Nemediální událost, která však přinesla značný mediální ohlas, startuje pravidelný přehled zajímavostí týkajících se sdělovacích prostředků. „Jde o volbu-nevolbu Lenky Procházkové do Rady ÚSTR, kterému se říká ‚ústrk‘. Myslím, že toto lidové označení nezískal náhodou. Dlouho dopředu bylo vidět, že se proti paní Procházkové jako kandidátce pana prezidenta do této funkce rozjela velká mediální kampaň, která působí dojmem, aniž bych chtěl šířit jakékoli konspirační teorie, organizovanosti a nenahodilosti. Neumím si představit, že by Procházková jako spisovatelka se svými názory a svou minulostí dokázala vyvolat naráz v tolika lidech na tolika místech tolik neuvěřitelného, často agresívního až ostrakizujícího ‚zájmu‘, který se projevil na jedné straně otevřenými dopisy lidí pracujících v ÚSTR, na druhé straně mediální kampaní,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Připomíná, že ÚSTR vznikl za ministra vnitra Ivana Langera jako instituce, která měla sloužit v zásadě dvěma věcem. „V první řadě jako správce archívu bezpečnostních složek, což je to nejpodstatnější, co měl ‚ústrk‘ vloženo do vínku. Asi se nemýlím, když si mohu spekulativně dovozovat, že tehdejší, ale i jiný ministr vnitra mohl tímto způsobem dostat pod kontrolu archívy bezpečnostních složek. Tedy utajované a privátní, často kompromitující informace o různých lidech, které je možné náležitě zužitkovat v případě politického požadavku nebo když se to hodí. Tu a tam vypadly přes ÚSTR informace jednou o spisovateli Kunderovi, jindy o písničkáři Nohavicovi. Vždy to mělo více či méně čitelný skrytý podtext, smysl a záměr, že je třeba toho či onoho člověka právě v tu chvíli skandalizovat,“ upozorňuje mediální analytik, že to není moc čistá práce, a jestliže se k tomu lidé v ÚSTR propůjčují, tak je to otázka jejich vlastní etiky a vlastních hodnotových norem.
Kdo kádruje, dává najevo, že nic jiného neumí
Druhý důvod vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů byl v tom, že došlo ke zrušení původně Václavem Bendou zřízeného Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „V něm byl Bendovým zástupcem Pavel Žáček, který se pak také stal prvním ředitelem ÚSTR. Původní Bendův úřad měl úplně jiné zadání, které patrně mělo částečně přejít i na ‚ústrk‘, ale bez toho exekutivního dopadu. Původní Úřad dokumentace a vyšetřování totiž nejenom dokumentoval a nějak detekoval určité události z minulosti ve jmenovitých souvislostech, ale také byl ve své podstatě organizační složkou policie. Pokud si vzpomínám, tak pan Žáček jako zástupce ředitele a jakožto člověk, který neprošel žádnou policejní kariérou, disponoval přitom poměrně vysokou hodností, myslím podplukovnickou, která se váže na určité funkce policejní nebo bezpečnostní,“ poznamenává Petr Žantovský.
Tehdy chápal tento úřad jako způsob, jak si nové mocenské elity chtějí vyřídit účty s odcházejícími mocenskými elitami. „Protože je to zároveň kádrovací úřad, tak mi to nikdy nebylo zrovna sympatické, protože kádrování opravdu nemám rád. Myslím si, že to, co člověk opravdu dokáže, je vidět na jeho práci. A každý, kdo kádruje, tím dává spíše najevo jen to, že sám neumí nic jiného než kádrovat. Ale to je jen taková moje obecná úvaha. Kádrovací smysl ‚ústrku‘ mi nikdy nebyl sympatický. A také jsem se tím nikdy netajil, ačkoli sám jsem s tím minulým režimem neměl nikdy nic společného v tom smyslu, který by zajímal ÚSTR. Ale právě to mi dává tu svobodu tenhle názor mít, držet si ho a vyslovovat. Myslím si, že velmi podobně je na tom právě i paní Procházková, která byla nominována prezidentem,“ míní mediální odborník.
