Jan Kavan: Thatcherová chtěla, aby SSSR udržel komunismus tam, kde byl. Havel se zlobil, když KSČ říkala, že zavede kapitalismus

6. 11. 2014 10:52

25 LET OD LISTOPADU´89 Tenkrát jsem byl plný optimisimu, tak jsem odhadoval, že v první fázi prožijeme něco, co jsem nazval thatcherismus s lidskou tváří, přiznává Jan Kavan s odstupem let. Domníval se, že poté, co lidé v jistém šoku pochopí, že se tímto jejich problémy nevyřeší, právě naopak, u nás převládne jakási forma sociální demokracie, podporující formu sociálního státu. „Vůbec jsem ale neodhadl příchod klausovského thatcherismu bez lidské tváře a podcenil jsem i schopnost západních finančně mocných firem hledajících nové trhy," říká.

Jan Kavan: Thatcherová chtěla, aby SSSR udržel komunismus tam, kde byl. Havel se zlobil, když KSČ říkala, že zavede kapitalismus
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Kavan

Anketa

,,Kunda, hovno, zkurvili". Taková slova použil v přímém rozhlasovém přenosu prezident Miloš Zeman. Co vy na to?

hlasovalo: 51857 lidí

Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu zorganizovaly ve středu - diskuzi k 25. výročí 17. listopadu 1989. O tom, zda šlo o přelomový krok našeho vstupu do Evropy, přišli zavzpomínat významné osobnosti tehdejšího dění. Nutno dodat, že mnozí z nich odhalili velice pikantní zákulisní informace, které se ParlamentníListy.cz pokusí postupně přenést ke svým čtenářům. Jako první byly zvoleny vzpomínky bývalého ministra zahraničí Jana Kavana.

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 65417 lidí

Ten předeslal poté, když dostal slovo, že si vůbec není zcela jist, zda na konferenci patří. „Také jsem se sem ani nijak nedral. Já totiž 17. listopadu vůbec v Československu ještě nebyl, v Praze jsem přistál na letišti po dvacetileté emigraci v Anglii až 25. listopadu 1989 odpoledne. Ano, byl jsem v tu chvíli asi jeden z prvních takzvaných českých reemigrantů, i když jsem samozřejmě v předchozí době byl téměř v denním kontaktu s tehdejšími představiteli opozice. Před odletem z Británie jsem stihl předat  ještě světovým agenturám zprávu o údajné smrti studenta Martina Šmída, což mi zavolal Petr Uhl. A pak už jsem jen slyšel, že rezignoval soudruh Milouš Jakeš. Tak jsem to nevydržel a rozjel jsem se na českou ambasádu, požádal jsem o vízum. Ovšem nestačil jsem změnit svůj britský pas, na který jsem tu byl takzvaně ilegálně v předchozím roce o Vánocích. Přesto jsem se rozhodl riskovat. Samozřejmě, na letišti mne hned zadrželi a následoval 16hodinový výslech StB, který skončil ve 2 hodiny ráno. Propustili mne tedy až 26. listopadu,“ uvedl nejprve Jan Kavan při svém ohlédnutí na dobu před 25 lety. Prozradil, že organizátoři uvedeného setkání mu vysvětlovali, že ho na něj pozvali, neboť se prý účastnil dle jejich slov přípravy listopadu 1989.

O kolapsu komunismu se vědělo. I když ho Západ vlastně ani nechtěl

„To ale záleží na interpretaci příčin a faktorů, které k listopadu 1989 a pádu komunismu u nás vedly. Dovolte mi tedy se zdržet na chvíli u tohoto problému a pak budu pokračovat dál v tom, co se odehrávalo na pražském letišti,“ poznamenal Kavan.

A pokračoval: „Pokud ke kolapsu komunistického režimu vedlo rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana opustit politiku, jak ji vedli jeho předchůdci, a vsadit na ostřejší konfrontaci se Sovětským svazem, za podpory Margarety Tchatcherové, což vedlo k závodu ve zbrojení, který způsobil kolaps v sovětském hospodářství, tak jsem s tím, přiznávám, skutečně neměl nic společného. Zastánci této teorie tvrdí, že se pak Michail Gorbačov snažil zabránit katastrofě, svou perestrojkou a reformou. Jenomže komunismus byl nereformovatelný, takže nemohl Gorbačov uspět. A jeho nástupci Jelcinovi tak už nezbylo nic jiného, než otevřít dveře kapitalismu. Já bych si naopak dovolil dnes dokonce tvrdit, že s pádem SSSR a komunismu přední západní politici vůbec nepočítali,“ konstatoval Jan Kavan během svého vzpomínání na události, které vyústily v sametovou revoluci a pád železné opony v Evropě. A proč dospěl k takovýmto závěrům svých úvah?

