Jan Vítek: Proč zavraždili prezidenta Kennedyho

Je zde i další spekulativní citace například v knize: „The Kennedy Half-Century: The Presidency, Assassination, and Lasting Legacy of John F. Kennedy“, kde je uvedeno, že osudového dne ráno měl americký prezident říct: „Jestliže mě někdo chce zastřelit puškou namířenou z okna, tak tomu nikdo nezabrání. Proč mít tedy jakékoli starosti?“ Podle prezidentova poradce Dave Powerse (viz) takto často „strašil“ svoji manželku.

Airforce One přistál v pátek 22. listopadu 1963 krátce po jedenácté hodině v Dallasu. Na letišti byla připravena otevřená limuzína, v níž už čekal guvernér John Connally se svou manželkou, kteří seděli na předních sedadlech. John a Jacqueline se posadili za ně. Prezidentský průvod doprovázela ochranka a policisté na motorkách.

Ulice, kterými projížděl, lemovaly zástupy nadšených a rozjásaných občanů. Z pršlavého rána se vyklubal slunečný den. Průvod směřoval k budově Trade Mart ve středu města, kde JFK měl pronést programovou řeč. Pohyboval se pomalu, téměř krokem. V půl jedné prezidentská limuzína jela po Dealy Platza kolem velkoskladu školních knih směrem k travnatému pahrbku, zčásti ohraničeném dřevěnou palisádou.

Zločin

V tu chvíli se ozvaly výstřely. Střely zasáhly prezidenta do krku a do hlavy. Limuzína vyrazila plnou rychlostí k nedaleké nemocnici, kde lékaři už nemohli zachránit prezidentovi život. V jednu hodinu odpoledne oznámili, že je mrtvý.

Pár minut poté, co zazněly výstřely, agenti FBI již prohledávali sklad knih. V šestém patře našli otevřené okno, tři prázdné nábojnice a pušku, na níž byly otisky prstů, které identifikovaly jednoho ze zaměstnanců Lee Harvey Osvalda. Čtyřicet minut po smrti JFK měli už policisté jméno, popis a bydliště údajného pachatele.

Vyšetřovací komise senátora Warrena* ve své 889 stránkové zprávě uveřejněné 29 září 1964 došla k závěru, že JFK zavraždil Oswald a byl „osamělým střelcem.“ Tato zpráva je dodnes uznávanou americkou Pravdou. Opírá se o zjištění FBI, že první Oswaldova střela minula, druhá zato musela být zázračná, jelikož údajně prolétla prezidentovým krkem, od něčeho se odrazila a pak trefila vpředu sedícího guvernéra Connallyho do hrudi, aby uvázla v jeho lýtku, a třetí zasáhla prezidenta zezadu do hlavy.

Pochybností o tom bylo a je bezpočet. Ale protiřečících důkazů je pořídku, a mezi nimi nejvíce usvědčující jsou na dvaceti šesti vteřinovém filmovém záznamu, který amatérskou kamerou pořídil Abraham Zapruder. Tento dokument ukazuje, že prezident dostal smrtící ránu do čela, jeho hlava prudce poskočila dozadu a tělo se svezlo na sedadlo. Kulka musela být typu dum-dum, protože roztříštila vzadu Kennedyho hlavu. Tajný agent Clint Hill, který naskočil na kufr limuzíny, řekl, že „šedé kusy mozkové tkáně a úlomky lebky byly v automobilu rozesety jako nějaké děsivé konfety. Podlahu pokrývala kaluž krve. Prezident Kennedy ležel na sedadle zcela nehybný a v jeho hlavě byla zřetelně vidět díra o velikosti lidské pěsti.“

Film je dokladem, že tříštivou kulku nevyslal Oswald, protože limuzína se stáčela doleva k pahrbku a nemohl už mít obličej JFK v zorném úhlu. Conallyho tělem nebloudila střela, nýbrž dostal dva zásahy na různých místech. Další skončila v obrubě chodníku. Tudíž vrazi vypálili aspoň pět výstřelů a museli být nejméně dva.

Přihlásilo se několik svědků, kteří viděli záblesky vycházející od palisády nad pahrbkem. Na amatérských snímcích vidíme, jak se lidé dívají tím směrem. Hlídkující policisté perlustrovali u železničního podjezdu poblíž palisády muže se zavazadlem, kterého ale nezadrželi, protože jim ukázal průkaz CIA. Sedmičlenná Warrenova komise ani jednoho z těchto svědků neoslyšela; byla hluchá na všechny výpovědi a slepá na všechny dokumenty, které nepodporovaly její nález.

Analýza Zapruderova filmu vede k dalším pochybnostem. Vyplývá z ní například, že střelec měl pouze pět vteřin, aby vypálil tři rány z italské pušky Manlicher Carcano 91/38 cal. 6.5 mm. Při zkouškách s touto zbraní zkušení střelci dokázali vypálit tři rány, ale bez zamíření, protože po každém výstřelu se musí vyhodit nábojnice a nabít. Lze uvěřit že Oswald, který dle vojenských záznamů byl podprůměrným střelcem, dokázal zamířit s robotickou přesností v tak napjaté, mezní situaci?

Úklid

Oswald do posledního dechu tvrdil, že JFK nezabil. Neustále opakoval, že je obětní beránek. „I am a patsy,!“ , křičel ještě v okamžiku, když ho v neděli 24. října odváděli k výslechu a kdy na něho vystřelil Jacob Rubenstein, alias Jack Ruby. Jak se tento muž dallaského podsvětí, majitel baru a donašeč, vloudil mezi reportéry v policejní budově nikoho nezajímalo. Oswald zemřel během hodiny v dallaské nemocnici. Ruby podlehl ve vězení rakovině o tři roky později.

William Pitzer, který ovládal skryté nahrávací obrazové a zvukové zařízení v pitevně nemocnice amerického námořnictva National Naval Medical Center, se zastřelil. Ale předtím stačil ještě někam schovat nahranou pásku tak, že se nikdy nenalezla. Pitevní důkazy o tom, že JFK dostal smrtelnou ránu zpředu, zmizely navždy. Krátce po něm se zabil v autě taxikář, který mluvil s Oswaldem, když ho kolem jedné odpoledne vezl ze skladu knih domů. Stejný osud potkal Lee Bowerse, který neodvolal svoji výpověď, že zahlédl záblesky u palisády. Tom Howard a reportéři Bill Hunter a Jim Koethe, kteří byli s Jackem Ruby v sobotu 24. října byli zastřeleni a jejich vrahové nebyli nikdy vypátráni. Dorothy Kilgalen, která jediná měla možnost hovořit s Oswaldem před jeho smrtí, se předávkovala kokainem, ačkoli bylo známo, že se nedroguje.

V letech 1963-65 umřelo za neobjasněných okolností víc jak padesát lidí, kteří měli byť jen drobné informace o vraždě JFK. Úklidová četa je zřejmě stále v pohotovosti. V říjnu 1972 zmizelo v odlehlém koutě Aljašky letadlo demokratického kongresmana Hale Boggse. Spolu s ním cestoval Nick Begitch, kongresman za Aljašku, a dva piloti. Trosky letadla nebyly nikdy nalezeny. Oba politici a posádka byli prohlášeni za mrtvé v roce 1979. Boggs jako jediný člen Warrenovy komise se neztotožnil s jejím závěrem a veřejně prohlašoval, že o něm „silně pochybuje.“

Záhadná, nevyřešená úmrtí téměř všech svědků, zfalšované dokumenty (fotografické a zvukové záznamy v pitevně) a tlak veřejného mínění přiměly Kongres k tomu, aby v roce 1976 vytvořil novou komisi. Měla prošetřit zejména podezření ze spoluúčasti na vraždě prezidenta. Po dvou letech dohadování se shodla na tom, že Kennedy „byl pravděpodobně zavražděn následkem spiknutí,“ ale že je možné vyloučit zásah cizích vlád (Ruska a Kuby) stejně jako výzvědných služeb a FBI. Dokonce přímo neobvinila ani obecně podezírané proti-castrovské skupiny a organizovaný zločin. Šalamoun by to lépe nerozsoudil.