Novináři členství v Radě ÚSTR berou jako trafiku
Lenku Procházkovou viděl na DVTV a myslí si, že rozhovor s moderátorem Martinem Veselovským zvládla s velkým přehledem. „Byl tam jeden velice zajímavý okamžik, kdy se Veselovský ptal Procházkové: ‚A vy byste chtěla být členkou té rady?‘ Procházková se zarazila, protože to zcela zjevně není otázka, který jí v této souvislosti připadla patřičná, protože být členem takového orgánu by přece neměla být kariéra, neměla by to být trafika, nemělo by to být vnímáno jako něco, co je společensky hodnoceno jako pozvánka do vyšších kruhů. V podstatě je to služba, což tak mohlo být při zakládání i míněno, ale v dnešní době to už určitě jako služba nefunguje. V tom smyslu, že to rozhodně nevnímá jako trafiku, také Procházková odpovídala. Ale to, že se vůbec Veselovský, a nejen on, tímto způsobem ptá, znamená, že ti tazatelé tu funkci jako trafiku vnímají,“ podivuje se Petr Žantovský.
LENKA PROCHÁZKOVÁ VS. MARTIN VESELOVSKÝ ZDE
Druhý problém vidí v tom, že Lenka Procházková je nositelkou poměrně vyhraněných názorů, které nejsou konformní vůči názorům mainstreamové společnosti. „Ale pozor, té mainstreamové společnosti reprezentované politickým mainstreamem, nikoli společností reprezentované nějakou statistickou většinou. Ze všech průzkumů na témata, ke kterým se průběžně Procházková vyjadřuje, ať už to jsou sankce proti Rusku, vyvolávání strachu z nějaké pomyslné ruské agrese vůči nám, ať je to postoj k Pegidě, k Alternativě pro Německo, postoj k migraci, tak to jsou všechno témata, kde se podle různých průzkumů česká společnost shoduje v nějakých 70 až 80 procentech na názorech, které drží spíše Procházková než ona mediální mainstreamová ‚elita-. Takže celá kampaň kolem volby Procházkové do Rady ÚSTR vykazuje zcela jednoznačné politické rysy,“ tvrdí mediální analytik.
Psali jsme:
Mluvíš jinak než my, tak si řečni leda na náměstí
To je nutné brát jako naprosto evidentní kádrovací kampaň, která nepřipustí, aby do nějaké organizace v této chvíli kontrolované onou minoritní mediálně-politickou „elitou“ pronikl nějaký nežádoucí názor. „Teď nejde o paní Procházkovou. Paní Procházková je sympatická dáma a má za sebou velmi bohatou a velmi poctivou minulost, což jí snad nemůžou upřít ani ti největší pravdoláskaři ze všech bojovníků proti jejímu nástupu do ÚSTR. Koneckonců sama Procházková přece patřila k disentu celé období před rokem 89. Byla velmi aktivním bojovníkem proti nespravedlnosti, proti omezování svobody slova a podobně. A vlastně říkala totéž, co říká dnes. Jenom to říká na jiných platformách, protože na těch hlavních, které v některých případech obsadili její někdejší kolegové, různí ti Pithartové a podobně, nesmí. Tam ji nepouštějí, protože ohrožuje jejich homogenitu a jejich názorovou uniformitu,“ poukazuje Petr Žantovský.
Ta názorová uniformita znamená, že nemají žádný názor sami za sebe, ale jen drží nějakou kolektivní ideologickou výbavu, a tou se ohánějí. „A to je něco, co Procházková celoživotně nabourává. Nabourávala to za komunistů, nabourává to i dnes, proto je nežádoucí. To, že ji Senát nezvolil ve dvou kolech hlasování, a to způsobem velmi potupným z hlediska čísel, je opravdu nedůstojné. Ze strany sociální demokracie to lze chápat jako šprajc vůči prezidentovi a jeho návrhu, ale ze strany jiných to lze chápat jako ryze politický akt, který znamená: ‚My tě prostě nepustíme k veřejné možnosti promlouvat a říkat své názory. Říkej si je na náměstích, říkej si je někde v undergroundu, tak jak jsi zvyklá z minulosti. A my aspoň budeme moci říkat, že jsi underground, že jsi na náměstí, že jsi nekonformní a že s námi netáhneš za jeden provaz, a tím pádem, kdo nejde s námi, jde proti nám.‘ Takhle já čtu celou záležitost kolem Lenky Procházkové,“ přiznává mediální odborník.