Železná lady vyzývala Gorbačova k použití vojenské síly

„Můj přítel, americký profesor, přirovnal pád komunismu z hlediska Západu k neslyšnému pádu stromu v hlubokém lese. Já bych si šel ještě o krok dál a troufl si tvrdit, že si to dokonce mnozí z těch západních politiků ani nepřáli. Rád bych to ilustroval na osobní vzpomínce. Asi si pamatují mnozí z vás, jak v roce 1990 baronka Thatcherová v pražském Federálním shromáždění pronesla, že to byla ona ještě s jedním mužem, kdo uzbrojila Sovětský svaz, a tak pomohla porazit Říši zla. O něco  méně je ale známá skutečnost, že tato železná dáma nejprve ujistila Michaila Sergejeviče Gorbačova, že není v zájmu Velké Británie a Západu vůbec ohrožovat existenci komunismu v Sovětském svazu a přilehlém bloku. Ona odmítala komunismus na Západě, ale řekla Gorbačovovi jasně, že pokud si SSSR své mocenské zájmy bude omezovat hranicemi dohodnutými de facto v Jaltě, tak s tím Tchatcherová nemá problém, ale naopak to bude podporovat, poněvadž by to mělo podle ní vést k další stabilizaci Evropy,“ popsal Jan Kavan dobu nedávno minulou spolu s událostmi, o kterých se již ale nehovoří, ani nepíše.

To vše mělo přinést porozumění, mírové soužití, dobré obchodní vztahy a záruku bezpečnosti Západu.  O to překvapující je další skutečnost, o které se Kavan dál zmínil.

„Gorbačov sám mi tenkrát osobně potvrdil, že ho Tchatcherová vyzvala, aby použil vojenskou sílu a zabránil pádu berlínské zdi. A tím pádem i změnám status quo v Evropě, neboť vyjádřila velkou obavu ze sjednocení Německa. To mohu osobně potvrdit, v březnu 1985 jsem byl vyzván jedním  z nejskvělejších lidí, které jsem měl možnost poznat, Jaroslavem Šabatou, abych předal západoevropskému mírovému hnutí, ale i co největšímu počtu západoevropských vlád, text dokumentu nazvaný Pražská výzva, kterou  podepsalo několik desítek signatářů Charty 77. Byl to první dokument, ve kterém opozice požadovala ukončení poválečného uspořádání Evropy v mírové uspořádání. A tam též bylo jasně dáno, že prvním krokem by mělo být sjednocení Německa. Když jsem text předával vedení britské vlády, tak se Thatcherová nechala slyšet, že sice morálně podporuje  disidenty ve střední a východní Evropě, ale jejich žádost  o sjednocení Německa je něco, co zcela ostře odmítá. Jak poukázala, podle ní by to destabilizovalo celou Evropu. Vytvořilo by to nebezpečnou situaci pro Velkou Británii i Francii a uvrhlo by to do chaosu a totální destabilizace celou Evropu. Já jsem to tedy mluvčím Charty 77 a Jaroslavu Šabatovi tenkrát vzkázal. I proto jsem od té doby imunní vůči mýtům, s nimiž baronka vystupovala před poslanci Federálního shromáždění, a kterým téměř všichni tehdejší poslanci ve stoje s nadšením tleskali. Řekl bych, že jakmile místodržící zde pochopili, že jim Gorbačov nepošle záchranné tanky, tak ztratili vůli ten hliněný kolos podpírat. Ztratili prostě vůli k moci a železná opona se začala hroutit. Já metaforicky často říkám, že z obou stran té železné opony vrtaly díry mnoho let občanské aktivity, ať už mírové na Západě nebo lidskoprávní na Východě,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Jan Kavan.

