Psal se rok 1683 a střední Evropa tanula ve velkém strachu. Zjara onoho roku se muslimské turecké vojsko valilo jihovýchodní Evropou věrno odkazu svých předků stepních lupičů. Pohnulo se štědře dotováno z finančních darů francouzského krále Ludvika 14, který se zřekl své křesťanské historické tradice a vytvořil si vlastni kult boha Slunce.

V trase pochodu tohoto vojska smrti zůstávaly vypálené a vyrabované vesnice a města, znásilněné a zavražděné ženy a děti. Kdo nebyl zavražděn, byl odvlečen do otroctví, chlapci byli odvlékáni na muslimskou převýchovu, kde po důkladném vymytí mozků se stávali součástí fanatické muslimské „pretoriánské“ gardy.

Vojsko stepních lupičů se zastavilo až před Vídní. Vídeň překvapila, Vídeň pod společným českorakouským velením statečně v obklíčení vzdorovala. V okamžiku, kdy již byl pád Vídně a kýžené zřízení Vídenského chalifátu na dosah, přišel dějinný zlom. Muslimské vojsko o sile čtvrt milionu vojáků s třemi sty děly sebrané a vybavené z francouzských dotací bylo rozhodným úderem     sedmdesátitisícové armády složené z Čechů, Rakušanů, Slováků, Maďarů, menších německých oddílů, vlasteneckých Francouzů a především legendárních okřídlených husarů polského krále Jana Sobieskeho na hlavu poraženo a s děsem prchalo, tam odkud přitáhlo. Největší ohrožení křestanské evropské civilizace bylo vítězně překonáno.