Jak vnímáte fakt, že byste mohl být vydán do Ruska?

Jsem k tomu lhostejný. S tím ať si lámou hlavu hlavně české úřady. Hned po mém uvěznění vloni v září jsem prohlásil, že jsem byl v Česku zadržen nezákonně. Český postup ohledně mého vydání do vlasti je komickou operetou s prvky BDSM. Podle Dublinských dohod by mně a mé mnohočetné rodině měli Češi dát pokoj a nepořádat soudní divadlo. Vždyť jsme měli v rukou švýcarské dokumenty, které nás chránily. V dubnu 2016 Švýcaři zamítli žádost Interpolu. Záležitost je tedy uzavřena a Češi už nemusí řešit, co s námi. Nicméně během toho, co mě se ženou na cizinecké policii oddělili od dětí a celou noc mučili, a později, když mě pustili z vězení, pražský městský soud tyto švýcarské dokumenty ignoroval.

Do Česka jsme dorazili kvůli účasti na projektu nového uměleckého centra v Holešovicích. Na to také existuje nespočet svědectví, které soud nevzal v úvahu, takže z nás udělal nelegální migranty. Když mě Češi zavřeli do vězení a zdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán zároveň prohlásil, že mě do Ruska nevydají, sami si utrhli ostudu. Úřady doufaly, že poté, co vyjdu z vězení, rychle poběžím prosit o politický azyl v Česku, ale přepočítaly se. V místním tisku mě nazývají „disident Vorotnikov“, ale i v tom se pletou. Teď nevědí, jak si zachovat tvář a co s námi dělat. Takže napovím. My nebudeme prosit o politický azyl u českých fašistů. Nejsme uprchlíci a nejsme političtí emigranti. Jsme velcí ruští umělci, kteří se nikomu nepodřizují a dělají jen to, co je třeba. Prosit o azyl je pro nás potupné. Navíc je to i absurdní, hledat ochranu před vlky u šakalů.

Na jakých uměleckých počinech nyní pracujete?

Máme rozdělané tři akce, které je lépe udělat v Evropě než v Rusku. Za pět let vynuceného přebývání v Evropě jsme pochopili místní kontexty a jsme připraveni realizovat stejně významné akce, jaké jsme dělali v Rusku. My, tedy skupina, se nezabýváme individuální tvorbou, protože je pro nás nezajímavá. My se hlásíme ke kolektivnímu aktivismu, díky němuž můžeme jako umělci tvořit jménem celé společnosti a řešit společensky vážné otázky.

Hlavním problémem je zde fakt, že v Evropě nelze najít třeba jen pět aktivistů, kteří by byli dostatečně odvážní k účasti na akcích Vojny. V Evropě žijí nesmírně ustrašení lidé, kteří se bojí jakékoliv maličkosti. K tomu je vychovává systém. Pozorovat to je dost nepříjemné. Nakonec jsme se tedy rozhodli pozvat sem výsadek aktivistů z Ruska. Jestli se vše podaří, přejdeme k přípravě akcí. Je známo, že akce Vojny se důkladně plánují a mnohokrát se nacvičují. Trénink zabírá devadesát procent času přípravy, kterého je na akci od momentu nápadu po uveřejnění dokumentace potřeba. Vždyť akce Vojny nejsou jen uměleckými výtvory, performancemi. Jde také o speciální činy, které se podobají policejním či vojenským operacím. Například, když je třeba k odvrácení teroristického činu neutralizovat ukrývající se teroristy. Proto musí být policie vysoce profesionální a připravena na různé scénáře, třeba i ke spojení s armádou. A, jak ukazuje praxe, ani policii, ani armádě se nedaří čelit mezinárodní teroristické hrozbě. Podobné je to s Vojnou. Musíme mít jasnou hlavu a vše nacvičené tak, aby to bylo zautomatizované.