V listopadu 1989 byla úloha disidentů přeceňována. Teď je zase podceňována

Jak dodal, nechá proto na historicích, aby přesně vykolíkovali význam těchto děr, i přesný dopad na pád komunismu a sametovou revoluci u nás. „Jejich úplnou bagatelizaci, kterou několikrát učinil Václav Klaus, však musím odmítnout. V době pádu berlínské zdi jsem byl na velkém Česko-polském několikadenním setkání ve Vratislavi a i tam bylo všem jasné, že je jen otázka krátkého času, než dojde k změně režimu v Československu. Ovšem je třeba říci, že v listopadu 1989 byla úloha disidentů značně přeceňována. A dnes je ale ovšem zase hluboce podceňována. Zapomínáme, že v situaci, kdy byly přísně zakázány všechny pluralitní formy a režim nebyl vybaven reagovat na kritický dialog jinak než represemi, tak i relativně slabý nekomformní hlas režim vnímal jako krajně nebezpečnou opozici. Situaci lze dokreslit i dál. K tomu černobílá propaganda, která odhalovala sovětskou  takzvanou mírovou ofenzivu proti západním válečníkům a zbrojařům a nedokázala se vypořádat s mírovými západními aktivisty. Ti byli ostře kritičtí k oběma velmocem a požadovali nejen demilitarizaci, ale i demokratizaci Evropy a byli ochotni spolupracovat s Chartou, kterou reprezentoval Jaroslav Šabata, Petr Uhl nebo Jiří Dienstbier. Proto jsem se těmto silám snažil  20 let v době mé emigrace maximálně pomáhat,“ přiznal Jan Kavan.

Zavzpomínal na to, jak britští a francouzští levicoví kurýři do Československa propašovali ve speciálně upravených campingových vozech více než 20 tun zakázané  literatury, filmový materiál, kamery, přístroje a vyvezli na oplátku zase ven mnoho samizdatů, nafilmovaných rozhovorů s chartisty, jejich  sledování StB, všechny dokumenty Charty 77, prohlášení VONSu, které se dále v angličtině poskytovalo předním novinářům, výzkumným ústavům, vládám i mezinárodním organizacím.

Způsoby pomoci byly různé, i když některými se prý chlubí někdo jiný

„Vyvezli jsme například i otevřený dopis Václava Havla Husákovi, přístroj na množení textů, vyvezli jsme a zveřejnili Dubčekův dopis určený Federálnímu shromáždění z dubna 1975 nebo celé nafilmované představení McBatha, vyvezli jsme ven i celý filmový záznam utajeného jednání 14. sjezdu KSČ na Vysočanech, který mně byl v Londýně za podivných okolností později ukraden. Také jsme vyvezli materiály nutné  k prosazení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, i když se k tomuto úspěchu hlásí jiný český emigrant. Organizovali jsme velké kampaně za propuštění politických vězňů. PalachPress, který jsem založil, přinášel informace o všem, co se dělo – jak u nás, tak i ve světě. Podařilo se nám propojit také Chartu 77 s polskou Solidaritou, maďarskou a východoněmeckou opozicí i dalšími a umožnili jsme vydávat pak společná politická prohlášení v prestižním čtvrtletníku. Vytvořili jsme tak skutečně organizačně i personálně podhoubí vzniku prvního Visegrádu,“ popsal Jana Kavan. Posteskl si však nad tím, že respektování úlohy levicových  aktivit pro pád komunismu po listopadu 1989 zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. A vrátil se tím na počátek svého vyprávění – tedy na okamžik, kdy přistál na ruzyňském letišti.

„Ke konci výslechu  na tom letišti 25. listopadu ke mně ti vyšetřovatelé dost nervózně procedili: ‚To, co se dnes děje, je výsledkem aktivit vašich přátel. Jste jedním z protagonistů toho, co se tu děje, a tak nám sdělte, co bude dál.` Z vedlejší místnosti bylo slyšet rádio a všechny zprávy o tom, co se aktuálně odehrávalo. Bylo pochopitelné, z čeho byli nervózní. Já jim po pravdě odpověděl, že netuším, co se bude dít dál. A přiznám se, že jsem nevěděl, že realita se pak zcela vymkne tomu, co vše jsem si jen představoval,“ připustil Kavan ve svém vzpomínání na rok 1989.

