Katastrofální neúspěch USA a mistrovská hra Putina a Lavrova. Tohle je za spoluprací Ruska s Tureckem. Vítězství Clintonové přinese zlověstné věci. Znalec Blízkého východu hovoří

18.08.2016 16:10

ROZHOVOR Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii) a v Africe říká, že Spojené státy jsou čím dále tím méně relevantní kdekoli po světě včetně Blízkého východu. Sblížení Ruska a Turecka má dle něho především ekonomický a až dlouho poté také vojensko-bezpečnostní rozměr. V případě vítězství Hillary Clinton se dá očekávat daleko agresivnější politika. A jaké dopady má spolupráce Ruska s Tureckem a jak nyní vypadá situace na Blízkém východě?

Katastrofální neúspěch USA a mistrovská hra Putina a Lavrova. Tohle je za spoluprací Ruska s Tureckem. Vítězství Clintonové přinese zlověstné věci. Znalec Blízkého východu hovoří
Foto: repro kremlin.ru, tan
Popisek: Prezidenti Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan

Naposledy jsme se bavili o tom, co si myslíte o „vojenském puči“ v Turecku. Stále to samé?

Ano, ty uvozovky stále platí. Turečtí generálové několikrát v historii prokázali, že tyhle věci ovládají. To směšné divadélko v ulicích Istanbulu a Ankary, které nám televizní kanály nabídly v přímém přenosu, se rozhodně pokusem o vojenský puč nedalo nazvat.

A co říkáte teoriím, že za tím stáli Američané? Asi by se jim hodil více nějaký USA-friendly generál než nevyzpytatelný islamista, který se snaží obnovit Osmanské impérium?

Američané dělají věci jinak. Samozřejmě, že mají své lidi v ozbrojených silách, ale americký regime change je zpravidla vedený zdola – od nevládek, „opozičních aktivistů“, studentů. Pár mrtvých na straně protestujících i na straně policie je pretextem k masovým demonstracím, na jejichž pozadí se náhle vyrojí ozbrojení bandité... a je to. To jsme ostatně viděli v Sýrii, Libyi i na Ukrajině. Zpochybní se legálnost stávajících ústavních činitelů a Američané si urychleně dosadí do vedení země své loajalisty. To je jejich podhoubí. Ale nic takového v Turecku neproběhlo. Tohle si vymyslel, zorganizoval a provedl Erdogan a jeho lidé na špinavou práci.

Jak sbližování Ruska a Turecka ovlivní Blízký východ? Roman Joch řekl, že z Ruska se stal hegemon Blízkého východu poté, co Obama vyklidil pozice…

To řekl doktor Joch velmi přesně. Spojené státy jsou čím dále tím méně relevantní kdekoli po světě – řekl bych, že s výjimkou jižní a střední Ameriky a do jisté míry pacifické oblasti a východní Asie. Blízký východ je klasickým příkladem jejich katastrofální zahraniční politiky. Nejedná se jenom o vznik nového tandemu Moskva–Ankara, ale i o sílící vliv Ruska na události v Sýrii, Iráku a v posledních týdnech i v Íránu. Může se stát, že wahhábistické monarchie, nad kterými drží Američané a Britové ochrannou ruku, budou záhy zcela osamoceny. Jordánsko a zejména Egypt jsou drženy v tomto táboře pouze saúdskoarabskými finančními injekcemi a úplatky. Putin s Lavrovem sehráli tento gambit skutečně mistrovsky a ukázali nám všem, jak se s minimálními náklady dělá aktivní zahraniční politika.

Jaký dopad bude mít sblížení Ruska a Turecka na Sýrii? Turecko přestane podporovat a obchodovat s Islámským státem? Podaří se ISIS dorazit? 

Víte, já bych tyhle věci zase nepřeceňoval. Sblížení Ruska a Turecka má především ekonomický a až dlouho poté také vojensko-bezpečnostní rozměr. Obě strany navíc ví, že se jedná o sňatek z rozumu. Turci už dnes vědí, že v případě roztržky nebo omezeného konfliktu s Ruskem se Západ nebude angažovat a Rusové se potřebují nutně dohodnout na energetických trasách plynovodů do Evropy. Poté, co Evropská unie a Spojené státy zmařily výstavbu plynovodu „South Stream“ přes Bulharsko, je varianta přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko až do Maďarska a Rakouska pro Putina variantou jedinou zbývající.

Turci budou nadále poskytovat Islámskému státu zázemí a logistiku, ale bude to vše méně viditelné a křiklavé. Islámský stát v Iráku bude nakonec poražen. V Sýrii bude pokračovat snaha použít jím ovládaná území jako formu nátlaku na syrskou vládu. Nezapomeňte, že území obsazená Islámským státem blokují 80 procent syrské produkce ropy a 60 procent produkce zemního plynu, to znamená jediné potenciální zdroje příjmů syrské vlády.