Proč

O tragické události před padesáti čtyřmi roky v Dallasu bylo uveřejněno na čtyřicet tisíc knih. Desetina vybraných děl je uložena v Kennedyho knihovně ve Washingtonu. Mezi nejvýznamnější a nejvíce citovaná díla patří JFK and the Unspeakable od Jamese W. Douglasse, který tvrdí, že Kennedy byl zavražděn proto, že chtěl být mírovým prezidentem. Svědčí o tom tyto skutečnosti: V dubnu 1961 odmítl poslat na pomoc letouny žoldákům CIA, kteří napadli Kubu. Po zpackané invazi prohlásil, že rozbije CIA na tisíc kusů a rozmetá je do čtyř světových stran. Během kubánské krize v říjnu 1962 vetoval návrhy Pentagonu, aby USA zničily SSSR překvapivým atomovým útokem. Počátkem následujícího roku oznámil, že má v úmyslu domluvit se s Chruščovem na ukončení studené války. ( Zde se nabízí paralela s Donaldem Trumpem, ale rozdíl v politickém kalibru obou politiků srovnání nedovoluje.) Řekl veliteli Marines Corps (námořní pěchoty) generálu Davidu Shoupovi, že do konce roku 1963 odvolá mariňáky a ostatní jednotky z Vietnamu. To vše představovalo jasné a bezprostřední ohrožení moci i zisku vojensko-průmyslového komplexu a přesvědčilo výzvědný a bezpečnostní aparát, že jeho měkký postoj vůči komunismu je hrozbou pro národní bezpečnost.

Neméně podstatné je, že čtyři měsíce před smrtí vydal prezidentský dekret 11110, jímž dal ministerstvu financí právo tisknout měnu, které si v roce 1913 protiústavně přisvojila skupina dvanácti soukromých bank, většinou židovských, pod zavádějícím názvem Federal Reserve Bank of the United States. Pro finanční mafii, která se skrývá za touto nálepkou, to byla předzvěst konce jejich vlády nad americkým peněžnictvím. Kennedy ještě stihl nechat vytisknout dvou a pěti dolarovky, na kterých stojí, že je vydaly Spojené státy, a ne Federální banka. Bankovky v hodnotě čtyřiceti miliard dolarů byly po jeho smrti staženy z oběhu. Dekret však zrušen nebyl, čeká na prezidenta, který bude mít odvahu jej začít uplatňovat.

Kdo?

V této otázce jsme za padesát tři roků nijak nepokročili. Odpověď na ní lidé nacházejí v niterném přesvědčení. Nejvíce jsou si jí jistí ti, kdo vyznávají americkou Pravdu a ti, kdo věří v některou z mnoha alternativních teorií, které lze nalézt na Internetu. Ale zcela přesvědčivé důkazy, které by usvědčily vrahy Johna Fitzgeralda Kennedyho, stále chybí.

Jedno nicméně je očividné: zločin samotný spáchali najatí vrazi, avšak lidé, kteří jej objednali a zaplatili, nemohli být jednotlivci nebo pár mafiánů, nýbrž to museli být lidé, kteří mají v rukách skutečnou moc v zemi a nesmírný vliv na policejní a soudní systém, na sdělovací prostředky a veřejné mínění, na celé americké zřízení. Lidé, kteří mohli dát zamést stopy, zmanipulovat vyšetřování vraždy století, umlčet vlivný klan Kennedyových i jejich spojenců a nastolit omertu. Lidé, kteří udržují stávající řád v chodu, protože z něho tyjí a protože jim dovoluje skrytě vládnout. Lidé, jejichž postavení a prospěch Kennedy ohrožoval.

Lidé jako tchoři v hustém lese –cítíš je, ale neuvidíš…

*Ustanovil ji prezident Lyndon B. Johnson 29. listopadu 1963. Jejím předsedou byl Earl Warren, předseda Nejvyššího soudu USA. Proto byla neoficiálně nazývána Warrenova.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami