Jiří Svoboda: Znal jsem dobře otce Viktora Koženého, ten se obrací v hrobě. Jeho prarodiče padli v boji s nacismem. Česko je v pasti

Sobotkova vláda končí za protestů odborářů. Co podle vás udělala pro zaměstnance?

V televizních debatách vídám velmi často podtitulek, že diskutér je na danou problematiku expert a pak jejich jména marně hledám na internetu. Přiznávám a prohlašuji, že na některé otázky odpovídám jako laik, ale koneckonců laikové volí, laikové jsou voleni a ve sněmovně hlasují podle toho, co jim který lobbista nakuká.

K vaší otázce:

Musíme rozlišovat dvojí druh zaměstnanců – jedni jsou zaměstnáni státem a placeni z daní občanů; druzí pracují v soukromé sféře, do které vliv vlády může zasahovat jen nepřímými nástroji.

Z čísel publikovaných ministerstvem financí se zdá, že „pravicové“ i „levicové“ vlády pečují o státní úřednictvo zhruba stejně vlídně, byť před volbami mnohdy slibují něco jiného. Od roku 2012 se počet státních zaměstnanců zvýšil o 23 000 na 437 000 na konci roku 2016. V příštím roce by se měl jejich počet zvýšit o dalších 7 600. Náklady na odměňování od roku 2012 stouply o 16,6 miliardy na 149 miliard Kč na konci roku 2016. Letos je predikce výdajů státního rozpočtu na platy navýšena na 162 miliard Kč.

Strukturálně je z počtu státních zaměstnanců plánováno na příští rok 28 000 pro orgány ústřední správy, tedy ministerstev a centrálních úřadů. 54 000 zaměstnanců bude v organizačních složkách státu, jako jsou Generální finanční ředitelství, Česká obchodní inspekce nebo Úřady práce. Celkem 86 000 lidí bude v bezpečnostních složkách a 239 000 zaměstnanců příspěvkových organizací – většinu tvoří bídně placení učitelé, navzdory růstu platů o 8 % a platových tarifů o 6 %.

Ve známé knize Zákony autora Parkinsona autor objasňuje zákonitost problémů a souvislosti iracionálního rozhodování v institucích, neefektivitě fungování státní byrokracie a byrokratického rozhodování. Parkinson své úvahy o přezaměstnanosti ve státní správě uzavírá konstatováním, že chápe toho, kdo pokládá nárůst počtu úředníků za zásah do ekonomiky, který snižuje celkovou nezaměstnanost. Zmiňuje ale i otázku, že v hospodářství, ve kterém jeden úředník čte zápisy dalších úředníků, se zbytečně plýtvá cennými zdroji, které by mohly sloužit jinde.

„Selský rozum napovídá, že když se snižují administrativní zátěž, finanční náročnost a zvyšuje rychlost státní správy, mají firmy a podnikatelé více času věnovat se vlastnímu podnikání a vytváření přidané hodnoty. Proč se tedy odbourávání administrativních a byrokratických překážek a zrychlování státní správy nedaří, když je toto úsilí veřejně tolik deklarováno?“ ptá Parkinson.

Část odpovědi je snadná: Ti na špičce úřednické nomenklatury mzdou a prémiemi značně převyšují medián. Tím si vládnoucí politické strany a jejich představitelé pojišťují jejich loajalitu. Neomezená loajalita státní byrokracie a mocenských složek státu je zásadní oporou systémové legitimity vládní moci, jak velmi přesvědčivě popisuje F. Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk.

CELÝ SERIÁL PL POLITIKA Z NADHLEDU JIŘÍHO SVOBODY.

Že nejde o spekulaci zcela jalovou, potvrzuje fakt, že průměrný plat (nikoli medián) státního zaměstnance by měl stoupnout na téměř 29 000 korun z letošních 27 000 korun. Od listopadu stoupnou mzdy policistům, hasičům, pracovníkům ve veřejné sféře, ale také asi 22 tisícům vojáků.

Trvalé rozrůstání byrokratického aparátu je podmíněno přijímáním nových a nových zákonů a jejich novelizací, které vyžadují nové a nové instituce, ovládající a kontrolující společnost. Proto jsou pravidelné předvolební sliby „zmenšení státu“ nerealizovatelné – každá vládní garnitura si je vědoma, že její legitimita je křehká a neopírá se o celospolečenský, ba ani většinový konsenzus. Opírá se především o víru státní byrokracie, zejména pak silových institucí (policie a justice), že legitimita vlády je reálná. Proto je třeba státní zaměstnance opečovávat, aby při jednání s občany důsledně realizovali vládní rozhodnutí a zákony přijaté parlamentem, bez ohledu na to, zda jsou racionální a prospěšné, či zda odporují zdravému rozumu.

Politické strany obvykle před volbami slibují slogany typu „nebudou obíhat občané po úřadech, ale tiskopisy po sítích“. To slibuje ODS už přemnohá léta, aniž se za vlády Topolánka cokoli podobného stalo. Někteří si možná vzpomenou, jak Topolánek s Tlustým na televizních obrazovkách ukazovali daňové přiznání na půl stránky. Nikdy k ničemu takovému nedošlo.

Přitom by se zeštíhlení byrokratické obsluhy státu zdálo být racionální a prospěšné. Místo běhání od úřadu k úřadu s různými tiskopisy by si lidé mohli více odpočinout nebo invenčněji pracovat. Při zachování objemu mezd na obsluhu státní správy by při zeštíhlení počtu úřadů mohlo dojít k podstatnému nárůstu mezd těch, kteří by se ukázali jako opravdu potřební. V takovém případě by se ovšem omezil pocit občana, že je systematicky ovládán nikde nekončící mocí byrokracie. Sněmovna vydává nové a nové zákony, a to v podobě tak komplikované, že jejich výklad vyžaduje člověka s právnickým vzděláním.

Na tyto problémy upozorňují ČR i zpráva Evropské komise z února 2017. Kritika poukazuje zejména na přebujelou byrokracii, složitost daňového systému, (…) či zaostávání v elektronizaci státní správy.

„Bohužel se na odstranění těchto problémů příliš nepracuje. Naopak některé návrhy, které se v poslední době objevují, mohou situaci spíše dále zkomplikovat,“ řekl ČTK analytik společnosti Deloitte David Marek.

Řekl bych, že není náhoda, že v naší zemi žil autor Procesu a Zámku Franz Kafka.

Ale ani byrokracie v orgánech Evropské unie není podhodnocená, což je mnohdy zřejmé z toho, že příslušný úředník EU vyslaný do Bruselu z Čech prosazuje loajálně zájmy bruselské byrokracie a pomíjí zájmy své vlasti.

Evropská komise zaměstnává přibližně 33 000 úředníků. V Evropském parlamentu pracuje na generálním sekretariátě a v politických skupinách 7 652 úředníků. Na generálním sekretariátě Rady Evropské unie je zaměstnáno přibližně 3 500 osob. Být úředníkem EU je v porovnání s domácím úřednictvem pohádková záležitost. Obdobně jsou „unijní vládou“ odměňováni europoslanci za projevy loajality dodávající unijním orgánům zdání legitimity (nedávno jsem o tom psal v souvislosti s hlasováním některých „českých“ europoslanců ve věci podpory žaloby na země, které neplní přidělené kvóty přistěhovalců).

Od 1. 7. 2016 činí hrubý měsíční plat poslanců EP 8 484,05 eur. Plat je hrazen z rozpočtu parlamentu a po daňových odvodech činí čistý plat 6 611,42 eur. Základní plat je stanoven jako 38,5 % základního platu soudce Evropského soudního dvora.

Bývalí poslanci mají nárok na starobní důchod počínaje 63. rokem věku ve výši 3,5 % platu za každý dovršený rok výkonu mandátu, úhrnem však nejvýše 70 %.

I v orgánech EU by Franz Kafka našel pro své romány dobrou inspiraci. Mám-li v té paralele pokračovat, občané jsou ve vztahu k národní a unijní byrokracii ve stejném poměru jako ubohý Řehoř Samsa z Kafkovy novely Proměna.

Takový pocit vyplývá i z průzkumu CVVM: 84 % občanů ČR se domnívá, že členství v Evropské unii přináší nárůst byrokracie a zřizování zbytečných úřadů. Tři pětiny dotázaných si nemyslí, že by republika měla díky členství v EU kvalitnější zákony.