Nýmandi Putna a Blažek se otírají o ty, co prokázali statečnost
V týdeníku Respekt číslo 14 vyšel článek Petra Horkého, který se jmenujte „Nekádrujte mě“, což je citací slov Lenky Procházkové. „Celý článek je do jisté míry souhrnem i toho, co jsem teď říkal. Píše se tam, že jejím handicapem jsou třeba články pro ParlamentníListy.cz, které jsou tam uvedeny v nějakém bloku nežádoucích mediálních půdorysů. A že by to neměla dělat, pokud by chtěla táhnout ‚s námi‘ za ten ‚náš‘ provaz. Ale nejhorší v tom článku je, když odborář z ‚ústrku‘ Mirek Vodrážka, kterého znám dvacet let, vyčítá v otevřeném dopise paní Procházkové, že se nedostatečně vykazuje odbornou prací na témata, kterým se ÚSTR věnuje. Přitom pan Vodrážka napsal jen společenské zamyšlení Chaokracie, což rozhodně není vědecká práce. To mi přijde hodně obskurní a nefér právě od lidí, jako je Mirek Vodrážka, kteří také vzešli z oponence vůči minulému režimu a měli by dnes mít pro Lenku Procházkovou podstatně více pochopení,“ podotýká Petr Žantovský.
Při té příležitosti připomíná podobně vyznívající článek z Lidových novin, o němž se už před časem v Týdnu v médiích zmiňoval. „Konkrétně šlo o článek Martina Putny, který vyzýval Honzu Schneidera a Lenku Procházkovou, takto chartisty, aby se zřekli svých podpisů, že vlastně jejich podpisy pod Chartou z hlediska jejich dnešního názorového vývoje nic neznamenají. To je jen další důkaz, že jde stále o stejnou politickou vlnu, a to dlouhodobě. O tyto ve své době statečné lidi – a jak říkal prezidentův mluvčí Ovčáček, to byla doba, kdy statečnost nebyla levná – se otírají nýmandi, kteří tu dobu ani nezažili, ať už pan Putna nebo historik Blažek z ÚSTR, který ani neměl šanci se postavit jakkoli vůči tehdejšímu režimu. O lidi, kteří tehdy riskovali své existence a všechno, co měli, kteří na rozdíl od Putnů a Blažků projevili svoji osobnostní integritu, si dnes tito pánové čistí boty. Tak to je silná nemravnost,“ rozhořčuje se mediální analytik.
To, co vadí na Procházkové, není u Uhla na překážku
V článku ho udivilo tvrzení, že je značný rozdíl mezi Procházkovou a lidmi, jako je Michal Uhl, což je nejmladší člen Rady ÚSTR. „Michal Uhl je syn Petra Uhla, což je celoživotní spíš extrémní levičák, který míval sympatie k ideologiím maoismu, koncem šedesátých let býval šéfem Hnutí revoluční mládeže, kde působila například i Petruška Šustrová. A to jsou lidé velmi jasně definovaní. Když čtu mediální výstupy Michala Uhla, tak je patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu a že ta idea tam zůstala. Nic proti tomu, pokud ty názory člověk zastává soustavně, odůvodněně a odargumentovaně. Ale jestliže připustíme, aby v takové Radě seděl takto poměrně jasně a striktně vyhraněný politický nominant, tak proč někomu vadí Procházková, které vyčítají totéž, že je jasná názorově vyhraněná nominantka a že má nějaké politické názory?“ pozastavuje se Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Z toho vyplývá, že to dění kolem prezidentem navržené kandidátky do Rady ÚSTR je celé velmi pokrytecké. „Je to jenom o tom, že se Procházková nehodí, protože říká to, co si myslí, a ne to, co se čeká, že si myslet má. Koneckonců náš Senát společně s ÚSTR tímhle aktem nevolby v podstatě dokázaly zbytečnost té organizace. Protože jestli to má fungovat jako organizace odborná a vědecká a přitom to funguje jenom na základě politické definice, tak konstatuji, že to je opravdu zbytečná organizace. A nevidím nejmenší důvod, proč ji platit. Nechť tedy laskavě přenesou zase archívy bezpečnostních složek někam na Ministerstvo vnitra do ‚kachlíkárny‘ a nechají věci být. Máme koneckonců Akademii věd, máme tam Ústav pro soudobé dějiny a nevidím nejmenší důvod, proč by se tyhle instituce měly tímto způsobem duplikovat,“ konstatuje mediální odborník.
