Co může dle vás potkat naši zemi příští rok?Anketa
Jak vzpomínáte na listopadu 1989? Kdy jste se na venkově dozvěděli, co se děje v hlavním městě, když komunistická média o brutálním zákroku informovala až po několika dnech?
Sedmnáctý listopad mám spojen s několika jak osobními, tak profesními rozhodnutími. Jednak 15. listopadu se mi narodila dcera, takže jsem měl samozřejmě úplně jiné starosti. Nicméně o tom, co se dělo na Národní třídě, jsem se vlastně dozvěděl hned další den, protože moje máma byla v sobotu, den po této události, na třídním srazu, kde se samozřejmě tyto věci intenzivně propíraly, protože některé děti jejích spolužaček se akce zúčastnily. Takže jsem se jednak z jejího podání a potom z Hlasu Ameriky dozvěděl, co se odehrálo.
Obsáhlý seriál ParlamentníchListů.cz, bilancující 25 let od Listopadu 89
Moje první osobní účast byla v úterý 21. listopadu, kdy jsme ještě s bratrancem vyrazili do Prahy na zvědy, co se vlastně děje a jestli je to opravdu ten krok, který jsme tak dlouho očekávali. Dozvěděli jsme se o tom tedy poměrně brzo, ale v následujících dnech jsem byl v takovém rozpolceném stavu, protože jsem měl takovou trasu - nejdřív do porodnice v Berouně a odtud ještě jet posílit řady demonstrantů do Prahy. Ale když se vrátila manželka s dcerou domů, už jsem musel ty akce trochu omezit.
Pracoval jste už za minulého režimu v zemědělství?
Pracoval. My jsme vždycky měli takové malé hospodářství, ale když ho rodičům sebrali do družstva, pracovali pak v družstvu a já jsem tam také nastoupil. Dva měsíce před Listopadem jsem se poprvé dostal na Západ, tehdy s VTS (vědeckotechnická společnost, její organizace působily v dobách socialismu i v podnicích a JZD – pozn. red.) jsme dělali odborný desetidenní zájezd se zemědělskou tematikou – Rakousko, Itálie, Německo, Švýcarsko, a protože jsem byl asi genově sedlačinou postižený, byl to pro mne kulturní šok, ze kterého jsem se tak měsíc vzpamatovával. A přemýšlel jsem, jak dál. Naštěstí se to během dvou měsíců Listopadem rozhodlo a moje následné kroky byly jasné, už nebylo o čem přemýšlet, prostě jsem věděl, že pokud to půjde, budu hospodařit.
Co znamenal Listopad pro venkov? Po pádu režimu se rozpadla jednotná zemědělská družstva a státní statky, mnozí lidé, kteří v nich pracovali, přišli o práci. Nebyl to pro venkov tehdy trochu otřes?
V každém případě nastala v následujících letech po Listopadu zásadní změna pro zemědělství, protože zemědělství bylo těch čtyřicet let budováno tou socialistickou strategií, která nehleděla na to, do jaké míry zneužívá zdroje, jako je půda nebo voda. Ale na druhou stranu byla na venkově poměrně vysoká zaměstnanost, protože zemědělská družstva měla relativně - v porovnání s jinými sektory - určitou „svobodu“ podnikání, takže suplovala některé věci, které měly dělat jiné sektory hospodářství.
Po roce 1990, 1991 a hlavně 1992, kdy byly přijaty transformační zákony, došlo k zásadním změnám, protože lidé, kteří hledali jiné uplatnění, ze zemědělství odešli, do určité míry se zhroutil trh se zemědělskými komoditami, protože byl postaven na plánovaném hospodářství, regulovaných cenách, a to skončilo. To určitým otřesem bylo. Ale když to budu hodnotit po pětadvaceti letech, i z pohledu naší organizace, bylo samozřejmě obrovským přínosem pro venkov, že se našlo dost odvážlivců, kteří začali soukromě hospodařit.
