IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.

Vedlejší účastnice se žalobou domáhala proti stěžovateli určení vlastnického práva k pozemkům (oplocený vodárenský areál, Vodojem Kopanina – Stodůlky a oplocený areál bytových domů č. p. 974 a 975). Společně s dalším žalobcem tvrdila, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků zapsaní v katastru nemovitostí a stěžovatel je v katastru zapsán jako „duplicitní vlastník“. Své vlastnické právo dovozovala z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988, vydaného ve věci projednání dědictví po jejím manželovi. Stěžovatel ve sporu tvrdil, že jediným vlastníkem pozemků je on. Vedlejší účastnice dle něj nemohla pozemky nabýt děděním po manželovi, protože ty nebyly v době jeho smrti v jeho vlastnictví. Již dávno před jeho smrtí byly totiž v roce 1978 za náhradu vyvlastněny ve prospěch státu, protože na nich měla být uskutečněna stavba vodojemu Kopanina a vodárenských zařízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 svým v pořadí druhým rozsudkem žalobě vedlejší účastnice vyhověl, tedy určil, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny pozemků. Soud konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením podle § 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., přičemž za počátek běhu vydržecí doby označil den 30. 5. 1988, kdy rozhodnutí Státního notářství nabylo právní moci. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.