Železného zákon
Hned v úvodu své odpovědi Jiří Janeček vzpomíná na vznik televize Nova a na jejího letitého šéfa Vladimíra Železného.
„Veřejnoprávní médium má za veřejné peníze obsluhovat prostor, který zdarma nezaplňují privátní média. Kolikrát jsem již tento výrok slyšel od roku 1994, kdy s ním několik let, v různých modifikacích, týden co týden, úspěšně bodoval jeho autor Vladimír Železný ve svém pořadu Volejte řediteli," uvádí Janeček.
Podle něho se Železný již od počátku Novy dopustil mnoha geniálních tahů. "Hned ten první byl základem budoucího úspěchu TV NOVA. Úspěšně získal za nemalé podpory tehdejších politických elit zcela zdarma vysílací okruh bývalého prvního programu Československé televize. Mimochodem - tehdy prošla veřejná televize poprvé procesem zestátnění a privatizace. Byla jí vyvlastněna vysílací síť a následně státem předána soukromému subjektu bez jakékoli kompenzace. Loupež za bílého dne. Dodnes to nikomu nevadí."
V další části se však Janeček zabývá mnohem aktuálnější věcí, a to pohledem na diváka České televize. Toho vnímá jako velmi náročného a zároveň také jako někoho, komu je nutné nabídnout to, co jej zajímá. "Česká televize je nejen veřejnou institucí, ale především televizí a jako taková potřebuje diváky. Bez nich je mrtvá," píše generální ředitel ČT doslova. V přímé konfrontaci s Nečasovým vyjádřením o plytké zábavě pak uvádí několik příkladů a táže se, zdali to jsou příklady oné pokleslé nabídky.
"A co zábava, která je některými považována za poplivání veřejné služby a s odvoláním na plytkou zábavu uvažují o redukci programové nabídky ČT. Co je pokleslá či plytká zábava, kterou nesmí veřejná televize vysílat? Archivní Televarieté, scénky s Felixem Holzmannem, dechovka, Talk show? Myslím, že se veřejná televize snaží dělat zábavu vkusnou, neurážející a kvalitní. Jenomže zde nejde o kvalitu. Kritika směřuje k existenci zábavy ve veřejné televizi. Vysíláte zábavu, nenaplňujete veřejnou službu."
Janeček si stojí pevně za svým také v tom, kdy podle něho "veřejná televize je zde pro udržování občanské soudržnosti a kulturní identity. Je zde pro většinového a i menšinového diváka."
Zároveň přiznává, že je připraven na útoky, které kvůli změnám a restrukturalizaci půjdou ze všech stran.
"Změny takového rozsahu samozřejmě vždy vyvolávají odpor a mediální kampaně. Útoky půjdou ze všech stran. Od tvůrců, kterým se zúží prostor osobními vazbami ovlivnit přijetí svého námětu. Od těch, kteří za své minulé úspěchy vyžadují speciální zacházení a výhody. Od některých politiků, kteří na příkladu některých amerických stanic pochopili, že lepší mediální obraz lze koupit a že veřejné medium je překážkou takových řešení. I uvnitř televize bude mnoho těch, kteří potřebu změny necítí. Počítám s tím."
V samém závěru pak přichází vzkaz premiéru Nečasovi, jehož si Janeček podle svých slov váží. "A ještě malá poznámka na závěr. Nedávno media začlenila do davu příznivců zákona Vladimíra Železného i diváka Petra Nečase. Komerční media, mám na mysli tištěná a internetová, zacítila příležitost doplnit množinu potřebných příběhů. Rozmnožit portfolio konfliktů. Zvlášť v okurkové sezóně by to byl vítaný přírůstek.
