Turecko, členský stát NATO, napadl Sýrii. Členský stát Spojených národů, signatáře Charty OSN. Pominu peripetie aktuální šachové partie, rozehrané mocnostmi USA a RF na syrském území, v níž jako by každá figura či figurka na šachovnici ještě hrála svoji vlastní šachovou partii. Výsledkem je, bez znalosti souvislostí, nepochopitelný mišmaš zdánlivě nelogických tahů Turecka, USA, Ruska, Kurdů, Sýrie, Iránu, Iráku a dalších zainteresovaných sil v oblasti. Ty by si vyžádaly samostatný odborný článek, ale nebudu je zde rozebírat.

Pominu také fakt, že Kurdové si mohou za současnou situaci, kdy je opustil jejich největší podporovatel a "přítel", USA, do značné míry sami. Nebojím se dokonce konstatovat, že zřejmě propásli historickou šanci dosáhnout minimálně na něco, jako syrské Kosovo. "Nespolehlivostí" vůči svému "kmotrovi", ale především neschopností se sjednotit a zapomenout na interní spory mezi jejich frakcemi. I když je možné, že nakonec přece jen dosáhnou určité samostatnosti díky zprostředkovatelské roli Ruska při jednáních s Asadovou vládou po ukončení "tureckého dobrodružství".

Proklamovaného "vítězství nad IS" (od něhož si užili svoje), za což jim patří dík všech zainteresovaných stran, dosáhli americkými zbraněmi (resp. zbraněmi, posbíranými USA po celé východní Evropě) a za americké peníze, k nimž se ovšem jejich šéfové chovali více než vlastnicky. A to se neodpouští. Ani to však není to nejdůležitější.

Zásadním poselstvím světu je postoj, který k turecké agresi vůči sousednímu státu zaujalo vedení NATO. Jeho šéf Stoltenberg dokonce veřejně prohlásil, že i přes intervenci do Sýrie zůstává Turecko spolehlivou součástí Aliance a je silný a pevný spojenec. Jeho slova, stejně jako postoj a kroky USA, nad vší pochybnost dokazují jediné: