je ve srovnání s jinými zeměmi hanebně nízká, o tom není pochyb, že by měla růst, ale pan premiér by měl takto zásadní věci s námi jako se sociálními partnery konzultovat. S kolegy zaměstnavateli – nazývám je kolegy, protože se setkáváme v pracovních týmech každý týden – panuje velká shoda, že jestli firma není schopná navyšovat minimální mzdu na rozumnou úroveň, pak nemá nárok na trhu existovat a ať jde dělat něco jiného. V tomhle smyslu hovořím jako odborář, že minimální mzda je nízká a musí růst. Mám tedy stejný názor jako pan premiér, ale na druhé straně by neškodilo, kdyby takto vážné věci s představitelem tripartity alespoň neformálně prodiskutoval. Mluví s ním velmi často, takže je to zbytečná rozmíška. Neviděl bych to však nijak tragicky, protože závazek vlády je jasně dán, je uveden ve vládním prohlášení, tripartita je s ním srozuměna. Jde jen o to, v jakých fázích, v jakých krocích a o jaké stokoruny bude navyšování pro rok 2017 probíhat, protože o ničem jiném to není.

Ale není ten růst přece jen příliš strmý, když ještě v polovině roku 2013 byla minimální mzda osm tisíc a příští rok …

… já vám skočím do řeči. Ano, ten růst je rychlý, ale je rychlý proto, že se zvyšuje z toho hanebně a neuctivě nízkého základu. 

Po jednom z těch zvýšení prohlásil exministr financí Miroslav Kalousek, že s každým zvýšením minimální mzdy se ublíží těm nejslabším na pracovním trhu, protože budou z pracovního trhu vytlačeni. Nejsou namístě obavy z propouštění?

Beru Miroslava Kalouska jako velmi jasnozřivého člověka, ale on má dnes na triku napsáno „opozice“ a nemůže si dovolit říkat nic jiného, než říká. Tyhle slogany poslouchám skoro pětadvacet let, to není nic nového, to jsou tak omšelé fráze, že se nad nimi musím jenom smát, protože to nemá žádnou oporu v číslech. To je fabulace, to je jako kdybyste slyšel Skopečka, to je pořád stejné a já to neberu vážně.

A nemůže docházet k nivelizaci mezd v rámci firmy, která musí zvýšit minimální mzdu, ale pak už třeba nemá na to přidat kvalifikovanějším pracovníkům?

Na to mají Slováci krásný výraz: „Hej, z vonku to tak vyzerá.“ Ale hned ve druhé větě se musí říct, že v okamžiku, kdy jsou mzdy českého zaměstnance pracujícího ve srovnatelném odvětví průmyslu, zejména v automobilovém průmyslu, nižší o desítky procent ve srovnání s tím, jak platí jeho kolegu ve Wolfsburgu, nebo v jiných automobilkách, italských, francouzských a podobně, tak to, co se dnes odehrává na výplatních páskách českých zaměstnanců, je hanebnost a ostuda pro tento stát po šestadvaceti letech od převratu. Jestli odbory v té euforii říkají, že dost bylo nuzování, dost bylo žebroty, že je třeba se dostat nahoru i v té platové úrovni, v produktivitě, v HDP na hlavu a rychle začít překonávat stagnaci, zarovnávat rozdíly a obnovit konvergenční proces. To je přece politika, se kterou musí souhlasit každý slušný podnikatel. Jestli dnes někdo z politiků této tendenci brání, tak si podle mě jenom kope jámu své vlastní volební porážky. To prostě není program, to je ostuda.

Na závěr se zeptám, i když to pro vás jako premiérova poradce nebude jednoduché, jak hodnotíte působení Andreje Babiše ve funkci ministra financí jednak z pohledu vývoje české ekonomiky a třiašedesátimiliardového schodku za minulý rok, z pohledu slibovaného lepšího výběru daní i z pohledu rozpočtu na tento rok?

Počínání vicepremiéra pana Babiše sleduji velmi systematicky a velmi detailně a nemám moc výhrad k tomu, co dělá. Ale na druhou stranu, ono se dobře řídí kočár, který frčí, tedy když ekonomika šlape. To se mu dobře šafářuje, když mu roste produkce, když mu rostou mzdy, když mu rostou zisky, odvody, příjmy ze všech možných stran. V tomhle směru je jeho situace objektivně ulehčená. Ale netvrdím, že i tento proces není do značné míry také jeho zásluhou. Ono se to potom navzájem koreluje a je tam vnitřní vazba.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nemakačenka a flákači? O ně se stát starat nemá. Lidé od Babiše makají, ale na pěkném bordelu, říká podnikatel a milovník historie z Prčice

13:50 Nemakačenka a flákači? O ně se stát starat nemá. Lidé od Babiše makají, ale na pěkném bordelu, říká podnikatel a milovník historie z Prčice

ČESKÉ HOSPODÁŘSTVÍ Musíme být pyšní a hrdí na to, že jsme Češi, říká podnikatel Petr Kroužil ze Sedl…