Rudolf Weigl se narodil 2. září roku 1883 v rodině přerovského řemeslníka a vynálezce heveru Friedricha Weigla. Na svět přišel v domě u přerovského nádraží, kde jeho rodina v budovách bývalých vojenských pekáren vyráběla kočáry. Když měl malý Rudolf čtyři roky, jeho otec zemřel – podle vyprávění se mu osudnou stala jízda na tehdy moderním vysokém kole, které testoval. Rudolfova matka Elsa se po roce 1890 odstěhovala do Vídně, později se podruhé vdala a odešla se třemi dětmi do Polska, kam následovala svého muže. „Roku 1895 pobývali v Jaroslavi a později v Jasle, kde začal Rudolf studovat gymnázium. Rodina se pak usadila ve Lvově, kde Weigl navštěvoval polské školy a stal se podle svých slov vlastencem. Po ukončení studia přírodních věd na lvovské univerzitě tu získal doktorát a byl jmenován profesorem,“ vzpomněl ředitel Státního okresního archivu v Přerově Jiří Lapáček. Od první světové války se pak začal zabývat výzkumem skvrnitého tyfu. Měl k této práci všechny předpoklady – byl zoologem, parazitologem, srovnávacím anatomem, histologem a entomologem, stal se i odborníkem v biologii a patologii vší, které jsou přenašeči této nemoci. Na začátku druhé světové války, kdy Lvov obsadila Rudá armáda, zachránil díky výrobě vakcíny mnoho osob židovského původu, a také řadu osobností vědy a kultury, od deportací do sovětských gulagů na Sibiři a do kolchozů v Kazachstánu. V tom pokračoval i po obsazení Lvova Němci. „Zaměstnal je v institutu jako živitele vší. Nasazení vší do vlasů pro vědecké účely jim přineslo nejen nárok na vyšší příděly potravin, ale především je to zachránilo od zatčení a deportací. Kromě toho nechal do varšavského ghetta, i do jiných ghett, tajně doručit vakcíny proti skvrnitému tyfu, čímž pomohl zachránit další životy,“ podotkl Lapáček. Začátkem jara roku 1944 byl Rudolf Weigl přinucen opustit Lvov a vybavení institutu bylo násilně převezeno do Německa ustupující německou armádou, nebo zničeno, když byl Lvov znovu obsazen sovětskými vojsky. Usadil se v Kroscienku nad Dunajcem, kde si zařídil malou laboratoř, později působil v Krakově jako profesor obecné mikrobiologie na Jagellonské univerzitě – a nakonec na univerzitě v Poznani. Po odchodu do důchodu zemřel jako totalitnímu režimu nepohodlný v Zakopaném v roce 1957. „Za své zásluhy byl profesor až posmrtně v roce 2003 vyznamenán medailí Spravedlivý mezi národy,“ uvedla polská velvyslankyně Izabella Wołłejko-Chwastowicz – s vysvětlením, že tuto medaili uděluje Stát Izrael lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů před holokaustem.