Druhá skupina zaměstnanců pracuje v komerčním sektoru, kde se prosazuje mechanismus nabídky a poptávky. Zaměstnanci komerčních firem nejsou placení z bezedných zdrojů státního rozpočtu, ale z příjmů zaměstnavatele z prodeje produktu. Nevytvoří-li firma přidanou hodnotu oceněnou zákazníkem za konkurenceschopné náklady, příjmy se budou propadat, bude nezbytné redukovat počty zaměstnanců a uzavírat nevýdělečné úseky. Příjmy této skupiny zaměstnanců může vláda ovlivňovat jen nepřímo – kupř. limitem minimální mzdy, o jehož prospěšnosti někteří ekonomové pochybují. V privátní sféře mohou mít znatelnější úspěch odbory.

V posledních týdnech se začalo mluvit o tématu „levné práce“ neboli práce obvykle v manuálních profesích za mzdu blížící se té minimální. Někteří dokonce ostře mluví o České republice jako o „čínské montovně EU“. Jak vnímáte tento problém?

Je snadno doložitelné, že produktivita práce v ČR před rokem 1990 byla podstatně nižší než nyní. Ekonomika byla autarkní a umožňovala jen minimální srovnání s produktivitou v západních státech. Bonusem byla sociální politika znatelně snižující možnost zaměstnavatele pracovníka propustit; plně hrazené zdravotnictví a školství; různé bonusy v podobě rekreací atd. Na nižší produktivitu dopláceli občané množstvím nedostatkového zboží od potravin až po elektroniku.

Přechod od centrálně plánované ekonomiky, vývozně orientované dominantně na technologicky málo vyspělé země, na ekonomiku tržní byl proveden v oblasti makroekonomické (liberalizace obchodu, cen a posléze zavedením plné konvertibility měny) a privatizací. Nezáleží na tom, zda byla privatizace provedena tzv. českou cestou s miliardami nesplatitelných a nesplácených půjček, nebo prodejem zahraničnímu solidnímu majiteli (př. Škoda – Volksvagen). V politické sféře padla nesmyslná rozhodnutí o zrušení sofistikovaného vojenského průmyslu, kde jsme byli konkurenceschopní (sociálně dostalo zásah především Slovensko) a za velkého potlesku vyklidili pole vývozcům zbraní v zahraničí. Makroekonomické řešení bylo jistě nezbytné, ale nikdo se nestaral o strukturální změny a v ekonomice „volného trhu“ dominovala spekulace a měnové manipulace v šedé zóně, monstrózní rozkrádání státního majetku lidmi, jako byli Zdeněk Bakala, Viktor Kožený atd.

Bylo by možné poukázat na zcela odlišné poválečné kroky vlády japonské, která na počátku vybrala nosná sofistikovaná odvětví (elektronika, výroba automobilů a motocyklů) a tato odvětví hájila proti zahraniční konkurenci daňovými a celními preferencemi. Tyto preference byly postupně změkčovány, a tak vznikala ekonomika s vysokým podílem znalostí a práce a nízkým podílem surovin. O to se u nás nikdo nestaral.

Všechny vlády pak udržovaly sociální mír benefity pro zahraniční firmy a korporace (daňové úlevy, vytváření infrastruktury), které ovšem nepřicházely do ČR, aby využily místní vědomosti a znalosti, ale levnou středně a především málo kvalifikovanou pracovní sílu. Byly to především korporace vyrábějící automobily a z toho dodnes vyplývají monokulturní rizika při náhlém poklesu odbytu. Žádná vláda po roce 1990 jako by si neuvědomovala, že vstup zahraničních korporací k nám sice pomáhá řešit problémy zaměstnanosti, ale zároveň umožňuje vývoz stovek miliard v dividendách mimo území ČR. Pro ilustraci ekonomického defektu, který zde koncepcí „volného trhu“ vznikl, by bylo dobré zveřejnit tabulku českých velkých podnikatelů, kteří odvádějí daně v Čechách, a nikoli v některém daňovém ráji. Tolik dnes proklínaný Andrej Babiš bude jedním z mála velkých daňových poplatníků, který živí celou sněmovnu i pana Kalouska a Sobotku.