A jak reagují a budou reagovat Američané? A s kým vlastně USA spolupracují? S „umírněnými“ islamisty an-Nusrá a spol.?

Povšimněte si, jak se cudně mlčí okolo definice „umírněných“ a „teroristů“ v Sýrii. Američané se zkusili udržet ve hře jejich prostřednictvím, což se při roztříštěnosti opozice a zdiskreditování její části ukázalo jako velmi chybný krok. V tuto chvíli se snaží zůstat ve hře alespoň v kurdských oblastech, kde pomáhají v operacích jak Syrským demokratickým silám v severní Sýrii, tak kurdské Pešmerze v severních oblastech Iráku, aby si vylepšili kredit. Kurdskou kartu však mezitím začali hrát i Rusové, takže zase žádný velký sukces.

Velkou změnu však může přinést výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech, kde se v případě vítězství Hillary Clinton dá očekávat daleko agresivnější politika vůči Sýrii, včetně podpory těch nejzprofanovanějších skupin, jako je Džabhat Nusrá nebo Džajš al-Islám, či dalších teroristických organizací. Současný ostražitý a nevrlý, ale přece jenom společný postup proti některým teroristům se může radikálně změnit.

Blízký spolupracovník Hillary Clinton a bývalý ředitel CIA Michael Morell ostatně minulý týden prohlásil, že „Rusové a Íránci musí zaplatit (za podporu prezidenta Asada) tím, že budou zabíjeni s tichou podporou Američanů“ a že je potřeba „útočit na syrskou prezidentskou gardu (ve skutečnosti Republikánskou gardu – al-Haras al-Džumhúrí as-Súrí), bombardovat prezidentské kanceláře, Asadův palác, zničit jeho letadla a vrtulníky“. Tato slova pouze velmi zlověstně vykreslují, jaký obrat v zahraniční politice Spojených států může už v lednu 2017 nastat.

Do jaké míry mohou být „námluvy“ Ruska a Turecka a „rozvod“ s USA dlouhodobé a strategické? Nejde jen o taktickou hru? Vyvolat žárlivost a získat více dárků od amerického milence?

Každá velmoc má v cílové zemi svoje zájmy, svoje prostředky a svoji subkulturu, kterou dokáže používat. Bylo by naivní se domnívat, že Američané vyklidili v Turecku pole nebo ztratili úplně vliv. Letecká základna Incirlik je s pěti tisíci americkými vojáky a civilními zaměstnanci, s několika desítkami jaderných pum B-61 a s množstvím letecké techniky jedním z nejmohutnějších amerických vojenských zařízení v zahraničí. To, že Obama a jeho lidé v zásadě Erdogana „nemusí“, je pouze vnější znak. Ve skutečnosti vojenské i bezpečnostní agentury spolu v rámci existujících programů stále spolupracují. Ať už jde o pomalou reislamizaci Balkánu nebo oslabování Arménie či tajnou válku proti prezidentu Asadovi.

Přijde sbližování Turecka a Íránu? Kvůli Kurdům? Ostatně i Asad s Turky by mohl nalézt společnou řeč, pokud jde o Kurdy…

Víte, ono se to tak nemusí na první pohled jevit, ale Íránci byli jedni z prvních, kteří rozhodně odsoudili „pokus o vojenský puč v Turecku“. Íránská ropa a zejména zemní plyn byly totiž po celá léta a navzdory americko-evropským sankcím proti Íránu tajně vyváženy právě přes Turecko. Do skandálu, který sahal až k Erdoganovi a k jeho blízkým spolupracovníkům, byla zapletena především turecká státem vlastněná Halkbank, která za turecké liry nakupovala zlato, které poté transferovala do Dubaje, kde za něj nakupovala dolary a eura, kterými platila Íráncům za plyn. Nepředstavujme si tedy, že Turecko a Írán jsou v nějakých špatných vztazích. Obě regionální mocnosti manévrují, aby si udržely vliv na okolní země nebo alespoň teritoriálně přiléhající oblasti.

Typicky, jak jste správně řekl, se jedná o kurdské oblasti, ale nejenom ty. Jedná se i o vliv v Ázerbájdžánu, Turkmenistánu, v Libanonu. Jejich zájmy se však zásadně střetávají hlavně v Iráku a v Sýrii. To jim však vůbec nebrání v tom, aby spolu čile neobchodovaly a nedokázaly se dohodnout na věci, která je v oboustranném zájmu.

