Bez ohledu na morální masáž ze strany všemožných věrozvěstů altruismu, etiky sebeobětování, Vánoce jsou ve své pravé podstatě sobecké svátky. Přejeme-li si navzájem šťastné a veselé Vánoce, máme na mysli osobní štěstí a radost, něco, co je niterné a nesdělitené. Přejeme si prožitek a pocit, k němuž známe cestu pouze my sami a pouze my sami jsme za něj odpovědni. Jestliže pokládáme Vánoce za jakési uzavření celého předchozího roku, kdy hodnotíme, co se nám povedlo, bilancujeme, a vyhlížíme nový rok s přáním, aby byl alespoň stejně dobrý, jako ten uplynulý, bilancujeme něco, co je v konečném důsledku závislé na našem vlastním jednání, na našich osobních hodnotách a na naší morálce.

Ve své podstatě je toto pojetí vánočních svátků mnohem bližší starým pohanským kultům, které, ač primitivní a mystické, přesto byly svým duchovním životem mnohem více spjati s touto realitou a nevzhlíželi k jakýmsi nepoznatelným, vše přesahujícím a morálně jaksi dokonalejším silám mimo tento svět. Zatímco pohanský svět se odehrával zde na Zemi a sem náležela i pohanská božstva, křesťanství mu násilím vnutilo vizi dokonalé božské jednoty, jíž je naše realita pouhým nedokonalým a mihotavým odrazem. Všechny naše pozemské hodnoty, cíle i radosti jsou ve srovnání s ní nicotné, nepodstatné a svoji podstatou zkažené.

Jestliže dnes žijeme ve společnosti, která křesťanství víceméně odvrhla, a pokud v něj věří, tak jen velice vlažně a nedůsledně, uvědomujeme si, že jediný skutečný život žijeme zde na Zemi, snažíme se žít naplno a ze světa, který nás obklopuje získat maximum. Zatímco křesťanské pojetí Vánoc nás nabádá pokorně hledět k nebi a obětovat mu všechno, pohanské svátky slunovratu jsou oslavou uzavření přirozeného pozemského cyklu a pokračujícího života. I když dnes už v noci zimního slunovratu neočekáváme útok nočních běsů, které mohou ohrozit zrození nového sluneční cyklu, i pro nás jsou vánoční svátky uzavřením jedné etapy našeho vlastního života. Přejeme si být o Vánocích štastní. A v tomto našem přáním jsme tak sobečtí, jak jen dokážeme být. A myslíme to upřímně.

Pojem egoismu či sobectví je však po staletí ničen zastánci altruismu. V pojetí altruistů je sobec ničemným barbarem, který bez sebemenších skrupulí využívá a zneužívá všechny kolem sebe k jakémukoliv okamžitému prospěchu. Představíme-li si sobce, vytane většině lidí mysli podvodník a lhář, nikoliv čestný a racionální člověk, který se snaží žít jako nezávislá bytost, která neobětuje ostatní lidi sobě, ani sebe ostatním.

Sobec je však především člověkem, jemuž jde o jeho prospěch v dlouhodobém horizontu. Jedná ve svém vlastním zájmu - a poznal, že klíčem k tomu, aby byl vůbec schopný svůj zájem definovat, je jeho vlastní rozum. A ví, že chce-li jednat na základě rozumu, nesmí rozum jako princip nijak negovat. Nesmí se dopouštět žádného přímého ani nepřímého násilí.