Uvedl jsem příklad Japonska, osobně jsem však viděl ekonomický zázrak Číny. Byl jsem na počátku 90. let na návštěvě ve velké firmě, která vyráběla skříně na počítače a méně sofistikované součásti. Vedoucí inženýr mi vysvětlil, že počítače nyní osazují dováženou japonskou a korejskou elektronikou, ale současně vyvíjejí podle náročnosti vlastní elektronické komponenty. Když dnes nahlédneme do nitra elektroniky, bývá tam nápis Made in China. To ovšem musel být cílený proces podporovaný státem. Volný trh sám o sobě podobné strukturální změny provádí jen v malých firmách odvážlivců, nikoli ve velkovýrobě národní ekonomiky.

Došlo k rozmetání cukrovarnického průmyslu, který byl tradiční vývozní komoditou. Dovážíme produkty, u nichž je absurdní, že je nedokážeme vyrábět sami (od jablek, květin, broskví až po máslo, jehož ceny rostou do astronomické výše, protože vlády nedokázaly včas vytvořit subvenční programy, jaké mají zemědělci ve Francii).

Z této pasti, vybudované nulovým zájmem po sobě jdoucích vlád o strukturální změny, je dnes obtížné vyváznout. Členům EU je podpora státu soukromým firmám zakázána. Celní ochrana nepřipadá v úvahu. Nahlížím do volebních programů a vidím, že žádná strana nemá koncept, jak z pasti vyváznout.

S tím souvisí i obecnější téma nadnárodního kapitálu, jeho vytěžování jednotlivých zemí a následného přesouvání výroby jinam, kde se dá fungovat ještě levněji. Právě v jejich továrnách se často mluví o „levné práci“ a někdy až otrockých podmínkách. Co podle vás způsobilo, že dnes sledujeme tento fenomén v takovém rozsahu?

Na modelu USA popsal velmi názorně celý proces Samuel Huntington v knize Kam kráčíš, Ameriko? s podtitulem Krize americké identity. Píše, že dříve bylo společensky zcela diskvalifikující, aby velký podnikatel vyvážel výrobu tam, kde platí nízké daně a využívá tamních levných dělníků. Američan z elitní sociální vrstvy podle Huntingtona si byl vědom, že je součástí „velké společnosti“. Od okamžiku, kdy výrobu ovládly anonymní korporace, necítí vůči zemi žádnou loajalitu a hledají pouze ziskové podnikání.

V uvedené knize píše: „Občanský princip tvoří spojnici mezi identitou jedince a identitou národa. Občanská zásada ius sanguinis poskytla národním vládám principy, na jejichž základě definovaly kritéria, podle nichž je možné stát se občanem, a v duchu zásady ius soli specifikovaly procedury, jejichž prostřednictvím se tak má stát v jiných případech…,“ nemám pocit, že by to v Evropě platilo, přesněji že by na tom byla Evropa lépe než Huntingtonem popisované USA.

A srozumitelně popisuje současný stav: „Ekonomický přístup se zaměřuje na ekonomickou globalizaci, jako na transcendentní sílu, pod jejímž náporem padají národní hranice, splývají národní ekonomiky do jednoho globálního celku a rychle upadá autorita a funkčnost národních vlád (…) S rozvojem globálních aktivit se korporace sídlící a působící v USA čím dál méně hlásí ke svým americkým kořenům (…) Zájmy velkých korporací se čím dál více rozcházejí se zájmy Spojených států.“

Huntington píše o USA, ale jeho analýzu lze extendovat na celý současný svět. Viktor Kožený přišel do Čech s dírou v kapse, vytuneloval miliardy, povečeřel za půl miliardy v exkluzivním londýnském hotelu a zmizel v Karibiku. Znal jsem velmi dobře jeho otce, který se jistě obrací v hrobě; Koženého prarodiče přišli o život v boji s nacistickým Německem, byli vlastenci. Vyučený dámský krejčí Zdeněk Bakala (jaká paralela: Vasil Bilak byl vyučený pánský krejčí) přišel s kapsou poloděravou, vytvořil elitní ekonomické fórum Lípa, podplatil všechny, kdo mu umožnili krást, a zmizel ve Švýcarsku. Parafrázuji Huntingtona: Zájmy velkých žraloků v podnikání se čím dál více rozcházejí se zájmy české vlasti.