Žádostí o vyjádření byla záplava. Odmítl jsem. Každý divák má nárok na názor. A pokud je ovlivněn oním sloganem z pořadu Volejte řediteli, nelze mu to zazlívat. Byl to skutečně mistrný marketingový trik. Jsem ale připraven na polemiku, pokud by to byl názor premiéra Nečase, kterého si jinak vážím. Premiér, na rozdíl od diváka, by marketingovým trikům podléhat neměl."
Více o ČT:
-
Restrukturalizace v ČT: Fridricha, Fričovou a Černého doplní Dolejš
-
Českou televizi čeká velká restrukturalizace, uvedl šéf Rady ČT
Celé znění textu generálního ředitele České televize Jiřího Janečka
Zákon Vladimíra Železného
„Veřejnoprávní médium má za veřejné peníze obsluhovat prostor, který zdarma nezaplňují privátní média". Kolikrát jsem již tento výrok slyšel od roku 1994, kdy s ním několik let, v různých modifikacích, týden co týden, úspěšně bodoval jeho autor Vladimír Železný ve svém pořadu „Volejte řediteli". Z nepopiratelné povinnosti veřejné televize kromě jiného zachovávat a rozšiřovat pluralitu televizního vysílání a vyplňovat tak mezery v komerční nabídce vznikl jednoduchý populistický slogan. Slogan, jenž se stal zákonem všech vyznavačů likvidace veřejnoprávní televize v Česku. Říkejme mu třeba Zákon Vladimíra Železného. Autor si to rozhodně zaslouží.
Geniální Železný
Vladimír Železný realizoval několik geniálních tahů. Hned ten první byl základem budoucího úspěchu TV NOVA. Úspěšně získal za nemalé podpory tehdejších politických elit, zcela zdarma vysílací okruh bývalého prvního programu Československé televize. Mimochodem - tehdy prošla veřejná televize poprvé procesem zestátnění a privatizace. Byla jí vyvlastněna vysílací síť a následně státem předána soukromému subjektu bez jakékoli kompenzace. Loupež za bílého dne. Dodnes to nikomu nevadí. Bylo totiž dosaženo zásadního cíle. Veřejná televize byla oslabena. Ze dne na den musela přeformátovat své vysílání. Tam, kde byl divák zvyklý na druhý program, se najednou objevil program první. O vysílací síť dvojky se muselo bojovat a následně ji prakticky celou znovu budovat. TV NOVA se stala pokračovatelem prvního programu veřejnoprávní televize a dominantním subjektem na vzniklém trhu. Vladimír Železný totiž udělal další geniální tah. Nastoupil s programovým schématem velmi podobným tehdejší veřejnoprávní televizi. Věděl, že nesmí jít proti diváckému návyku. V nově vzniklém mediálním prostředí se tak veřejná televize stala de facto nováčkem. Ona vlastně vstupovala na trh. Ona musela znovu od začátku bojovat o diváka, protože její pozice byla násilně předána komerci. V evropském kontextu to byl zcela bezprecedentní počin.
Od vzniku TV NOVA uběhlo 16 let a koncept snah o oslabení veřejné televize úspěšně přežívá. Výrok o prostoru, který zdarma nezaplňují privátní média, se neustále vrací jako bájný Fénix. Komerční televize vysílající zdarma, říkají jeho vyznavači. Díky tomu vzniká dojem filantropického základu fungování komerčních medií. Zatímco veřejná televize vás okrádá a projídá vaše peníze, komerční se vám v potu tváře a zadarmo snaží zpříjemnit život. To je podstata onoho propagandistického sdělení. Obrana je prakticky nemožná. Jednoduchost, oslovení emocí a neustálé opakování. Základní atributy propagandy či, pokud nechceme používat onen brutální a zprofanovaný termín, efektivního marketingu. Samozřejmě, že v konečném efektu vše platí konečný spotřebitel, občan. V cenách, v daních v poplatcích. Některé výdaje jsou skryté, jiné viditelné a transparentní svým určením. To je i případ televizního poplatku. Každý den diváci vidí, na co jejich peníze jdou. Každý se cítí tak trochu vlastníkem s právem kritizovat, požadovat. A když není spokojen má zcela jasného adresáta svých výhrad. Proto mají mnozí politici raději nepřímé odvody než přímé. Korunu vydanou z peněženky registruje každý. Způsobuje nelibost. Tři koruny schované v cenách výrobků či služeb vnímá málokdo. Komerční vysílání, ony miliardy korun ročně platí občané tohoto státu, stejně tak jako každý měsíc platí televizní poplatek. Televize zadarmo neexistuje. Tak jako neexistuje zadarmo školství či zdravotnictví.