Když vezmeme statistiku, k datu 2013 je třicet procent půdy obhospodařováno v České republice fyzickými osobami. My k tomu připočítáváme ještě některé společnosti s ručením omezeným, to jsou ty malé právnické osoby, které hospodaří na bázi rodinných farem, nebo některé rodinné farmy přešly na bázi s.r.o., protože se jim to podnikatelsky lépe vyplatí. Takže my tvrdíme, že téměř čtyřicet procent půdy je dnes obhospodařováno podniky na bázi rodinných farem. To jsme ani na počátku - v roce 1990 nepředpokládali, že takové množství půdy přejde do tohoto sektoru.
V té době tady prakticky žádní soukromí zemědělci nebyli, člověk by je spočta na prstech dvou rukou. To je velký posun. Samozřejmě některé oblasti venkova si velice pomohly, protože se v nich začalo úspěšně podnikat, zejména v příměstských oblastech. Ale jinde, obzvlášť tam, kde nevznikly soukromé farmy, se venkov začal dál vylidňovat. I když poslední roky vnímáme trend, že lidé z měst, i dobře situovaní, začínají hledat útočiště na venkově. Mnohem větší aspekt se začal zaplať Pánbůh klást, alespoň za poslední desetiletí, na vztah zemědělského hospodaření a kvality krajiny. To se dnes ukazuje jako jedna z podstatných věcí, protože po roce 1989 byla krajina ve velmi žalostném stavu. Meze, polní cesty, přirozené interaktivní prvky, které v krajině musí být, protože tam patří, tady nebyly, až v posledních deseti, dvanácti letech se začalo dělat víc pro to, aby se krajina začala přibližovat té podobě, v jaké tady kdysi byla. A to považujeme za velmi důležité, protože to je pro budoucnost českého zemědělství jedna z klíčových otázek. Protože jestli nebudeme mít v dobré kondici půdu, pokud nebudeme mít v dobré kondici vodu, prostě celkově krajinu, tak si můžeme vyprávět o jakékoli produkci, ale nebudeme ji mít.
Psali jsme:
Takže změna v listopadu 1989 měla pozitivní význam nejen pro české občany, ale i pro českou krajinu, pro životní prostředí?
Určitě. Posun v kvalitě životního prostředí od roku 1989 si podle mého názoru ne dostatečně uvědomujeme. Když vezmeme kvalitu ovzduší, vod, počty vybudovaných kanalizačních sítí, čističek – to byl obrovský krok dopředu.
Jak si tedy vysvětlujete, že spousta lidí, a řada z nich na venkově, s nostalgií vzpomíná na minulý režim?
Důvody lidí, kteří vzpomínají s nostalgií na minulý režim, budou asi různé. Jedni budou ti, kteří se nikdy nesmířili s tím, že tady ke změně režimu došlo, protože byli přesvědčeni, že to dělali správně, a to, co se stalo v Listopadu, zkazilo jejich plány. To budou lidé už pokročilejšího věku, kteří se se změnou režimu nikdy nesmíří. Pak je tu část lidí, kteří vzpomínají na to, že to všechno nebylo tak špatné, že se v tom dalo žít. To je stejné, jako když jsme byli na vojně, skřípali jsme zuby a jen počítali dny, kdy půjdeme domů, ale dneska, když se sejdeme, vzpomínáme na to, jaká na vojně byla sranda. Ale nikdo z nás by se do toho nechtěl vrátit zpátky, protože to zkrátka stálo za bačkoru. Jsem přesvědčen, že u mnoha lidí je to stejné: vzpomínání na něco, co ve skutečnosti pořádně ani tak nebylo. A jsem přesvědčen o tom, když pominu tu ideologickou menšinu, že kdybychom té druhé části nabídli měsíční exkurzi do socialismu, za měsíc se budou těšit zpátky, i když říkají, jak je to tu špatné. A kdyby se opravdu do té doby vrátili, rychle by přemýšleli, jak z toho ven.
Ale neproběhlo všechno jen dobře. Dodnes někteří vlastníci nedostali své majetkové podíly ze zemědělských družstev, na které měli nárok, navíc se řada družstev mezitím přeměnila na jiné podnikatelské subjekty. Nepovažujete to za chybu a nespravedlnost, k níž došlo během transformace zemědělství?
