Který evropský národ máte nejraději? (Hlasování od 14.4.2016)Anketa
Opět se objevila zpráva, že z Ruska mělo dorazit na bojující Donbas několik set, konkrétně 1200 bojovníků. Zároveň proběhla informace o konvoji ruských obrněnců, který měl být zničen na území Ukrajiny. Plus zde máme „kauzu“ tragické střelby na konvoj uprchlíků. Kterým z těchto zpráv lze věřit? A jak popsat po týdnu stav bojiště na východě Ukrajiny, kde separatisté tvrdí, že se jim podařilo opět souvisle propojit jimi ovládané území a z Kyjeva přicházejí signály, že hlavním cílem bude odříznout povstalce od hranic s Ruskem? Mění se něco na (ne)možnosti ukrajinské armády rozdrtit povstalce? Co říci na to, že Ukrajina nabízela oboustranné příměří, ale separatisté odmítli?
Přijde mi divné, že by se přes hranici, kterou monitoruje OBSE a OSN, dostalo nepozorovaně tolik lidí. Když k tomu přidám tvrzení některých ukrajinských politiků, že denně přes hranici proniká až tisíc „ruských žoldáků“, pak mám dojem, že Ukrajina musí být dost přelidněná…
Nesouhlasíte s článkem, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, Matěje Stropnického, Romana Jocha, Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody, Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe, Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.) či Džamily Stehlíkové.
Vámi zmíněná zpráva britského The Guardian o průniku kolony ruských obrněných vozidel na ukrajinské území byla ale zajímavá přinejmenším ze dvou hledisek. Tím prvním je skutečnost, že sám autor informace ve druhé polovině textu připouští, že „přejezd hranice“ se podle všeho odehrál asi 30 kilometrů před ukrajinskou hranicí, a tím druhým podivným průvodním jevem je fakt, že ještě před měsícem anonymní záběry na YouTube stačily k vyhlašování protiruských sankcí, nyní ale po zprávě renomovaného The Guardianu žádné hrozby ani ultimáta nepřicházejí. Jinými slovy, něco se změnilo. Nemá cenu spekulovat, co se stalo. Počkejme si.
Nicméně, ohledně důvěryhodnosti zpráv z bojiště si nejsem vůbec jistá. Stačí den sledovat ukrajinské tiskové agentury a zjistíte, že se realita z černé na bílou a zase zpátky mění několikrát během pár hodin, přičemž různé a často vzájemně se vylučující verze událostí hlásí sám Kyjev, vše pak obvykle popřou nebo dovysvětlí bojovníci různých „dobrovolnických“ oddílů a ve finále pak ještě vše popřou nebo dovysvětlí rebelové, potažmo rovnou Moskva. Čemu tedy věřit? Máme svobodu, každý si může vybrat podle svého gusta, ale osobně bych každý den detailní situaci na bojišti nesledovala -- realita bude beztak nejspíš jiná.
Příští týden se chystá čtyřstranné jednání v Minsku, kde by se měli konečně setkat Putin a Porošenko. Jaké faktory vývoje na celé Ukrajině budou jednání ovlivňovat? Myšleno hospodářství, finanční kondice, politická situace, míra loajality občanů vůči vládě, nátlak USA, otázka plynu... Lze v každé z těchto oblastí Ukrajinu politovat jako zraněného a dále zranitelného hráče? A jaká je morálka a stav organizace u separatistů?
Jednání v Minsku sice stále není – přinejmenším podle Kremlu – jisté, ale Putin s Porošenkem by se prý, pokud to v Minsku nevyjde, mohli setkat v září ve Francii, ale to je v zásadě jen detail. Důležitější je opravdu otázka, čeho takové jednání může dosáhnout. Ukrajinští politologové mluví o „průzkumu terénu summitem“, což je vcelku vhodný popis situace. Během necelého půlroku se totiž „podařilo“ zpřetrhat tolik vazeb, že jejich případné obnovování ve jménu alespoň částečné normalizace stavu bude velmi obtížné.
Je pravděpodobné, že je ve hře stále německo-ruský plán „výměny plynu za území“, tedy v kostce ruských dodávek zemního plynu Ukrajině, která by tak nemusela krást plyn proudící do Evropy, přičemž by Krym zůstal Rusku a to by Kyjevu doplatilo sumu, kterou by mu dlužilo za pronájem námořní základny v Sevastopolu. Není ale jasné, jak se k celému „nápadu“ staví Obamova administrativa, tedy zda je ochotna opravdu krizi vyřešit, nebo zda je pro ni stávající míra napětí a nestability kdesi „daleko v Evropě“ výhodnější.