Nechat veřejné medium živořit?
Rezervace, v níž se má veřejná televize pohybovat, má být tvořena pouze prostorem, který zdarma nezaplňují privátní média? Jak by tedy měl vlastně vypadat? Těžko definovat, on totiž systémově neexistuje. Digitalizace otevřela takové distribuční možnosti, že může vysílat každý, kdo bude mít jakýkoli program, peníze a fungující obchodní model. Když stát komerčnímu vysílateli zaplatí, pak bude vysílat například i přenos z Pražského jara. Naprostá většina formátů veřejné televize nemá komerční potenciál, proto by jejich financování muselo být tak jako tak z veřejných zdrojů. V tom je prapůvod dnes diskutované otázky hrazení nákladů veřejného vysílání ze státního rozpočtu. Přesměrovat koncesionářský poplatek komerčnímu subjektu přímo by mohlo vyvolat asociace zestátnění a následné privatizace veřejné služby. Ze státního rozpočtu si toho všimne jen málokdo. Jaké je tedy shrnutí? Prostor, tak „velkoryse" vymezený zákonem Vladimíra Železného, neexistuje. Pak už si lze vybrat. Nechat veřejné medium živořit, anebo ho zlikvidovat. Je skutečností, že neexistuje pořad či programový formát, který by nemohl vysílat komerční vysílatel, pokud mu to přinese adekvátní příjmy a zisk. Jenomže zároveň neexistuje, až na zákonem definované extrémní výjimky, programový obsah či formát, který by nemohl či neměl být vysílán televizí veřejné služby. Je jen na ní, zda dokáže vytvořit kvalitní alternativu ke komerčnímu vysílání. Zda zejména svou původní tvorbou dokáže oslovit diváka.
Dlužno podotknout, že když Vladimír Železný pronášel svůj slavný výrok, neměl podle všeho na mysli úplné zrušení či privatizaci media veřejné služby. Jeho likvidaci. Nic dobrého by mu to nepřineslo. Uvolnila by se vysílací síť a na trh by vstoupila komerční konkurence. A ředitel NOVY nebyl naivka. To co chtěl, bylo veřejné medium bez diváků. Pro běžné diváky nezajímavá televize zabírající prostor. Televize s nulovým komerčním potenciálem. Taková vnější ochranná hradba tvrze jménem TV NOVA před existencí efektivní komerční konkurence. Pro analogové prostředí by to byla velmi efektivní strategie. Pro plně digitální prostředí se to zdá být anachronismem. A přesto. I dnešním lobbistům komerčních vysílatelů jde o totéž, odehnat od České televize diváky. Ponechat ji jen menšinové pořady s minimální sledovaností. Zpochybnit existenci veřejného media tím, že veřejnosti vnutí staronovou definici pojmu veřejnoprávní vysílání. Veřejná služba naplňuje své poslání tím, že vysílá pořady, které nevysílají privátní média. Jednoduché, úderné a srozumitelné. Bohulibý cíl - malá efektivní veřejná služba. Podle tohoto schématu již dnes mnoho politiků, novinářů i mediálních analytiků hodnotí veřejnou televizi a její vysílání.