Dějiny se píší každou minutu, není čas na podružnosti

„Druhý den poté jsem se v Občanském fóru ve Špalíčku sešel s Petrem Uhlem, který mě pozval na tu velkou demonstraci na Letné. Tam jsem se dostal až nahoru na platformu, ale nebylo mi umožněno mluvit ani pozdravit ty shromážděné davy. Na zpáteční cestě do OF jsem se proto pokusil Uhlovi  popsat moji zkušenost s těmi vyslýchajícími StBáky a podělit se s ním o jejich varování, že se se mnou zase spojí. Petr Uhl, který byl propuštěn jen 24 hodin předtím z vazby, pro mé obavy ale neprojevil žádné porozumění. Vysvětlil mi, a teď cituju: ‚Dějiny se nyní tvoří každou minutu, není možné se zabývat podružnostmi.‘ O několik měsíců později se mi za to omluvil, ale to už jsme byli členy Federálního shromáždění. A mě si druhý den poté v šest ráno StBáci skutečně zase vyzvedli, dovezli mě z hotelu do konspirační vily v Dejvicích, kde výslech pokračoval. Byl tentokrát už ale natáčen tajně, na rozdíl od toho na letišti hned po mém příletu. Údajně poté právě z tohoto výslechu se jedna kazeta později našla a jeden zápis z ní byl použit v kampani proti mně, co mě měla zdiskreditovat jako údajného spolupracovníka StB. Ta lustrační kampaň proti mně mě zaskočila, ale byl jsem si i díky mému vzdělání vědom toho, že revoluce většinou opravdu požírá své děti,“ pokračoval ve svých vzpomínkách Kavan.

Jak na tomto místě dodal, uznává však i poznámku politologa a historika Zdeňka Zbořila (který se též diskuzního panelu zúčastnil), že často revolucionáři, nebo ti, co se za ně poté vydávají, potom požírají a ničí revoluci jen a jen v jejich vlastním zájmu.

Kavan připomněl „zvláštní" slova Václava Havla 

„Později mi Stanislav Devátý vysvětlil, že si to nemám brát osobně (ty útoky a snahy o dehonestaci), ale že jde o jakousi svatou válku proti levici, která může ohrozit cíle listopadu 1989. Levicovým kolegům, kteří v Anglii organizovali kampaň za jeho propuštění z vězení, jsem raději tuto poznámku netlumočil. Krátce po listopadu 1989 mi pak vítězoslavně sdělil Jirka Dienstbier, že studenou válku vyhrála občanská společnost. Podnět k této, řekněme iluzi, mu asi dala skutečnost, že řada disidentů se stala ministry v nové vládě. Až později pochopil, že moc bezmocných byla nahrazena bezmocí mocných – tedy těch, co seděli na ministerstvech. Většina disidentů byla relativně brzo z těchto pozic vytlačena, s výjimkou Václava Havla. Musím ale podotknout, že tento proces byl stejný i v Polsku, Maďarsku. Skutečná moc se pak přesunula do rukou velkopodnikatelů, finančníků a jejich západních kolegů sponzorů a podobně. Pamatuji si, že pouhé dva dny po mém návratu do Prahy mě na Václavském náměstí oslovil jeden z nejznámějších britských komentátorů a udělal se mnou rozhovor. Začal otázkou, jak já vidím budoucnost. Tenkrát jsem byl plný optimismu, tak jsem odhadoval, že v první fázi prožijeme něco, co jsem nazval thatcherismus s lidskou tváří. A poté, co lidé v jistém šoku pochopí, že se tímto jejich problémy nevyřeší, právě naopak, pak u nás převládne  jakási forma sociální demokracie, podporující formu sociálního státu. Vůbec jsem ale neodhadl příchod klausovského thatcherismu bez lidské tváře a podcenil jsem i schopnost západních finančně mocných firem hledajících nové trhy. A jejich schopnost prosadit nové zájmy u nás, a to velmi rychle… Ten komentátor John Simpson mi tenkrát nevěřil. Dal to i najevo. Později jsem mu raději i poslal slova Václava Havla, která si dovolím i nyní ocitovat. ‚Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus. Že jsem ve službách imperialismu, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte.‘ Co byla lež, naivita, nevyhnutelnost vývoje? To jsme se v čase přesvědčili...“ zakončil své vzpomínání bývalý ministr zahraničí Kavan.

Akci k 25. výročí 17. listopadu 1989 pořádala nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice, Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě.

Vedle již zde uvedeného Jana Kavana se o své osobní vzpomínky na převratné události roku 1989 podělili také Oskar Krejčí, Miroslav Pavel, Miroslav Polreich, Jaromír Sedlák, Karel Srp, Karel Sýs, Jan Šolta, Emil Voráček, Peter Weiss, Zdeněk Zbořil, Ladislav Žák. Moderoval Milan Syruček, novinář a publicista.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 85 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Dana Drábová: Evropa je zhýčkaná. Migranti z Afriky? To je pracovní síla obtížně použitelná. Jaderný odpad je zlato

14:47 Dana Drábová: Evropa je zhýčkaná. Migranti z Afriky? To je pracovní síla obtížně použitelná. Jaderný odpad je zlato

Stovka zájemců si přišla poslechnout besedu s předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dan…