Na druhou stranu je zřejmé, že v ukrajinském vedení probíhá ostrý boj mezi oligarchy o kontrolu nad tou kterou částí země, někteří z nich mají určitě kontakty v Bílém domě i v Kremlu a mohou být tím či oním protežovaní, což může jednání o budoucnosti Ukrajiny komplikovat samo o sobě. Zmíněný plán navíc počítal s tím, že vzbouřený východ Ukrajiny sice dál formálně zůstane součástí Ukrajiny, ale s velkou mírou autonomie, ať už jazykové, kulturní, politické či ekonomické. Nicméně pro většinu z těch, kdo se Kyjevu postavili se zbraní v ruce, není dnes – po měsících bojů a krveprolití -- přijatelné už nic menšího než úplné odtržení od Ukrajiny a ustavení „Novoruska“, ať už nezávislého, nebo připojeného k Rusku. Většina obyvatel východu sice aktivně nebojuje, takže by se jednalo o menší procento lidí, ale skutečné nálady v Doněcku či Luhansku a okolí nejspíš zná jen málokdo. Zkrátka, první jednání Putin-Porošenko je samozřejmě pozitivní zpráva, ale zásadní průlom bych od něho nečekala.
V Novosibirsku proběhla demonstrace za větší samostatnost Sibiře, která víc než počtem účastníků zaujala faktem, že její organizátory nechala policie uvěznit. Je hnutí, které pro různé ruské regiony (zejména pro Sibiř) požaduje více autonomie, skutečně masivní a nadějné, nebo jde spíše o jakési marginální skupinky, jako u nás například moravistické strany? Jak se vypořádat s argumentem, že zatímco na Ukrajině požaduje Putin federalizaci, svým vlastním občanům ji upírá?
Podle mého je „federalizace“ Sibiře poněkud bláznivý nápad, už jen pro poměrně komplikovanou definici, kde obrovská Sibiř končí a kde začíná. Z hlediska čísel je to hnutí marginální, protože Putinova podpora dál roste a naposledy dosáhla už 86 procent. Nevím, jestli iniciátoři kampaně myslí federalizaci vážně, nebo jen chtěli před zářijovými volbami vyvolat nějaký ruský „Majdan“, ale obecně platí, že úplně stejně by to s federalizací nebo nějakými jinými správními požadavky „pár lidí na ulici“ dopadlo všude na světě. Samozřejmě, je nutné dodat, že ne všude na světě by kvůli tomu skončili ve vazbě.
Celý svět oběhly záběry Američana, kterému v Iráku bojovníci tzv. Islámského státu uřízli hlavu. Záběry vzbudily značné pohoršení. Chce se vám vykřiknout ,,no konečně“, v tom smyslu, že si svět možná začne všímat nebezpečí, které vyrostlo v Iráku a v Sýrii? Jak okomentovat současné rozložení sil, bojeschopnost rebelů i irácké armády a teror, který tzv. Islámský stát vyvíjí vůči křesťanům a jiným menšinám?
Poprava amerického reportéra je podle všeho první veřejnou odpovědí Islámského chalifátu na americké bombardování jeho pozic v okolí iráckého Mosulu. A ne, nechce se mi zvolat „No konečně!“, protože „náš svět“ si sice nebezpečí islámského chalífátu a dalších krajně extrémních skupin všímá, ale neumí na ně reagovat. S čím přišel Obama? S „bushovským“ bombardováním. Co tím změní? Nic. Jen do řad IS vhání nové rekruty připravené postavit se Velkému Satanovi. Nezapomínejme, že od počátku „války proti teroru“ i podle CIA velkých džihádistických organizací ve světě neubylo, ale naopak – známe nové a velmi silné, ať už je řeč o IS, různých odnožích Al-Káidy, syrské Frontě al Nusrá, nigerijské Boko Haram nebo třeba celé Libyi, kde si s naší „demokratizační“ podporou nový džihád poprvé vychutnal pocit vítězství a předává ho dál po celém regionu. Když před měsícem z Tripolisu prchali američtí diplomaté, bylo to silně symbolické – a jen to doložilo bezradnost Západu tváří v tvář protivníkovi, kterého si sám, kdysi v Afghánistánu a podobě Al-Káidy, stvořil.
Co se týče rozložení sil, poslední odhady tvrdí, že islámský chalífát nabírá bojovníky neuvěřitelným tempem a má ve zbrani v Iráku a v Sýrii už asi 80 tisíc mužů. Je zřejmé, že irácká armáda je slabá a nemá velkou chuť proti hrdlořezům riskovat život, nicméně poslední vývoj situace naznačuje dohodu mezi Washingtonem a Teheránem, v jejímž rámci Írán přenechal IS „na starosti“ Američanům. Obama sice nic moc nevyřeší, ale na domácí scéně alespoň smete kritiky, že neumí být „tvrdý“. Po nějaké době se ale finančně vyčerpá a následně pak oslabený IS někdy v budoucnu dorazí Írán a „slízne smetanu“. Jistě, vše bude ještě komplikované, ale v hrubých obrysech se právě takový vývoj rýsuje.