Pilíř demokracie
Má takové hodnocení oporu v zákonu o České televizi? Skutečně je naplňování veřejné služby vázáno na vyklizení prostoru komerci? Zákon znám dobře. Nic takového tam není. Taková definice naplňování veřejné služby by totiž byla v evropském kontextu skandální. Veřejná media jsou v celé Evropě považována za jeden z pilířů demokracie, nezávislé žurnalistiky a za garanty udržení a rozvíjení národní kultury a původní televizní tvorby. Dokumenty Evropské komise výslovně uvádějí, že snaha o oslovení diváka a dokonce i maximalizace sledovanosti pořadů veřejných stanic je plně legitimní a je v zájmu rozvoje demokratického a kulturní prostředí v Evropě. Samozřejmě, že veřejný vysílatel nesmí deformovat svoji akviziční a cenovou politikou trh. A to skutečně neděláme. A i kdybychom se o to pokoušeli. Existují zde přeci standardní mechanismy na ochranu trhu. Je zde Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. To není důvod ke zmrzačení programového obsahu veřejné televize.
Neustále slyším slova o pokleslé zábavě a komerčním sportu. Jaká je realita? Český sport, na který se zaměřujeme, je menšinovým žánrem. A platí to dokonce většinou i pro ligy našich nejoblíbenějších sportů. Pro fotbal a hokej. Jejich sledovanost je, až na některá lukrativní derby, z pohledu komerčních televizí zcela nedostatečná. Někdo si snad myslí, že standardní nekonečné komerční seriály může v podvečer nahradit česká liga? Ve volném vysílání plnoformátových stanic jsou to komerčně nekonkurence schopné produkty. Samozřejmě mohou být vítaným doplňkem pro placené sportovní kanály. Ale nic víc než doplňkem. Skutečně chceme, aby si divák, pokud chce vidět český sport, platil komerční sportovní vysílání? Pokud ano, tak proč zákon o České televizi vysílání sportu požaduje?
Sportovní vysílání každopádně změnou projde. A bude to změna vynucená. Zimní olympiádou v Soči končí monopol EBU (Evropská vysílací unie) na vysílací práva. U vrcholných akcí dochází k enormnímu růstu cen. Od roku 2014 to bude platit i pro olympiády. A výsledek? Není vyloučeno, že žádná televize lokálně působící jen pro český trh si taková práva nebude moci dovolit zakoupit. Bude to samozřejmě platit nejen pro olympijské hry, ale i další vrcholné světové sportovní události. Divák si bude nucen zakoupit satelitní či kabelový příjem a v něm bude mít k dispozici panevropský program, který si práva zakoupil. Jenomže pro jeho programovou skladbu již nebudou podstatné priority českého diváka. Jeho trhem bude celá Evropa. A tak v době hokejového zápasu Česko - Kanada ve skupině se budeme dívat na přímý přenos finálových jízd sáňkařů. Zdá se vám to šílené? Vůbec ne, je to skutečnost. Jeden z možných důsledků digitalizace a z ní plynoucí globalizace televizního prostředí. Ona totiž česky mluvící stanice neznamená česká stanice.
Sport je veřejnou službou
Je tedy z pohledu českého diváka a českého sportu existence české sportovní, volně dostupné stanice veřejnou službou? Jsem přesvědčen, že ano. A to i přesto, že vrcholné sportovní události již nemusí být schopna všechny zprostředkovat. Menšinové sporty a české soutěže zprostředkovat dokáže.
