Za ty roky co jsem v politice, jsme ještě nezažil, aby na jedné lodi plula Česká národní banka a Českomoravská konfederace odborových svazů. Guvernér ČNB Miroslav Singer to řekl v březnu a pak ještě několikrát a podobně mluví i další členové Bankovní rady: „Mzdy zaostávají za prognózami, což snižuje růstový potenciál ekonomiky a vytváří deflační tlaky.“ Formulace „zaostávají za prognózami“ v podstatě znamená, že mzdy rostou pomaleji, než odpovídá ekonomickému vývoji, růstu tržeb, zisků korporací a také produktivity práce.
Odbory nedávno uspořádaly v Praze mítink či poradu s názvem „Konec levné práce“. Hlavním motivem bylo – pracujeme urputně, podnikům se daří, ale mzdy rostou málo. Finální požadavek zní: Zvýšit v roce 2016 mzdy o pět procent. Reakce zaměstnavatelů je v podstatě logická, když se tváří, že podniky dělají, co mohou a víc by bylo nezodpovědné. Asi těžko třeba od Svazu průmyslu očekávat prohlášení typu: „Nechce se nám přidávat, protože tím si snížíme zisk“.
Česká společnost má ostatně povětšinou tendenci dívat se na odboráře tak trochu mezi prsty, jako na neustálé kverulanty a potížisty. Tak nechám mluvit nějaká čísla. Například za zpracovatelský průmysl. Produktivita práce od roku 2008: + 36 procent. Mzdy od roku 2008: + 17 procent. To je vcelku zjevný nepoměr, jsou to přitom výpočty ministerstva průmyslu na základě dat statistického úřadu. Nic vycucaného z prstu.
Je jasné, že tlak odborů na růst mezd není „z jiného světa“, ale má oporu ve výsledcích. I když, viz výše, chápu reakci zaměstnavatelů, prostor pro jednání tady nesporně je. Jenom připomenu, že podle zprávy Hospodářských novin zklamal růst mezd i analytickou obec – ta se pro první letošní čtvrtletí klonila spíše ke zvýšení 2,7 procenta – dosažených 2,2 procenta je tedy pod výhledem.
Někdo zase říká, že stát by měl jít příkladem a nejprve zvýšit třeba i skokově platy v rozpočtové sféře – klidně o těch pět procent. A na to zase musím poznamenat: Pozor! Takhle jednoduše věci nefungují a fungovat nesmí. Obecně platí, že produktivitu práce nepodnikatelských sektorů měřit neumíme. Tady se musíme spolehnout na jeden ukazatel, kterým je příjem státního rozpočtu (při nezměněné úrovni daní!). Až se ukáže, že růst ekonomiky vede k takovým příjmům, kdy budeme snižovat deficit a zároveň zůstane na vyšší než dohodnuté zvýšení platů (a také důchodů!), pak si pojďme sednout ke stolu a diskutujme, jak nějaké z těchto peněz navíc předat státním zaměstnancům. Přičemž tématem je i to, kterým zaměstnancům, protože ta fronta je opravdu dlouhá a velmi pestrá. Že přitom záleží také na naší schopnosti daně vybírat, to je snad jasné – tato schopnost je určitě užitečnější, než naše možnost daně zvyšovat. Protože napsat někam místo sazby třeba 20 procent rovnou 25 procent, to umí každý. (Otázkou ale je, jestli se opravdu vybere více, že?)
Obecně ale každopádně nejsem přívržencem toho, aby byl státní sektor hybatelem mzdového růstu. To je pozice, která přináleží spíše soukromému sektoru. Podle dat za první letošní čtvrtletí „vede“ podnikatelská sféra v průměrné mzdě před státním sektorem o cca 600 korun. Nemám pocit, že bychom tento rozdíl měli silou vůle snižovat bez ohledu na vyrovnanost rozpočtu.
Ale stát by měl dát tak trochu najevo (podobně, jako to udělali pánové z ČNB), že vláda si umí představit růst v podnikatelské sféře trochu masivnější. Když zase připomenu analytiky, ti pro příští rok vidí tři procenta. Možná je zde určitý prostor pro vládu (aniž bych ale chtěl strkat stát mezi zaměstnance a zaměstnavatele jako rozhodčího) a pro prohlášení směřující vývoj mezd do nějakého koridoru mezi ona tři procenta a těch pět procent požadovaných odbory.
Asi by to neměl říkat pan ministr financí, když je zaměstnavatelem skoro 40 tisíc lidí, on je zde trochu ve střetu zájmů, ale kabinet by přesto měl tuto diskusi v rámci slušného vychování posunout dopředu.
