Snad nejzávažnější dopad vysokých cen bytů i nájmů je neustálé rozevírání nůžek mezi bohatými a těmi chudšími, respektive mezi vlastníky bytů a ne vlastníky. Posiluje se mezigenerační reprodukce nerovností tzv. dědění sociálního statusu v rodinách. Bydlení u nás doplatilo na jistou fetišizaci vlastnictví a na obecně proklamovanou tezi, že regulace trhu s bydlením je komunistický přežitek. Problémem ovšem je, že si politici neuvědomují, že cenově nedostupné bydlení ohrožuje samotnou demokracii.
Mnoho let se hovoří o uzákonění tzv. sociálního bydlení, osobně bych raději mluvil o dostupném bydlení, protože tento zákon by neměl sanovat sociální příspěvky. Druhým problémem je nízká nebo spíše téměř nulová podpora družstevnictví a zejména družstevní bytové výstavbě. Třetím problémem je neochota politiků podporovat obecní a městskou bytovou výstavbu. Týká se to nejen vlády a zákonodárců, ale i komunálních politiků.
Z pohledu daňového systému by bylo třeba zvyšovat majetkové daně a snižovat daně nepřímé. Příkladem může být vyšší zdanění nemovitostí, ve kterých nikdo nebydlí či slouží toliko ke spekulacím. Nižší daň pro bydlení rodiny v domě či bytu. Vyšší zdanění u dalších vlastněných nemovitostí. A také je třeba nastavit nová pravidla regulace nájemného, právě s ohledem na neustále rostoucí ceny energií.
Zejména je třeba finančně podpořit družstevní výstavbu a výstavbu obecních bytů. Opravdu nerozumím postoji zákonodárců, kteří vytrvale před problémem dostupného bydlení strkají hlavu do písku. Tak jako nerozumím pasivitě komunálních politiků, kteří upřednostňují developerské projekty před výstavbou vlastních obecních bytů. Vždyť téma bydlení bude určovat politickou agendu nejen u nás, ale v celé Evropě.
