Únik z přediva ruských pastí
Rovných sto let je to už zítra. „Deset dnů, které otřásly světem“ byl prozíravý titulek. Nenávist všech, komu zazvonily hranou, jitří stále. Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. To lhaní je politickou zbraní. Slzným plynem i klackem na každého, kdo nehodlá ohnout hřbet.
Odolají jen nervy ze železa. Slabší zradí i velké talenty. Pak ale většinou doživotně. Georgij Plechanov, roky jednička ruského marxismu, či Karl Kautsky, věrozvěst Druhé internacionály – jsou příkladem do čítanek. Jiní šli pravdě naproti, až když je nemile zaskočila. Tak jako Edvard Beneš, když ho vyhnal do exilu protisovětský komplot z Mnichova. „Ruskou revolucí“ – stojí už v jeho přednáškách studentům v Chicagu z jara 1939 – „se vynořily nové nepřemožitelné síly ideové a morální.“ Zejména „ve střední Evropě působily dojmem ohromujícím: revolucionovaly masy, ohrožovaly autokracie všeho druhu, ztěžovaly státům středoevropským vedení války“. Už tehdy „ruská revoluce položila vedle otázky demokratizace politické také požadavek všeobecné demokratizace sociální a hospodářské“. A teď – stojí v knižním vydání oněch přednášek z roku 1942 – „mění ruská revoluce další fáze války světové ponenáhlu stále výrazněji… v jistý druh světové revoluce“.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