Arabista Jan Čuřík v ČT řekl, co Vy píšete už od konce června, tedy že dalšími cíli tzv. Islámského státu by se mohlo stát Jordánsko či zejména Saúdská Arábie. Dovedete vyčíslit míru hrozby, kterou by něco takového generovalo pro světovou bezpečnost? Kromě toho, hovoří se o tom, že Tálibán má značnou šanci opět získat vládu nad Afghánistánem. Co říci k tomuto?
Pod pojmem „světová bezpečnost“ míníte Západ? Nebo třeba také Fidži? Vážně, míru nebezpečí pro „světovou bezpečnost“ odhadnout neumím, ale je očividné, že všichni regionální hráči pro IS obrazně vytvářejí koridor, který ústí právě zmíněným směrem. Je otázka, zda se IS vydá na Jordánsko a Saúdy v dohledné době, ale jejich propagandistické materiály posun tímto směrem avizují. Dokud tento pohyb bude vyhovovat třeba Íránu nebo Turecku nebo někomu dalšímu, budou se boje proti IS omezovat například jen na obranu Kurdistánu a severovýchodu Sýrie, zatímco ostatní výhledy zůstanou pro IS otevřené.
A Tálibán u vlády v Afghánistánu je realita. Koneckonců, jsou tam doma. Na rozdíl od nás.
V americkém městě Fergusonu začaly rozsáhlé nepokoje černošského obyvatelstva poté, co místní policista zabil černošského mladíka. Silové složky následné demonstrace tvrdě potlačily, čehož využilo ruské ministerstvo zahraničí k upozornění, že Američané by se o lidská práva měli starat nejprve doma a až pak v cizích zemích. Mají Rusové pravdu? Lze USA považovat za zemi, kde dodnes panují rasové nerovnosti do té míry, že nemá morální právo zasahovat ve prospěch lidských práv jinde? Obdobný šťouchanec vůči USA si neodpustil ani Egypt. Co vše vám dění ve Fergusonu říká o Americe i o světě obecně?
Nerovnost v USA dokumentují v poslední době četné americké studie, podle nichž se sociální propad černošské populace ve Spojených státech zrychluje – týká se nedostupnosti kvalitního vzdělání, práce atd. To není nic překvapivého a Obama v Bílém domě není dostatečným argumentem, který by tyto statistiky byl s to nějak vyvrátit.
Otázka lidských práv je ale obecnější. Myslím, že je třeba se ptát: „Kdo má v dnešním světě skutečné morální právo někoho kvůli lidským právům kritizovat?“ Západ po Iráku či Libyi a institucionalizovaném mučení? Asi sotva. Rusko? To o lidských právech ani skoro nemluví a neuznává ani západní tezi o jejich univerzální platnosti. Čína? Určitě ne. Možná by se morálně čistí lidé oprávnění kritizovat ostatní našli třeba na souostroví Palau, ale nevím…
Na dnešek připadá 46. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejší ČSSR. Je něco, co dle vás jak ohledně této události, ale i ohledně procesu pražského jara, který jí předcházel, není v českých médiích a v českém veřejném životě vysvětlováno správně či kompletně? A jak vnímáte volání ve stylu „ještě nikdy nebyla vzpomínka na ruskou okupaci autentičtější“ či „ruský medvěd nám už zase hrozí, buďme ve střehu“?
Letošní výročí okupace se opravdu nese v nadmíru rusofobní náladě, ale je to především záležitost mediální. A zítra už bude po všem. Mám dojem, že výroky o „ruských medvědech“ jen odrážejí úroveň myšlení jejich autorů, kteří se navzájem trumfují v tom, jak to Putinovi „natřou“, ale normální lidé mají úplně jiné starosti. A spousta mladých lidí o pražském jaru neví vůbec nic, což je ovšem depresivní.
Je přitom ale mimochodem kuriózní, že si někteří starostové nebo podnikatelé na druhé straně stěžují, že se od nás Rusové stěhují jinam, domy začínají chátrat, tržby klesají… Takže co: Bojíme se medvěda, nebo ho tady chceme? Nebo že bychom ho snad dokonce potřebovali?
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Tak už zůstaneme u Ruska. Po první vlně amerických a unijních sankcí proti ruským bankám přicházejí první výsledky -- soukromá ruská banka Lajtbank vydala svým klientům prvních deset tisíc platebních karet čínského systému China UnionPay. K čínskému systému se připojují i další ruské banky, včetně velkých firem jako Alfabank či Gazprombank. UnionPay má v plánu během prvních tří let vydat v Rusku přinejmenším dva miliony platebních karet, to vše samozřejmě na úkor dosud dominantního západního systému Visa nebo MasterCard. Čím dalším Rusko (a posléze sebe) asi tak ještě ztrestáme?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: nep
