Po léta byl potenciál britských vztahů s Tureckem přidušen upoceným příslibem přístupových jednání Evropské unie s Ankarou. Nikdo s jasnou hlavou na obou stranách Bosporu ani v nejmenším nevěřil, že by Turecko vstoupilo do EU v horizontu jedné generace. Nicméně vyhlídka na členství byla zaníceně podporována a po řadu let udržována při životě, čímž svázala vzájemné vztahy do struktury rigidních a těžkopádných přístupových rozhovorů.

Paradoxně právě Spojené království patřilo mezi velké příznivce vstupu Turecka. Přestože tehdy to bylo považováno za vypočítavost ze strany Velké Británie, nakonec se potvrdilo, jak katastrofální strategii EU při jednáních zvolila. Vztahy mezi Berlínem a Ankarou byly prioritou, avšak zkolabovaly. Viděli jsme střety mezi pořádkovou policií a tureckou diasporou v ulicích evropských měst. Vážná a znepokojující politická nestabilita v Turecku vyvolaná vražednými teroristickými organizacemi, jako jsou PKK, ISIS a gülenistická FETÖ, nemůže být pochopena odděleně od evropské, těžce selhávající diplomacie.

Jako Brit s východoevropskými kořeny s vámi mohu sdílet pár věcí o tom, jak neskutečně byrokratické jsou přístupové rozhovory do EU. Rozporcovány do řady kapitol, degradují finesy zahraniční diplomacie na úroveň nejmenších podrobností v domácí politice vycházejících ze 170 000-stránkové knihy pravidel EU, dobře známé jako „acquis“. Přístupové rozhovory povzbuzují falešnou naději na jedné straně a xenofobní nálady na straně druhé. Zasévají semínko deziluze a frustrace. V určitém bodě nevyhnutelně platí, že kdo s čím zachází, tím také schází. Bohužel pro Turecko a EU to vypadá, že tento čas je tu.