Ano. Velkou chybou bylo to, že se transformace neudělala dostatečně důsledně. Nechal se tam poměrně velký prostor pro to, aby se s majetkem, který v zemědělských podnicích zůstal, mohlo nakládat, aniž by tam byla další zodpovědnost za to, že když se majetek několikrát převede z jednoho podniku na další, dojde prakticky k „vyvlastnění“ původního vlastníka. Asi by se to bývalo dalo udělat lépe, asi se mohlo zabránit té druhé transformaci, jak se tomu říkalo - druhá a třetí transformace, kdy byly zbytky transformačních podílů, které začaly zemědělské podniky schraňovat a které měly vyplatit. Ale představitelé těchto podniků se intenzivně přes politickou reprezentaci prolobovali, aby k tomu nedošlo, aby ten majetek mohli de facto na sebe převést.
To byla velká chyba, ale obávám se, že v současné době je to v takovém stavu, že už se v tom nic nového docílit nedá. Pokud bych v tom měl na základě své zkušenosti hledat nějaké poučení, pak takové, že teď je důležité na úrovni ministerstva zemědělství a příslušných úřadů vytvořit dostatečný prostor pro ty, kdo mají chuť v zemědělství pracovat. A měli bychom být rádi za každého, kdo přijde a řekne, že si vezme padesát hektarů a bude na nich pracovat. Protože to považujeme za velice zásadní pro pozitivní vývoj společnosti.
Psali jsme:
Ukazuje se, že velké množství mladých lidí má zájem v zemědělství pracovat. Oni inklinují spíš k alternativním způsobům hospodaření, ale to není vůbec na škodu. A pak je druhá skupina, která má zájem se ujmout zemědělského majetku: to jsou lidé, kteří například vybudovali nějakou podnikatelskou kariéru, a jsou ve věku, kdy už nemají chuť se rvát o pozici v nějaké velké firmě, ale mají chuť se odstěhovat na venkov a hospodařit si na nějakém malém statku, mít to jednak jako zdroj obživy a malé podnikání. A to může být do určité míry velice výhodné pro zemědělství i přínosem pro obec, protože tito lidé přinášejí určité zkušenosti v oboru podnikání. Ukazuje se, že i se zemědělskou realitou si, přes nějaké počáteční neúspěchy, to dokáží. S tímto fenoménem by se mělo počítat a politika by měla být nastavena tak, aby tito lidé měli možnost do zemědělství vstoupit.
Myslíte si, že se to děje? Vytváří ministerstvo zemědělství, potažmo celá vláda, vhodné podmínky pro nové zájemce o podnikání v zemědělství?
Já bych řekl, že je to půl na půl. Někteří osvícení členové vlády a politici vnímají, že by to bylo dobře, na druhé straně čelí tlaku některých velkopodnikatelských skupin, které jsou zvyklé si chránit svoje území, aniž by tam pouštěli byť malou konkurenci. A my jsme spíš liberální, říkáme, že je potřeba, aby se tam konkurence vlamovala prakticky dnes a denně. Teď probíhá střet mezi tím, jestli vytvořit prostor pro každý nový subjekt, a mezi tlakem proti tomu, aby nové subjekty do toho prostoru vstupovaly. Řekl bych, že ministerstvo zemědělství je teď v trochu schizofrenní situaci, cítí, že to je potřeba, ale je pod velkým tlakem. Já doufám, že převáží zdravý rozum a že se spíš přikloní k tomu, aby se prostor pro vstup nových subjektů vytvořil v dostatečné míře.
Z jaké strany přichází tlak, aby nové subjekty nevstupovaly do zemědělství? Nabízí se otázka, zda to není od dnes vlivné skupiny Agrofert a jejího vlastníka ministra financí Andreje Babiše?
Tlak jde z Agrární komory, já nejsem v tuto chvíli schopen rozklíčovat, do jaké míry je tam vliv přímo Agrofertu. I když pan Faltýnek ( Jaroslav Faltýnek - předseda poslaneckého klubu hnutí ANO a člen představenstva Agrofertu, dříve dlouholetý člen ČSSD a dlouholetý zastupitel – pozn. red.) je poměrně významným členem Agrární komory, který se podílí na její politice.
