Podstatu nyní projednávaného případu tvoří zejména občanskoprávní spor (iniciovaný žalobou podanou podle ust. § 127 občanského zákoníku z roku 1964 – tzv. sousedské právo) mezi stěžovatelkou, tedy vlastníkem předmětné účelové komunikace, a vedlejší účastnické řízení, tzn. vlastníkem přilehlé nemovitosti, spočívající v tvrzeném omezování vlastnického práva vedlejší účastnice ze strany stěžovatelky, a to kvůli „působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel“ na účelové komunikaci, za což stěžovatelka dle závěru obecných soudů nese odpovědnost, neboť jednak odpovídá za technický stav komunikace, jednak je též subjektem, která má určující vliv na úpravu pravidel silničního provozu na komunikaci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, protože obecné soudy při rozhodování vzájemného střetu vlastnického práva stěžovatelky s vlastnickým právem vedlejší účastnice řízení nerespektovaly ústavněprávní kritéria rozhodování sousedského sporu, tj. zejména využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z vlastnických práv, čímž došlo k nepřípustnému omezení realizace vlastnického práva stěžovatelky. Obecné soudy stanovily stěžovatelce povinnost („zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke stavbě domu č. p. 100, a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na předmětné komunikaci“), kterou dovodily z velice široce pojímané odpovědnosti stěžovatelky, nicméně kterou není s ohledem na své postavení, specifický charakter svého vlastnického práva a s tím související omezené dispozice se svým vlastnictvím schopna vůbec splnit.
Ústavní soud je předně toho názoru, že obecné soudy dostatečně nezohlednily specifický charakter vlastnického práva stěžovatelky, která jako obec-vlastník účelové komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Regulace provozu na účelové komunikaci představuje výkon státní správy na úseku dopravy, náležející do působnosti věcně i místně příslušných silničních správních úřadů. Vzhledem k tomu, že obec-vlastník účelové komunikace nemůže v rámci své samostatné působnosti vyvíjet žádnou činnost, kterou by mohla přímo regulovat provoz na této komunikaci, je logicky vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení imisemi pocházejícími z provozu na této komunikaci, kterým lze zamezit právě a především omezením provozu na ní.
Obecné soudy vedle stavebních úprav předmětné účelové komunikace vymezily některé další podmínky, vztahující se zejména k regulaci provozu na komunikaci, ať již v podobě instalace dopravního svislého značení stanovující nejvyšší povolenou rychlost anebo úplný zákaz vjezdu motorových vozidel, jehož účinky jsou nicméně dle krajského soudu „eliminovány“ udělováním výjimek ze strany stěžovatelky, tudíž samotná instalace značky není zárukou, že rušivé účinky průjezdu vozidel nebudou v budoucnu pokračovat. Při vymezení těchto podmínek však obecné soudy ponechaly stranou i další významné okolnosti případu, jež jejich splnění v podstatě vylučuje. Především nelze nechat bez povšimnutí, že se v daném případě jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, sloužící nejen jako příjezdová cesta k přilehlým nemovitostem, ale také k obhospodařování přilehlých lesů (za účelem svozu vytěženého dřeva), nadto se nacházející v CHKO Broumovsko. Proto musí stěžovatelka, ať již při výkonu státní správy na úseku dopravy, tak i případně při realizaci svého vlastnického práva, vždy nutně zohlednit i omezení vyplývající ze zák. č. 289/1995 Sb., o lesích, resp. příslušných ustanovení zák. č. 117/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Proto nemůže jít k tíži stěžovatelky, že tyto výjimky mj. za účelem svozu vytěženého dřeva v minulosti několikrát udělila, neboť v opačném případě by se dostala nejen do rozporu s příslušnými zákony, ale v konečném důsledku by nepřípustně omezovala vlastníky lesů při realizaci jejich vlastnického práva.
Nejvyšší soud v dané věci odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. K tomu Ústavní soud konstatuje, že aniž by hodnotil věcnou správnost rozhodnutí a tedy jakkoliv předjímal, zda mělo být dovolání stěžovatelky shledáno přípustným či nikoliv, samotné odůvodnění a způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelky, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, když nerespektuje konkrétní požadavky, která na odůvodnění kladou principy ovládající spravedlivý proces.
Úkolem obecných soudů tak bude znovu posoudit míru ochrany poskytnuté vlastnickému právu vedlejší účastnice, a to nejen z hlediska intenzity zásahu do tohoto vlastnického práva, ale zejména z hlediska existence odpovědnosti stěžovatelky při realizaci jejího vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci. Zcela stranou pozornosti obecných soudů pak zůstala otázka případné odpovědnosti třetích osob (uživatelů) za škody způsobené provozem na účelové komunikaci na majetku vedlejší účastnice řízení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