Mimochodem, jedním z pilířů volebního programu Donalda Trumpa bylo vytvoření bariér pro vývoz kapitálu a vytváření off-shorových firem v zemích s levnou pracovní silou. Ale korporace mu rychle ukázaly, jakým směrem musí šlapat, nebo ho zničí.

Koncem minulého týdne si svět připomněl sto padesáté výročí prvního vydání Marxova Kapitálu, který se zabýval právě těmito otázkami. Lze podle vás uplatnit Marxova východiska i na současnou situaci, kterou jsme popsali? A případně jak?

Marx byl filozof, sociolog a ekonom. Ve filozofii navazoval na Hegelovo pojetí dialektického vývoje dějin, s preferencí člověka – ekonomického (s materiálními preferencemi). To bylo vcelku pochopitelné a přirozené v sociálních poměrech poloviny 19. století (1847 poprvé vyšel tiskem jeho Kapitál). Jako sociolog rozdělil společnost na ovládající a ovládané na bázi majetkového vlastnictví a cestu optimalizace viděl v zespolečenštění výrobních prostředků a spravedlivou dělbu nadhodnoty. Samozřejmě to příliš zjednodušuji, ale velké zaujetí sociálně zaměřených intelektuálů a později i mas pracujících vycházelo do značné míry ze sekularizace spojené s průmyslovou revolucí, a konceptuální náhradou náboženské transcendence. Učení má zřejmý teologickou povahu – království Boží je nahrazeno komunismem. Současnost pobytu na zemi je jen prologem jasné budoucnosti a lidé mají v čele svého Spasitele (předvoj) – komunistickou stranu. Marx je uznávaný univerzitní myslitel. Žil ale ve světě koňských potahů, manufaktur, parních strojů. V Kapitálu je mnoho vět, které mají jistě v popisné ekonomii platnost.

Žijeme ale ve světě internetu, rychlovlaků, letadel, médií, která zmenšují svět na „globální vesnici“ (M. McLuhan), sociální okraje dnes ve vyspělém západním světě v podstatě kopírují stále se v krajnostech zmenšující Gaussovu křivku. Je to stejné, jako kdybychom chtěli aplikovat Ptolemaiovu geocentrickou soustavu na družicovou síť a lety do vesmíru.

Protestní akce proti levné práci stejně jako protesty zaměstnanců ve veřejném sektoru vede Českomoravská konfederace odborových svazů pod vedením Josefa Středuly. Ozývají se názory, že odbory dnes dokážou za práva zaměstnanců bojovat efektivněji než ČSSD, která se prohlašuje za politického zástupce pracujících. Sdílíte tento názor? A jak se vám líbí způsob a taktika, se kterými odborová centrála zájmy svých členů prosazuje (i ve srovnání s tím, jak se to ČMKOS dařilo v minulosti, za předcházejících předsedů)?

Přiznám se, že do této problematiky mám jen mlhavý vhled. Odbory vždycky představovaly sílu při prosazení zájmů svých členů. Dnes tím spíše, že v podnicích s omezeným počtem zaměstnanců jsou schopny respektovat specifické podmínky a zájmy. Dříve byla síla odborů odvětvová, v současnosti se jistě jen málo kryjí zájmy vědeckých pracovníků, kteří pracují v oblasti vysoce sofistikovaného výzkumu, se zájmy pokladních v obchodním domě nebo zájmy leteckých dispečerů. Všichni zaměstnanci bychom si jistě přáli, aby naše životní úroveň byla ještě vyšší, než je. Ale nejdříve musí růst produktivita práce, která by umožnila ČSSD nebo KSČM rozdělovat více prostředků ze státního rozpočtu. Vyšším zdaněním podnikání toho politici nedosáhnou, protože se část podniků přesune do daňově příznivějších končin. Zvyšováním rozpočtového dluhu lze podobných cílů dosáhnout jen krátkodobě a Česká republika nemá na rozdíl od Řecka ostrovy v moři, které by mohla po kolapsu rozprodávat za bazarové ceny.

Politici musejí nejdříve najít strategii, která by vedla k rozvoji výrob s vysokou mírou vědomostí a dovedností a nízkými nároky na suroviny a nekvalifikovanou práci.