Veřejnost i po osmnácti letech existence Senátu ne vždy zcela přesně vnímá a chápe jeho roli. Občanská veřejnost má na to ovšem právo, nikoli však ti, kteří usilují o to, stát se senátory a vědomě či nevědomky tak svými přísliby dezinformují své potenciální voliče. Ostatně jsem si tím prošel před šesti lety i já a teprve v Senátu jsem pak poznal a pochopil, co vůbec jako senátor mohu a musím. Nechci vypadat jako nějaký mentor, ale považuji za fér i za určitou povinnost, podělit se o svůj pohled na Senát a jeho funkci, který pramení z této osobní šestileté zkušenosti.

Senátoři rozhodně nemohou kamkoli a komukoli nasměrovat jakékoli veřejné prostředky. Projednávání a schvalování zákona o státním rozpočtu je výlučnou pravomocí Poslanecké sněmovny, Senát nerozhoduje o jediné koruně veřejných financí. I tzv. porcování medvěda, kdy každý z poslanců disponoval řádově desítkami milionů, které mohl směřovat do regionu na „přátelské“ projekty, šlo zcela mimo senátory. Taktéž intervence vůči jednotlivým ministrům je senátorům oproti poslancům ztížena. Mohou je interpelovat pouze písemně, zatímco poslanci je mohou interpelovat přímo a vyžadovat tak bezprostřední odezvu. Reálná politika se prostě dělá v Poslanecké sněmovně, vláda se zodpovídá pouze dolní komoře parlamentu. Naopak tou hlavní výsadou Senátu je to, že není na rozdíl od Poslanecké sněmovny rozpustitelný a tvoří tak ústavní pojistku toho, že se chod státu v případě nefunkčnosti dolní parlamentní komory nezastaví. Samozřejmě co mohou jedni i druzí, je napomáhat v přístupu k informacím, pomoci sjednávat různé konzultace, schůzky a jednání.

Úhelným kamenem je také to, že příklady některých našich zákonodárců mohou vyvolat u veřejnosti (a bohužel i u některých kandidátů) pocit, že se to dá dělat jako „vedlejšák“. Ano dá, ale potom je takový zákonodárce na dvě věci. Na které, to snad nemusím popisovat. Na své si ale přijde, a kancelář Senátu či Poslanecké sněmovny mu posílá peníze za výkon mandátu, i když je zcela pasivní a dělá jen na svém. Proč se pak divíme, že je náš právní řád tak zaplevelený a nepřehledný? Zákonodárci, a je jedno, jestli poslanci či senátoři, pak skrze tento „vedlejšák“ přispívají k tomuto našemu právnímu marasmu. Jejich hlasy mají bohužel stejnou váhu jako hlasy těch ostatních. Být zákonodárcem je práce jako jakákoli jiná. Dá se dělat tak či onak. Bohužel ale na rozdíl od ostatních profesí není v průběhu mandátu jakkoli postihnutelná sankcemi, pokud se nedělá pořádně.

Miroslav Krejča