My jsme tyto tendence zažili poprvé v potravinářství, když jsme před šesti, sedmi lety začali tlačit na to, aby se uvolnily prodeje ze dvora, aby se prostě uvolnil trh, což mimo jiné už několik let předtím v Německu bouřlivě probíhalo. My jsme byli v roce 2008 na výměnném pobytu v Německu a Francii, kde jako hlavní fenomén zemědělské politiky bylo prosazovat obchod na dvoře, zpracování, balení a uvádění zemědělských výrobků na trh. Pro nás to bylo jako z jiného světa, tady se tím nechtěl nikdo zabývat, tady se řešily jiné problémy.
Co říci k tomu, že Zemanovi odpůrci na něj před dalšími čtyřmi prezidenty křičeli, pískali a házeli vajíčka?Anketa
Až teprve od roku 2008 se nám podařilo embargo, které bylo třeba i ze strany velkých potravinářských firem, které si trh ohraničily a nechtěly tam nikoho, ani malého pouštět, prolomit. A myslíme si, že to obrovským způsobem pomohlo českému trhu s potravinami. Protože lidé se dozvídali, kde se co vyrábí, zajeli si na statek a pak se i v obchodech začali ptát po českých výrobcích.
Takže to v důsledku pomohlo i těm velkým českým potravinářským firmám?
Samozřejmě. My jsme to říkali od začátku. Jsme přesvědčeni, že vždycky, když se ten systém udělá otevřený, přinese to prospěch i těm, kteří v tom systému už dneska jsou. Je krátkozraké si myslet, že když jsme si tady rozdali karty a nebudeme už mezi sebe nikoho pouštět, budeme na tom lépe. Nebudeme. Budeme na tom hůř, protože ustrneme na jednom místě. V potravinářství se to potvrdilo, ukázalo se, že se nenaplnily všelijaké černé vize, které se pouštěly do éteru jenom proto, aby se zabránilo tomu, že někdo bude prodávat mléko ze dvora. Naopak se to pro českého konzumenta ukázalo jako dobré, a myslím si, že to bude dobré i pro zemědělství, když se systém víc otevře.
Když postupujete takhle krůček po krůčku, jak vidíte budoucnost českého zemědělství a českého venkova?
Pokud by se dařilo udržet trend, že příslušné úřady budou podporovat, aby se dbalo o krajinu, aby se sledovala kvalita půdy, aby ten, kdo se rozhodne hospodařit nebo zpracovávat své výrobky, měl dostatečný prostor a podporu například z fondů, aby se podporovalo, když se na venkově domluví obec, sedlák a ještě nějaký subjekt, že udělají nějaký společný projekt, když nás nebude dusit byrokracie, když si nikdo nebude vymýšlet nějaké nové povinnosti, které bychom měli plnit, protože úředníků bude poměrně dost a budou potřebovat nějakou práci, tak si myslím, že zemědělství si svoji parketu najde a venkov spolu s tím taky.
Byť zemědělství dnes venkov ovlivňuje podstatně méně než kdysi, ale pořád tam fenomén vzájemného partnerství je. Bohužel se ukazuje, že tam, kde začíná převažovat množství velkých zemědělských podniků, je to vždycky na úkor venkova. Protože je pravda, že když je ve vesnici sedlák, který dostává na svoje hektary půdy každý rok dotace, tak chtě nechtě jeho peníze skončí v jeho vesnici. Něco využije ke své spotřebě, ale opraví okapy, opraví střechu, příjezdovou cestu ke svému statku. Ale když má zemědělský podnik několik tisíc nebo desítek tisíc hektarů, všechny peníze jdou do jednoho místa, kde sídlí, a všechny satelitní obce, které jsou součástí tohoto podniku, jsou o ty peníze ochuzeny. A to vidíme jako ne zrovna přínosné pro český venkov. Přáli bychom si, aby se to trošku ještě někam dál hýbalo. Není to jednoduché, je to složité, pomalé, ale myslím si, že to stojí za to.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