A co zábava, která je některými považována za poplivání veřejné služby a s odvoláním na plytkou zábavu uvažují o redukci programové nabídky ČT. Co je pokleslá či plytká zábava, kterou nesmí veřejná televize vysílat? Archivní Televarieté, scénky s Felixem Holzmannem, dechovka, Talk show? Myslím, že se veřejná televize snaží dělat zábavu vkusnou, neurážející a kvalitní. Jenomže zde nejde o kvalitu. Kritika směřuje k existenci zábavy ve veřejné televizi. Vysíláte zábavu, nenaplňujete veřejnou službu. Na zábavu má monopol komerční televize a tak vykliďte prostor. Já ale neznám zákonnou definici zábavy, kterou nemůže veřejná televize vysílat. Vím zato, že zákon o České televizi předpokládá, že veřejná televize zábavu vysílat bude. Ostatně již otec dějepisu a nejstarší známý historik Herodotos věděl, že život člověka musí být rozmanitý a že k seriózním tématům patří i zábava. Připomněl mi to jeho citát, že bez žertování se člověk může stát bláznem, anebo hlupákem. Na původní tvorbě, její rozmanitosti a kvalitě a na nezávislosti, vyváženosti a serióznosti zpravodajství musí stát televize veřejné služby. To je její poslání, zákonná povinnost a základ její existence. K původní tvorbě zábava nepochybně patří. Znamená snad, že pokud se diváci u veřejné televize baví a dívají se na ni, že porušila zákon? Skutečně má být veřejná televize naplněna pouze vážnými tématy, těžkými uměleckými dramaty, sloužícími občas jen k exhibici svých tvůrců a testujícími úroveň umělecké kritiky? Vážná témata a umění do veřejné televize patří. I ona exhibice významných tvůrců, představující vrcholně umělecké či alternativní dílo, může mít své místo ve vysílání veřejné televize, ale jen jako jedna z mnoha součástí televizní produkce.
Česká televize je nejen veřejnou institucí, ale především televizí a jako taková potřebuje diváky. Bez nich je mrtvá. Představa veřejné televize, jak s oblibou někteří říkají, s veřejnoprávním étosem, kterému ale většina diváků nerozumí, je nereálná. Taková televize v digitálním prostředí zahyne. Má-li být veřejná televize skutečně službou veřejnosti, musí diváka respektovat. To neznamená se mu podbízet anebo ho poučovat. Respekt k divákovi znamená vnímat jeho priority a zájmy. Ne se jim slepě podřizovat, ale naplňovat je původní tvorbou s maximálně dosažitelnou kvalitou a rozmanitostí. Neustále nabízet alternativu. Témata a žánry, kterými se mohou divácké zájmy rozšířit a obohatit. Nelze si nalhávat, že když divák pořad nesleduje, tak je to důsledkem jeho nepochopení výjimečnosti díla. Skutečný étos veřejné televize je dán právě její schopností zprostředkovat divákovi informace, závažná společenská témata, dramata, zábavu a poučení formou, kterou bude akceptovat. Veřejná televize je zde pro udržování občanské soudržnosti a kulturní identity. Je zde pro většinového a i menšinového diváka.
V části české kultury zakořenil v posledních letech, řekl bych až nestoudný, despekt k divákovi. Díky způsobu financování není pro mnohé skupiny tvůrců divák podstatný. Získáním grantů a dotací či přijetím námětu do realizace veřejné televize zabezpečí sebe i svůj projekt a divák je jen třešničkou na dortu. Když přijde do kina či zasedne k televizoru, tak fajn. Když ne, nic se nestane. Cílem se v audiovizi často stala výroba díla a ne vysílání či distribuce díla a jeho úspěch u diváků. Vzniká dokonce paradoxní situace, kdy nízká sledovanost či spokojenost diváků je vydávána za projev naplnění veřejnoprávnosti. Tyto skupiny mají stejný zájem jako političtí lobbisté. Vytvořit z veřejné televize jakousi „elitní televizi" pro „elity", na kterou se nikdo dívat nemusí. Důležité pro ně je ve skutečnosti jen to, že veřejná televize platí jejich projekty. To je třeba změnit.