Nemyslím si, že by si Turci v Sýrii nějak významně pomohli svojí podporou opozice a teroristů. S výjimkou oblasti Idlibu a Aleppa, kde žije určité procento etnických Turkmenů, Turků a dalších skupin, vůči kterým se Ankara pasuje do role protektora, jsou Syřané – ať už kurdského, nebo arabského původu – velmi protiturecky a protierdoganovsky naladěni.

A jak se na to vše tváří Saúdové, Katar, Emiráty či Izrael?

Všichni vámi jmenovaní hráči mají v Sýrii a v Iráku své zájmy. V Saúdské Arábii potichu konsoliduje svoji moc náměstek korunního prince a ministr obrany Mohammed bin Salmán al-Saúd, čerstvý třicátník, kterého mnozí označují za nového amerického „koně“ na Středním východě. Saúdy stejně jako Katar zajímá především výstavba ropovodů a plynovodů do Evropy, jejímž prostřednictvím by nám dodávali své uhlovodíky. Problém však je, že trasy vedou přes Sýrii nebo Irák, a proto je jedinou cestou udržet alespoň část území takzvaného Islámského státu, kudy by mohly vést a napojovat se na tureckou síť.

A Izrael? Ten tiše vyčkává, jak se situace vyvine. Principiálně má sice zájem na oslabení Sýrie a Asada, zároveň si však velmi dobře uvědomuje, že současný syrský sekulární režim je stále ještě přijatelným protivníkem ve srovnání s islamistickými a teroristickými bojůvkami, které by ho mohly nahradit. Nehledě na to, že mateřským jazykem současného ministra obrany Izraele je ruština a že Tel Aviv loni přerušil svá vyjednávání o asociaci s Evropskou unií a ve vší tichosti začal připravovat dohodu o volném obchodu se zeměmi Euroasijského ekonomického svazu.

Jaký je vliv „tajemného“ Gülena? Tereza Spencerová upozornila, že si buduje v mnoha státech Blízkého a Středního východu pozice a získává podporovatele…

Velmoci mají vždy ve hře mnoho pěšáků i silnějších figur. Pro Erdogana a jeho kliku je Gülen a jeho popularita trvalou hrozbou. Je zcela evidentní, že Spojené státy Gülena nevydají, ani neomezí činnost jeho organizací. Pro Sýrii a Irák jeho osoba zase představuje rozumnou a nadějnou alternativu, která by ve vztazích s těmito zeměmi mohla naladit příjemnější tón. A tak okolo populárního bývalého klerika, který je ideální figurou, která může sjednotit „zahraniční exil“, bude brzy tlačenice. Regime change hrozí komukoliv, spojenci nebo protivníkovi v případě posílení jeho regionálního vlivu. A Turecko touto cestou nepochybně kráčí. I proto musel Erdogan demonstrovat svůj vliv i v zahraničních tureckých komunitách, jak k tomu nedávno došlo v Kolíně nad Rýnem.

A co my v Evropě? Co přinese sblížení Erdogana s Putinem nám? Máme tomu fandit, bát se toho, čekat…? Či je to z bláta do louže? Nevypustí na nás migranty? A nemůže po dohodě s Erdoganem používat imigranty jako nátlakový prostředek i Putin?

My v Evropě se musíme především v nadcházejících supervolebních rocích zbavit netalentovaných a zaprodaných politiků typu Angely Merkel a Francoise Hollanda a jejich kamarily v Bruselu a zvolit si do čela skutečné lídry. Dnes a denně dokazují lidé po celém světě, že to jde. První se probralo Rusko, které z komatózních let Jelcina a jeho skupiny rychle přešlo zpět k aktivní zahraniční politice a začalo budovat silnou armádu a bezpečnostní aparát. Převzetí moci v Egyptě generálem Sisím, nakonec i Turecko s Erdoganem dokazují, že primární pro každou zemi mají být její vlastní politické a ekonomické zájmy, a nikoliv zájmy Spojených států. A tak starý a unavený kontinent, který si už odvykl se o věci poprat, hledí na ten měnící se svět, až se stane zcela irelevantním. Přesto všechno věřím, že najdeme všichni letos na podzim, příští rok i začátkem roku 2018 dostatek sil, abychom zvolili politiky, kteří půjdou podobnou cestou, jakou se vydali už jinde ve světě. Politiky, kteří budou chránit své občany a podporovat naše zájmy.

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Lukáš Petřík

Tomáš Zdechovský byl položen dotaz

Právo na opravu

Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

S eurem do první ligy? Spíš do třetí! Šichtařová roztrhala to, co měl Pavel „v projevu“

17:50 S eurem do první ligy? Spíš do třetí! Šichtařová roztrhala to, co měl Pavel „v projevu“

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Prezident Petr Pavel to popletl, když v souvislosti s eurem mluvil o to…