Rozvědčíkova příbuzná přichází s jinou úrovní historického komiksu
Pro druhé téma si vybral velice zajímavý nový fenomén, který lze označit jako historicko-politický komiks. „Koneckonců u nás vyšla řada knih, na nichž se podíleli lidé jako Pavel Kosatík a podobně. I když Kosatík je novinář, nikoli historik, takže to samo o sobě určuje i zaměření těch komiksů, na kterých se podílel, a s prominutím tedy velmi nízkou edukativní úroveň. Je to tedy taková více či méně zábavná procházka našimi dějinami. Ale proč o tom mluvím? Máme před sebou velice zajímavý úkaz, myslím první svého druhu v českém kontextu, a to je kniha ‚Rozvědčík‘, která je v podtextu nazývána ‚grafická novela‘. Autorkou té věci je paní Marta Morice, praneteř Miroslava Polreicha, rozvědčíka, o němž pojednává tahle její komiksová publikace,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Bývalý rozvědčík Miroslav Polreich je stále aktivní a zúčastňuje se rozmanitých konferencí a odborných setkání. „Přispívá do nich svou nezaměnitelnou zkušeností z české diplomacie i z českých bezpečnostních služeb před rokem 69, po němž měl jako mnoho jiných kádrové problémy. Ale v šedesátých letech se podílel jako mediátor na ukončení rozmanitých válečných operací nejen ve Vietnamu, ale myslím, že i na ukončení šestidenní války. Je to člověk, který toho ze světa zákulisí politiky viděl velmi mnoho, a tudíž má hodně co říci. Ale zpět k té grafické novele, jak ji nazývají. Jde mi o její pojetí. Viděl jsem z ní část, celou ještě ne, ale z té části jsem dospěl k závěru, že je na mnohem vyšší faktografické úrovni než ty výše zmiňované knihy například Kosatíkovy, ale je tam patrná i veliká snaha o názornost, o faktografickou přesnost a úplnost,“ oceňuje mediální analytik.
Navzdory zjednodušení má tento typ publikací smysl
Za hlavní otázku ale považuje, zda má tenhle způsob deskripce minulosti a konkrétních politických událostí a osobností smysl. „Kdybych byl velký staromilec, tak bych řekl, že ne a že má člověk jít k originálním dokumentům a zabývat se událostmi v celém kontextu. Protože ten komiks, ať chce nebo nechce, musí sahat ke zjednodušení. A to zjednodušení není dáno jenom požadavkem toho výtvarného provedení, ale je dáno samozřejmě i rozsahem takové publikace. Vždyť celý Polreichův příběh by podle mého názoru vydal na dvacetidílný televizní seriál na pomezí fiction a non-fiction a určitě bychom se nenudili ani u jednoho dílu. Ale i tahle publikace, stejně jako všechny takové publikace, nutně zjednodušuje. Na druhou stranu je možné, že díky tomu komiksovému provedení přitáhne ke skutečnému studiu skutečných dějin,“ doufá Petr Žantovský.
To je úplně něco jiného než historky o dějinách, jak je dnes dějepis většinou předváděn, a to zejména na středních školách. „Tak možná i tohle k zájmu o skutečné dějiny někoho přivede, nějaké lidi, kteří by se k tomu jinak nedostali. Tak jako třeba Beatles mohli dostat někoho k poslechu jiného typu hudby, hlubší. Když mi bylo dvanáct třináct, tak mě některé pasáže z Beatles, takové ty se smyčcovými kvartety a podobně, dostaly k poslechu barokní hudby, ačkoli na první poslech nemají Beatles s barokem nic společného. Ale najednou mi přišlo, že tahle mně přístupná forma mi otvírá dveře k něčemu dalšímu, k něčemu zajímavému, co není lepší nebo horší než Beatles, ale je to něco jiného, je to jiná forma poznání. A tak v tu chvíli si říkám, že asi i tenhle typ publikací má smysl a může mít potenci dostat tu a tam někoho ke skutečným hodnotám a k historickým faktům. A to určitě není málo,“ ujišťuje mediální odborník.
