Řecko, jednadvacátý duben 1967. V kontextu s jednadvacátým srpnem 1968 a jeho historickými souvislostmi pro tehdejší ČSSR rozhodně zajímavé datum. Toho dne v Řecku, členské zemi NATO a přidruženém státu Evropského společenství, došlo k vojenskému převratu s cílem zabránit znovuzvolení demokraticky zvolené a později králem Konstantinem II. odvolané vlády populárního prezidenta Georgia Papandrea, jejíž program bych asi nejlépe nazval „Pražským jarem naruby“.

Vojenský puč (v terminologii hybridních válek „válečná operace bez použití vnějších vojenských sil“), vedla partička vysokých důstojníků, známá jako Černí plukovníci. Ta hned od začátku jasně ukázala, že myslí změnu poměrů vážně a na žádnou demokracii si nehodlá hrát ani náhodou. V rozmezí jediného měsíce neomezeného teroru bylo zabito nebo „zmizelo“ více než 8000 lidí, celkové počty obětí jdou do desítek tisíc. Papandreu byl zajat a zemřel za nejasných okolností v domácím vězení prvního listopadu 1968. Jeho pohřeb se stal celonárodním protestem, za účast na masových demonstracích zaplatily desítky lidí svými životy. Vláda plukovníků skončila až v roce 1974. Byli zadrženi a za zločiny, které spáchali na řeckém lidu, byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotí.

Podle knihy „Okupace 1968 a její oběti“ autorů Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zemřelo v přímém důsledku vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa do konce roku 1968 celkem 137 Čechů a Slováků. Během následujících 23 let pobytu „spojeneckých“ vojsk zemřelo ještě dalších 263 lidí, v naprosté většině v důsledku dopravních nehod. Údajně proto byl jednadvacátý srpen v roce 2019 schválen poslaneckou sněmovnou jako Významný den ČR s názvem „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“.