Útoky ze všech stran
Musíme nově nastavit systém efektivní zpětné vazby od diváka ke tvůrcům, díky níž bude možno jasně říci co je úspěchem a co ne. Říci jasně a nahlas, který tvůrce dokázal svou roli naplnit a který ne. Každý pořad musí mít jasně měřitelný a předem definovaný, veřejně známý cíl. Samozřejmě, že ve veřejné televizi budou existovat pořady, které jsou menšinové svou cílovou diváckou skupinou, svým zaměřením, uměleckým ztvárněním, závažností sdělení a přitom do vysílání jednoznačně patří. To ale nesnímá z autora povinnost stanovit cíle, s nimiž do projektu jde a povinnost vyhodnotit jejich naplnění. Nemluvím o sledovanosti, to je jen dílčí a v mnoha případech ani ne ten nejdůležitější parametr. Mluvím o cílech a důvodu, proč vůbec pořad vzniká. Mluvím o kvalitě jednotlivých pořadů. Divák tady není jen od toho, aby pouze platil televizní poplatek. Divák by měl vědět proč ten, který pořad televize vyrábí a vysílá a pro koho. A měl by znát tvůrce odpovědné za realizaci. Měl by mít pocit, že byť ne vždy je vyslyšen, že je vždy slyšen. To, čeho chci restrukturalizací dosáhnout, je adresná osobní odpovědnost a efektivní tvůrčí soutěž vedoucí k přijetí toho nejlepšího námětu a ke zvolení optimální realizace. Nastolení takového systému je v zájmu i samotných tvůrců. Vznikem konkurenčního prostředí, kde není hodnotícím kriteriem zisk, ale celkový výsledek díla, jeho kvalita, divácká spokojenost, vytvoříme motivaci pro hledání nových cest, pro zvyšování kvality. Vytvoříme tak obrazně řečeno „trh veřejné služby", kde se prosadí jen ti nejlepší.
Změny takového rozsahu samozřejmě vždy vyvolávají odpor a mediální kampaně. Útoky půjdou ze všech stran. Od tvůrců, kterým se zúží prostor osobními vazbami ovlivnit přijetí svého námětu. Od těch, kteří za své minulé úspěchy vyžadují speciální zacházení a výhody. Od některých politiků, kteří na příkladu některých amerických stanic pochopili, že lepší mediální obraz lze koupit a že veřejné medium je překážkou takových řešení. I uvnitř televize bude mnoho těch, kteří potřebu změny necítí. Počítám s tím.
Odmítám „Zákon Vladimíra Železného"
Nastoupená cesta změn nemá alternativu. Není negací minulého vývoje. Existující systém byl jediný možný pro stabilizaci televize veřejné služby a pro zabezpečení komplikovaného přechodu na digitální vysílání. Blížíme se k cíli přechodového období a je třeba jít dál. Je to cesta k dosažení zvýšení kvality veřejné služby. Cesta, která ale zcela odmítá princip definice veřejné služby jako apendixu komerčního vysílání. Cesta, na jejímž počátku pro mne stojí zásadní odmítnutí onoho „Zákona Vladimíra Železného". Pokud bychom ho totiž přijali, pak nemá veřejná televize v novém digitálním prostředí šanci a udržení původní tvorby a nezávislé žurnalistiky se stane jen utopickým snem.
A ještě malá poznámka na závěr. Nedávno media začlenila do davu příznivců zákona Vladimíra Železného i diváka Petra Nečase. Komerční media, mám na mysli tištěná a internetová, zacítila příležitost doplnit množinu potřebných příběhů. Rozmnožit portfolio konfliktů. Zvlášť v okurkové sezóně by to byl vítaný přírůstek. Žádostí o vyjádření byla záplava. Odmítl jsem. Každý divák má nárok na názor. A pokud je ovlivněn oním sloganem z pořadu „Volejte řediteli", nelze mu to zazlívat. Byl to skutečně mistrný marketingový trik. Jsem ale připraven na polemiku, pokud by to byl názor premiéra Nečase, kterého si jinak vážím. Premiér - na rozdíl od diváka - by marketingovým trikům podléhat neměl.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: sap