ČT1 je zbytečná, je to malá skrytá Nova uvnitř České televize
Na samý závěr si pak nechal glosu k pětici kandidátů na generálního ředitele České televize, z nichž Rada ČT vybere ve středu 26. dubna Petra Dvořáka. „Už se o nich všechno řeklo. Jaké překvapení, že Petr Dvořák dostal v prvním kole nejvíc hlasů! Další dva pánové jsou také zevnitř České televize, Karel Novák tam dělá dodnes, Jiří František Potužník dělal zpravodaje v Bruselu a kolem České televize se také točí dlouhá léta. Jsou to insideři, kteří mají o televizi nějaký typ informací, nějaký typ zájmů. Martin Konrád je také televizní profesionál, krátce šéfoval Primě. A Petr Vinklář je ekonom. Nechci se k nim jednotlivě vyjadřovat, ale zaujalo mě, že ani jeden z nich – u Dvořáka to není nic divného – ve svých mediálních výstupech nepřišel s nějakou opravdu zásadní proměnou televize. Když se jich ptají na jejich představy, tak většinou dospějí k závěru, že některé segmenty té televize jsou dělány dobře a některé špatně,“ poukazuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský na kandidátskou šeď.
Zaráží ho, že ve vyjádřeních jsou hodně diplomatičtí i ti, co to nemají zapotřebí. „Chápu, že stávající zaměstnanec televize nebude šít do stávajícího generálního ředitele, ale u lidí zvenčí bych očekával jasnější a výraznější názory. Možná je nemají. Nejvíc mě na tom udivuje, že nikdo z nich, pokud jsem to dobře sledoval, nepřišel s tím, že by se měl redukovat počet kanálů, protože jich je zbytečně moc. Ano, zazněly hlasy, že se na ČT1 vysílá spousta zábavního zboží a že by tam mělo být něco jiného. Ale ani od jednoho jsem neslyšel, že ČT1 je zbytečný kanál, což si já z hlubokého přesvědčení myslím, protože se za něj vyhazuje spousta peněz, ale odehrává se skrze něj spousta vlivového působení. Je to vlastně taková malá skrytá Nova uvnitř České televize. To, že pan Dvořák operuje kritériem sledovaností, mi přijde jako velmi zásadní slovo do pranice, jaký je význam sledovanosti u veřejnoprávního média tohoto typu,“ připomíná mediální analytik další z bodů, na který mohli Dvořákovi rivalové reagovat.
Tváříme se, že jde o tendr, přičemž to má Dvořák zcela jisté
Z dosavadních vyjádření kandidátů proto nemá pocit, že by o něčem takovém uvažovali tak, aby to pro ně mělo nějaký skutečný význam nebo dopad třeba i pro manažerské jednání. „Naštěstí nejsem kandidátem na ředitele té televize, ale kdybych se o takové místo ucházel, tak jenom s jedinou ambicí: dovést tu televizi ke zrušení, respektive k redefinici v nějakou velmi malou, úzkou mediální instituci, která plní jenom to, co jí opravdu přikazuje zákon. To znamená veřejnou službu v oblasti publicistiky, edukace, zpravodajství, maximálně kultury, ne však ta obrovská mašinérie komerčního toku a musím říct čím dál horší a nivelizovanější dramatické a jiné produkce původní tvorby České televize. Až na výjimky samozřejmě. Nechtěl bych se dotknout všech tvůrců, kteří se velmi poctivě snaží dělat nejlíp, co umějí. Ale je otázka, jestli se Česká televize opravdu otevírá všem, co něco umějí,“ uvažuje Petr Žantovský.
Veřejnoprávní televize sice má režiséra a scenáristu Jiřího Svobodu, ale vedle něj ještě desítky tvůrců, o jejichž kvalitách by se dalo debatovat hodiny. „A do toho všeho strká Česká televize strašné peníze, nevím proč. Není mi vůbec zřejmé, proč by to měla nadále dělat. Žádnou z těchto úvah jsem u kandidátů nezaznamenal, ale protože ředitelem bude Petr Dvořák, tak je to vlastně úplně zbytečná debata. Nicméně je hezké dívat se na naše novináře, jak kladou těm kandidátům vážně míněné dotazy a jak společně hrají tu hezkou hru – jak píše Elia Kazan v románu Tichá dohoda – takovou, že se tváříme, že věříme, že to je opravdový tendr. Finalisté se alespoň zviditelní přes média a bude se o nich vědět, že byli ve finále, což také může být někdy k něčemu dobré. Nechci být cynik, ale jeden z výkladů mediálního obrazu této situace to zcela určitě je,“ uzavírá mediální odborník svůj pravidelný přehled.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
